SIESTA

Beneš Grünwald

SIESTA
Hleď, poledne s vší vášní svého světla teď schýlilo se k nám, pod třpytem vším se chvěje vzduch a voní niva zkvetlá. Pták, plavec vzdušin, v habroví si zdřím’, kde laňka též si hoví pod křovím, i zlatokřídlé mouchy v květě hlohů, i tůň, jež oko mhouříc u skal rohu, mdle ovívá se buků větvovím. Zde útulek, má milá, nám též nechal mech sametový; v snaze dovedné co podušek sem v stíny složit spěchal! Zde oddychneme, jas nás nezhlédne, zde zulíbám tvé rtíky nezbedné, jen aspoň tváří, která mocně hárá, mě zacloň! Marno vše, již, dítě jara, i z tebe sálá žhoucí poledne. 31