O CIZÍM JÁSOTU

O CIZÍM JÁSOTU (V Lyoně r. 1909.)
Chci vděčně slavit náhodu, kdy v zář tu, v pravou svobodu, jsem ze stínů se postavil a mladým vznětem pozdravil čest zachovanou národu. To kvasem vína perlila tam z davů hrdost spanilá ve vlasti silné proti všem, že zbožně klek’ jsem na tu zem, ač mou vlast tato nebyla. Tam prapor kynul, družný tak, mi rudě, bíle, modře v zrak a také v štítě jako krev se stříbrný stkvěl pyšný lev, leč – lyonský, víc šťastný znak. Po stopách slavných pamětí za předky zpátky v zásvětí zval čtrnáctý zas červenec a večer jásal mořem svěc z všech oken v nebes klenutí. Jen krásou citů rozčilen jsem spolu snil tam cizí sen, pil cizí hrdost na rtech svých, až prostřed lidí svobodných jsem též se mnil být svoboden. 38 Zrak překypoval zrosený před pravým darem štěstěny, co jásot hřměl dál k obzoru, jsa žehnán kyvem praporů, jež musí zůstat uctěny. Ó, srdcí hrdých čistý plam! Já dvakrát šťasten byl jsem tam, kde znali krom své hrdosti též v srdci zákmit něžnosti pro tu vlast, z níž jsem přišel sám. Ba rozhodla ta malá věc, že šťastný kdesi cizinec mou netupil, ni nessál zem, že ráčil vlídný být k nám všem, ač lichotil tím pouze přec. Tou plevou musí zavděk vzít lid porobený, nesvůj lid, i slůvkem, nic jež nestojí, jen když nám nechá v pokoji zle zraněný, teď spící cit. Co do takých je přízně pout před svazkem tnoucím dějin proud, když může bratru mocnému brat mocný k stisku věrnému dlaň dlaní taktéž silnou spnout? Jak dravec, jenž krev lidskou zřel, tu cizí čest jsem okoušel tak, jak je k jiným pravdiva, jak nepoznám ji za živa zde, kde mi svět ji odepřel. 39 A křik svůj mezi davem tam teď nemocný v svém srdci mám, a slast, jež čivy prošla mi, je jako přelud neznámý, za nímž teď doma lkám a lkám. 40