O CIZÍM JÁSOTU
(V Lyoně r. 1909.)
Chci vděčně slavit náhodu,
kdy v zář tu, v pravou svobodu,
jsem ze stínů se postavil
a mladým vznětem pozdravil
čest zachovanou národu.
To kvasem vína perlila
tam z davů hrdost spanilá
ve vlasti silné proti všem,
že zbožně klek’ jsem na tu zem,
ač mou vlast tato nebyla.
Tam prapor kynul, družný tak,
mi rudě, bíle, modře v zrak
a také v štítě jako krev
se stříbrný stkvěl pyšný lev,
leč – lyonský, víc šťastný znak.
Po stopách slavných pamětí
za předky zpátky v zásvětí
zval čtrnáctý zas červenec
a večer jásal mořem svěc
z všech oken v nebes klenutí.
Jen krásou citů rozčilen
jsem spolu snil tam cizí sen,
pil cizí hrdost na rtech svých,
až prostřed lidí svobodných
jsem též se mnil být svoboden.
38
Zrak překypoval zrosený
před pravým darem štěstěny,
co jásot hřměl dál k obzoru,
jsa žehnán kyvem praporů,
jež musí zůstat uctěny.
Ó, srdcí hrdých čistý plam!
Já dvakrát šťasten byl jsem tam,
kde znali krom své hrdosti
též v srdci zákmit něžnosti
pro tu vlast, z níž jsem přišel sám.
Ba rozhodla ta malá věc,
že šťastný kdesi cizinec
mou netupil, ni nessál zem,
že ráčil vlídný být k nám všem,
ač lichotil tím pouze přec.
Tou plevou musí zavděk vzít
lid porobený, nesvůj lid,
i slůvkem, nic jež nestojí,
jen když nám nechá v pokoji
zle zraněný, teď spící cit.
Co do takých je přízně pout
před svazkem tnoucím dějin proud,
když může bratru mocnému
brat mocný k stisku věrnému
dlaň dlaní taktéž silnou spnout?
Jak dravec, jenž krev lidskou zřel,
tu cizí čest jsem okoušel
tak, jak je k jiným pravdiva,
jak nepoznám ji za živa
zde, kde mi svět ji odepřel.
39
A křik svůj mezi davem tam
teď nemocný v svém srdci mám,
a slast, jež čivy prošla mi,
je jako přelud neznámý,
za nímž teď doma lkám a lkám.
40