PSYCHÉ

PSYCHÉ
Mám křídla jemná, zdali smím se vzhůru vznést, se svěřit jim? Ach, tak bych ráda k zenitu, kde stříbro hoří v blankytu, leč chmurné zjevy pod nohou mi matou mysl nebohou: když křídla pnu, zda zřím to v stín, či divým srázům do hlubin? Mé hnutí střeží temný duch, mne zajal ve svůj čarokruh. Chřtán rozebírá černý hned, když chci se pustit v strmý let... A byť i hrozil na stakrát, chci v strmý let se přece dát, mne nezmate stín šalebný, v svit slunce vzletím velebný! Na opuštěném prachu cest jak malý, hle, můj stín už jest! Jak připjat těká po zemi, já stoupám mezi zářemi. On jihne v bod, on mizí již, ten, jenž mi brát chtěl světel říš! 14