PSYCHÉ
Mám křídla jemná, zdali smím
se vzhůru vznést, se svěřit jim?
Ach, tak bych ráda k zenitu,
kde stříbro hoří v blankytu,
leč chmurné zjevy pod nohou
mi matou mysl nebohou:
když křídla pnu, zda zřím to v stín,
či divým srázům do hlubin?
Mé hnutí střeží temný duch,
mne zajal ve svůj čarokruh.
Chřtán rozebírá černý hned,
když chci se pustit v strmý let...
A byť i hrozil na stakrát,
chci v strmý let se přece dát,
mne nezmate stín šalebný,
v svit slunce vzletím velebný!
Na opuštěném prachu cest
jak malý, hle, můj stín už jest!
Jak připjat těká po zemi,
já stoupám mezi zářemi.
On jihne v bod, on mizí již,
ten, jenž mi brát chtěl světel říš!
14