PROLÍNÁNÍ

PROLÍNÁNÍ
Poslední střecha ulehla za kopec. Bílý jen obláček nad ním kozelce metá, nahoru oceán klasů burácí k ostrovu sosen. Tu konec je světa. Dej mi zapadnout, přírodo, v sebe, jako ta pěšina sama sobě se v obilí ztrácí! Pro oddech přišel jsem, tys tu však, přírodo, v tuhé a překotné práci. Jako selka úsměvem, písničkou mávajíc kolem, nedbajíc, komu a kam, sháníš jen bohatství, které už za měsíc vlnami udeří k stodolám. I mladé borůvčí tisícem rozpjatých dlaní zchvacuje paprsky vytrvale pro kvítky zduřelé, které už do ruda svářejí rosu, třískami světel živíc jim podpal teplejší stále. Jsem v chemické dílně? Hleďmež! Člověk, zboží její, své prvky si polepšit žádá a cítí, jak destiluje v jeho trubicích povzdech, na jeho krev jak zkoumavkou jeho těla si svítí. Matko, tvůj syn jsem! Pro tebe teprv hledat si řeč? Ty líp víš, čeho syn tvůj si žádá. Duše se drobí, nános velikých měst, nervy, žel, prostouplý, se mne padá. Duše se drolí, povolil středověk, jiný zas nános, který tolik radostí kryl. Dětsky se rozběhla duše k starému domovu pravěkých, pohanských sil. 8 Pohanské síly – to nejsou tajemství věčná, ty chtí se dát poznat a člověka hledají, aby z pláňat utvořil štěpy a hodnoty kladné odkrýval zjevně, kde pracují potají. Nauč mě, přírodo, pracovat tak, jak se lopotíš sama, s jasnými smysly, jak bez šaleb jsi nám jich přála, prolínat pravdivě tebe, jak ty nás prolínáš zdravě. Přej nám sebe a plněj se rozvij i z našeho mála! 9