HLUK MĚST

HLUK MĚST (Dojem z Londýna r. 1912.)
Hluk velkých měst po dlažbách, kolejích a mostech, hluk kopyt, ventilů, až proniká to v kostech, hluk vozů, hrkajících v změti všemi směry, i hluk ten šelestivý ode spěchu davů – hle, vlna lidské práce u nejvyšších splavů se bije a hned klidně stéká v příval šerý. Jak stavidla se chvějí domy proudy všemi, leč od hemžení z nitra hýbají i zemí ty domy trpělivé, silné, tvrdé, vzdorné, ty zapředené hustě mezi sítě drátů, v nichž jako mozkem víří dojmy v stejném chvatu, a v jejichž harfy nadto bijí vichry sporné. Na loktech slunce hřátá oblaka, ta čistá, se děsí mraku města, jenž se zvednout chystá, a s věžemi si hraje na štít z kůže s hřeby; to odtud slunci, když se v západ uzavírá, vlá vzdorný pozdrav ohňů, jenž tmu s mlh všech stírá a jak tvor elektrický z mořských vod se šklebí. Hle, celý tento svět, tak zvláštní v tváři země, hned zas jak matná hvězda v dálných rovin temně, již nezhasí ni věky, naopak, jež jasní, ten svět je z krve, z nervů opravdově složen, tep srdcí slyšíš v něm a každý záchvěv, zmnožen, v něm rozrůstá se hrdost, zdraví na něm krásní. Ne živoucím jen davem osvěžuje krásu ten kouzelník, on zná všech, kdož to vidí, k žasu i mrtvé přinucovat, by mu k službám stáli: 33 on jejich šperkem nejdražším své zdobí řízy a v odiv staví, třeba prostřed vřavy cizí, hrou fiál, barev na sklech, snící katedrály. Vto zpívá drsný refrén revolučních zpěvů a dobu, jež se opožďuje, mrská v hněvu, potají přitěžuje stonu udeptaných, ni těm, kdož duchem hluk ten hrdě přezírají, svých spárů na čas delší nikdy neutají, je obáván již z hrůz jen ve snách našeptaných. Toť hvězda zatracenců, řekneš a jsi v právu; toť hvězda vyvolenců, díš a cítíš slávu, jak zvedá prsa všechněch, kdož tu žijí spolu. Je v hříchu míň tu viny, dílo víc tu strastné; když vavřín zásluhám sem nesou nivy šťastné, oč chápou víc, než dívky, z přísných vědců bolu? Hluk zde je těžké víno: palčivé sny vnuká a přitom nervem v lebi bolestivě cuká. Však, čině tak, on přes to s řádem ve shodě je, jenž všemu míru vládne, a lze záviděti všem, nechať jsou tu šťastni, neb ať nazmar letí, jsou vyvýšeni dojmy obrovského děje. 34