Hluk velkých měst po dlažbách, kolejích a mostech,
hluk kopyt, ventilů, až proniká to v kostech,
hluk vozů, hrkajících v změti všemi směry,
i hluk ten šelestivý ode spěchu davů –
hle, vlna lidské práce u nejvyšších splavů
se bije a hned klidně stéká v příval šerý.
Jak stavidla se chvějí domy proudy všemi,
leč od hemžení z nitra hýbají i zemí
ty domy trpělivé, silné, tvrdé, vzdorné,
ty zapředené hustě mezi sítě drátů,
v nichž jako mozkem víří dojmy v stejném chvatu,
a v jejichž harfy nadto bijí vichry sporné.
Na loktech slunce hřátá oblaka, ta čistá,
se děsí mraku města, jenž se zvednout chystá,
a s věžemi si hraje na štít z kůže s hřeby;
to odtud slunci, když se v západ uzavírá,
vlá vzdorný pozdrav ohňů, jenž tmu s mlh všech stírá
a jak tvor elektrický z mořských vod se šklebí.
Hle, celý tento svět, tak zvláštní v tváři země,
hned zas jak matná hvězda v dálných rovin temně,
již nezhasí ni věky, naopak, jež jasní,
ten svět je z krve, z nervů opravdově složen,
tep srdcí slyšíš v něm a každý záchvěv, zmnožen,
v něm rozrůstá se hrdost, zdraví na něm krásní.
Ne živoucím jen davem osvěžuje krásu
ten kouzelník, on zná všech, kdož to vidí, k žasu
i mrtvé přinucovat, by mu k službám stáli:
on jejich šperkem nejdražším své zdobí řízy
a v odiv staví, třeba prostřed vřavy cizí,
hrou fiál, barev na sklech, snící katedrály.
Vto zpívá drsný refrén revolučních zpěvů
a dobu, jež se opožďuje, mrská v hněvu,
potají přitěžuje stonu udeptaných,
ni těm, kdož duchem hluk ten hrdě přezírají,
svých spárů na čas delší nikdy neutají,
je obáván již z hrůz jen ve snách našeptaných.
Toť hvězda zatracenců, řekneš a jsi v právu;
toť hvězda vyvolenců, díš a cítíš slávu,
jak zvedá prsa všechněch, kdož tu žijí spolu.
Je v hříchu míň tu viny, dílo víc tu strastné;
když vavřín zásluhám sem nesou nivy šťastné,
oč chápou víc, než dívky, z přísných vědců bolu?
Hluk zde je těžké víno: palčivé sny vnuká
a přitom nervem v lebi bolestivě cuká.
Však, čině tak, on přes to s řádem ve shodě je,
jenž všemu míru vládne, a lze záviděti
všem, nechať jsou tu šťastni, neb ať nazmar letí,
jsou vyvýšeni dojmy obrovského děje.