Kdes na stanici, večer se tměl,
na vlak jsem čekal v snění,
s verandy břečťan větrem se chvěl
a smíchu veselé znění,
a letní noci vlažný chlad
vál tiše po peronu,
jen v cinkot sklenic časem vpad’
hlas pronikavých zvonů.
Chvílemi signál rudý se mih’,
a půda, ta se třásla,
pak zase dusot v dálce stich’
a barva jisker hasla.
Záclony v oknech větru dech
rozčeřil v lehkém vzdutí,
a na nich stínů ruch a spěch
se mihal v světla žluti.
Byl peron prázdný v mžiku zas,
krok v dálce jen duněl chvatný.
Však hle, tam v koutě v lampy jas
stín starce se rýsoval matný,
to rolník starý, shrbený byl,
zřel klidně nocí stmělou.
Já blíže sed’, jej oslovil
v tu chvíli osamělou.
A sedláček si nesměle ved’,
s tou prostotou, jež vzruší,
na tíhu let svých zapomněl hned,
a sdílnou když zřel duši,
hned zabočil na svoji ves,
na okruh polí šerý,
na ženu, jež ho čeká dnes
z křtin u provdané dcery.
Skrz zuby plivna se odmlčel
a jak se dech mu krátil,
a v starých prsou chřestivě zněl,
zas ku své vsi se vrátil,
a prostřední pak zdvihnuv prst
s důrazem pobožnosti
vzpomínek probral plnou hrst,
vždy s chválou minulosti.
Kde pak je všecko? Teď sedlák chud
zápasí jenom s dluhy,
teď řemeslník je ušlápnut,
za jedním hyne druhý,
vše továren je otrok teď,
a na buben jdou statky –
ba k pěkné bídě dětí smeť
to dochovaly matky!
A Pánbůh ví, že stále víc
se nedostává chleba!
Než v krčmě vždy je jako mšic
těch, jimž ho nejvíc třeba!
Však já už sklízím s pokojem
a pomodlím se za to,
a slovo boží každým dnem
přec je mi nad vše svato!
A zase svraštěný prst svůj zdvih’
a odmlčel se chvíli.
Cos chmurného ke mně z těch vrásek a rýh,
z té hranaté hlavy se chýlí.
A já se zachvěl, jak drsný ten muž
děl s resignací temnou:
Však už jsem stár a dlouho již
to nepotrvá se mnou!
To bylo v stanici jižních Čech,
a je už dávno tomu.
V srpnových vlažných večerech
v té ostré vůni stromů
a v záři hvězd – já vzpomínám
na ovzduší neznámých tratí
a toho starce před zraky mám,
jak navyk’ si žalovati.