BEZDĚTNÍ

BEZDĚTNÍ
My dětí nemáme a už jsme oba šedí, dech dětský – neznámé nám ovzduší; hle, na duši nám proto chmura sedí. Jen lehce naděje nám o práh zavadila. Kam věčnost zavěje ten útlý pýr, v němž pro náš mír už duše nová žila? Když po druhé jen tak zas naměřil nám osud, i pěst i hněvný zrak jsem k nebi slal, pak spolykal svůj stesk; a tak je dosud. Kam stačí hněvná pěst a modlitba kam vsáhne? A přec jen dosíc’ hvězd a pro svůj los tam zvrátit cos, jen po tom člověk prahne. Když řičel války třesk, tam náš hoch byl by býval... tím klamali jsme stesk: snad před zraky nám boláky by léta býval zhníval... 58 Zda tento život přát a chválit může dětem, kdo má své děti rád, a může klid si s sebou vzít, když loučí se s tím světem? Snad pro cár z vojáka bys byla zašla mdlobou, a tak nás oblaka jen přelétla... Ač bez světla, je smírná pouť nás obou. A přec v té obraně červ svéhlavý zle hrýže! To není to! Zřím po straně ten světa rej a každý děj k mé touze stoupá blíže. Ne, ne, my prohráli! Ne, stejno tak to není, i ať los nestálý a trampota je života kvas, obsah, zakončení. I ať je prázdným snem zde třeba pouť ta všecka, přec po ní jinak jdem, když před námi hrá duhami dál kpředu touha dětská! 59 Co teď? Kdo v smrti mrak z nás prvý vstoupí, tomu ten druhý zamkne zrak rtů pocely a rozchvělý ho vyprovodí z domu. Kdo zbude však, ať skon má náhlý, nenadálý, než přijde chlad a shon, jenž odírá a odpírá i těm sen, kdo už spali! Co horší, chtěl bych sám vzít za tebe, má ženo,ženo. Ó, chvílí toutéž nám kéž k odletu pryč od světů by bylo poslouženo! 60