IRONIE
Říkají, že po všech strastech blaženost nás čeká;
cestou opačnou jde zcela osud u člověka:
on se nejdřív děckem směje v doby zrůžovělé,
teprv pozděj k jeho růžím starost ostny stele.
A již tak smích nedaří se, leda v zapomnění,
veselá tvář si tak leckdy sebou jista není.
Na svém líci nejspíš masky komické zná cenu,
tragickou kdo škrabošku má z vrásek vykrájenu.
A kdo se i žele dobral jako slastí kdysi,
ironií každý doušek opatrně mísí.
Ironie, neduživých berla, krok jim vznese,
zdravým nápěv pikantní, s nímž lehčej cestuje se.
Však že, kdybych já byl bohem, nade vší svou prací
zasmál bych se naposledy s trpkou resignací:
nemůže žít člověk přece, kde by boha zbili!
Z prachu duše vyrobiti nad lidské je síly,
leč nám přes to přese všecko přec i to se daří,
protože nám ironie klí k té práci vaří.
Protože má stejnou pravdu, kdo si život chválí,
jako ten, kdo koráby své za sebou už pálí.
Dobro, zlo – vše vedle sebe, tůň jich nerozdělí,
jinak údy zlámané by všichni svatí měli.
Dobré jest, že na té zemi život cos též platí,
ale až ta země zajde, čeho litovati?
Rozkoší jest před sebou cíl věčný míti vždycky,
abys však jej viděl ostře, hleď naň ironicky...
49