Vyznání.
Co kdy jsem snil, vždy poctivě jsem cítil,
a mísiv sny své poesie duhou
jsem dosti měl, že jsem jich peruť chytil.
Vždy jsem se bránil býti vkusu sluhou,
a nemrzí mne, že jak vítěz štěstí
jsem nespjal k vozu slávy rukou tuhou.
Neb k smíchu mi, kdo drží pevnou pěstí
svou otěž v ryku vřavy, jiným pálí
jak ďáblu svíčku, jen když musí v scestí.
To neblaží, být na vrcholu chvály!
Kde neznali mne, rád jsem všem šel stranou,
a klid můj se mnou na ně patřil z dáli.
Chci dlaň mít vřelou, a mou není hanou,
že tak jich málo tisklo mi ji v žití,
a sval že nemám, který splácí ranou.
Vždyť v žití cíl sám člověk může jíti...
6. 10. 97.
93
OBSAH.
Poesie (Prolog)7
I.
Ať vesna ťukáťuká...11
Na houbách12
Sonet13
Píseň v koncích14
Všichni-li mne opustiliopustili...15
Tobě16
Rispetti19
Kanzóna ku chvále jara23
Obavy25
Intimní sonet26
Rozplynutí27
Ekloga28
II.
Naladění33
Únorová skizza35
Jarní motiv36
Aquarell37
Dědouškova věštba38
Na přívoze40
Staré melodie41
Dva topole42
Šumava44
U černého jezera46
Podzimní47
Ocún48
Plody práce49
[94]
Nezdar50
Ballata ke chvále ozimu51
Pravý klid52
Zimní motiv53
Večer na věži54
Hlasy ze hřbitova57
Maia58
III.
Ještě rostou vavřínyvavříny...61
Fin de siècle62
Píseň blázna ze staré tragedie65
Výš66
Rudý prapor68
Budoucím70
IV.
Legenda73
Věčný oheň74
Noční meditace77
Tvar78
Po přečtení Tolstojova „Výkladu evangelia“79
Pochyby80
Meditace81
Jiná meditace89
Vyznání (Epilog)93
E: až; 2007
[95]