Poesii.
Když na východě květy stromů kryta nachová záře na oblaku chytá do zlata barvíc jeho křivý lem, tu naděj v život perutí svou smavou mne obtáčí, mně šumí nade hlavou, k ní rád se hlásím srdce tlukotem. Lesk rána záhy v chmurný den se mění; ve mracích zastřen vleče se svit denní, hluk života mé kroky zaskočí sny zlatokřídlé zažena a tiskne spár v ňadro, div krev nevytryskne, div nederou se slzy do očí. Snů rozplašených sup však neuloví: ty slétají se večer do podkroví mé duše zas, tam vnesou nový vznět, a dobrá, velká matka Poesie na vysílená křídla jejich lije lék čarovný, jim v hnízdo stele květ. [7] Ó moci velká! zjevení tvé zlaté jsem často tušil v chvíli nad vše svaté a plesal tebou, hotov za tě mřít! Již neodcházej! Vezmi vše mé štěstí, mou duši, lásku, veď mne třeba v scestí, jen celá skloň se v horečný můj cit! 13. 11. 88.
[8]

Ať vesna ťuká...
Ať vesna ťuká ptačím zobáčkem mi do oken, jež jasem prosyceny, sen tužby nové klíčí v srdci mém a pocit divný, velký, bezejmený, jak červánky když planou přede dnem. Ó vesno se svým sladkodyšným snem, proč dřív už v mé jsi nezalétla stěny? Pryč dumy s čela, žít chci v jase tvém – ať vesna ťuká! Leč sen ten sníti sám by bylo zlem, ten sen tak sladký a tak utěšený, jej těžko sdílným nezraditi rtem – tož proto také v okno za rohem ať vesna ťuká! 27. 3. 88.
11

Na houbách.
Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase, co nad čelem jí splýval proudem zlata, a oči její, báseň tichá, svatá, mi lakotně se kryly v hebké řase. Hledajíc houby nad mech klonila se, tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá, co zatím tužbou duše moje jata zjev její stihá prchající v jase. A v muchomůrce hřib že vidím lichý, co pravé hříbky pod mou nohou čnějí, mi posmívá se srdečnými smíchy ta kouzelnice, k vůli které v spěchu sám každý hříbek, zváben krásou její, zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu. 16. 7. 88.
12

Sonet.
Ó radši jedno dlouhé políbení, jež dala láska v prudkém pohnutí, než tisíc, při nichž srdcem hnuto není, a rty se spájí v chladném dotknutí. Ó jest-li osud, který všecko mění, i tebe zvážnět jednou přinutí, nechť moje srdce v prvním utrpení se rozpukne bez všeho hlesnutí. Ať není silno překonati muka a žít, kde slastí nebylo by už, ať láskou velké také láskou puká. Smrť volím raděj, nežli citů hluš, když úděl ten má dáti tvá mi ruka, jen vzdechy ne, tu chorou smrti druž. 1893.
13

Píseň v koncích.
Když velká slast smí srdce zmást, zpěv nestačí jí v letu: než radost sloku vyzpívá, už stokrát sobě ohnivá svou zulíbala metu. Kde štěstí již, než perle zříš té písně navlečeny! Snad mráz už v srdci básníka, když poslední z nich navlíká – ta již proň nemá ceny! A jindy v snách se líhne strach. Že k zoufání ta muka: ó rcete, nač ten zprahlý cit na sličnou píseň naladit, když hořem srdce puká? Zda pláč a skřek, či vzlyk a vztek si pracně rýmy hledá? A zdali chůze klesavá si rytmem tance pohrává a na špičky se zvedá? 1893.
14

Všichni-li mne opustili...
Všichni-li mne opustili, v zoufalství-li duch mi šílí, zbuď mi, strážný duchu bílý! Jsi jen žena, jsi jen dítě, ale což! já miluji tě sledním vzruchem vší své síly. Jako jiskra, nežli shasne, rozžehne se v světlo jasné, mrákoty kol rozeptýlí, všecku lásku v klín ti kladu neudánu v tužeb hladu za malou jen blaha chvíli! Neprožité, celé žití – řekla jsi, že mou chceš býti, když mne všichni opustili. 16. 10. 95.
15

Tobě.
Již nestrachuj se v snách: „Ó jaké stíny chová on v mladém čele svém, zda jimi zahyne, či setru mu je znova já, jež tak slaba jsem?“ I vlna osudu, jež dolů tonout zdá se, se chystá v nový skok, a rázem peřejí se dmoucí v duze, v jase jest proměnlivý tok. Pod trny zárodek se růže tajně vkládá, by bezpečněji zkvet – a ty’s mi zkvétala už něžná, milá, mladá, co mne zlý osten hnět. Žel, já si netroufal, když mladý strach mne svíral, ti říci: mojí buď! pak ovšem jiná slast, již dokola jsem zíral, mou unavila hruď. Leč proto jsem se tak své vroucí lásce bránil, že podzíral jsem svět, zda, vratký, postačí, by šťastný osud chránil, jenž v tvých mi ňadrech kvet. 16 Neb nejkrutší to žal, kdy v srdci víry není, a přijde skepse zlá, a rozum na nebe i na zem zuby cení, a srdce jarem plá. Kdy srdce naříká, a krev se žárem valí a repce, neví nač, a rozum plavec jest, jenž bloudí po úskalí a slyší tůně pláč. Kdy vidí pohřbené tam dole svoje lodi a ví už, co to zmar, jak ztráta bolestnou, že bázeň mu již plodí i každý příští zdar. To cítí duše ty, jimž vzrostla křídla luzná, ne k ohýbání plec; co v prach jich sraženo, a málo kdo to uzná, že křídly byly přec! To cítí duše ty, jež touhy svaté tuší, svět neskojí je ten: jim srdce pro blaho, ne pro rozkoše buší, a svět je rozkoš jen. Teď v svrchovaný čas na srázech beznaděje květ vzácný zahléd jsem: ó já chci šťasten být, ať děje se co děje, chci paprsk v srdce sem! Ty trny, býlí to a všecko oklamání jsou k ohni velký troud, 17 a smrt kdo jednou zřel, má zoufalejší přání se k žití přivinout. Ó nestrachuj se víc: po dlouhém, trapném boji jsem srdce otevřel, a před mým údivem tvá světlá duše stojí – sám bůh mne smířit chtěl. 1896.
18

Rispetti.
I.
Tvé dětství bílé když jsem urval sobě a spjal tě v lásce, blahem jsem se smál, však bázní velkou jsem se zachvěl v době, když rtů tvých první polibek mne hřál. Mně zdálo se, že boha políbení, jež na nich tkvělo, sňal jsem v pochybení. Zas o bohu jsem nedůvěřiv snil, pro nějž jsem v dumách tolik zakusil. * 19

II. II.
Jak ve vánici kdyby někdo sněžné kdes našel ptáče a je k ňadru tiskne, a ono počne pírko tříbit něžné a přítulno je, že si v brzku výskne – tak milou ty jsi, jež v své chovám dlani, na srdci srdce, skráň na svojí skráni. Slast každou teď jen tebou měřím stále, a což je slast má? Ty jen, ptáče malé! * 20

III.
Vší slast si v žití připravíme spolu – a viď, my spolu taky sšedivíme a spolu umřem, v stíny půjdem dolů, neb vzhůru kams, kam dosud nevidíme. Z nás nikdo v tomto žití nezůstane, to usmiřuje, nadějí dál vane. Tak líbezně ta zvěst nám v duši hude! Oh, jen když jeden zas co druhý bude! 21

IV.
Co den, to oddech mého štěstí jest, a slunné léto je teď vše mé žití. Jsem poutník, jenž se domů vrátil z cest, dál nemusí od krbu ráno jíti. Na dálný obzor nebes v zmatku všem zřít nemusím a ptát se vždy, kde jsem. Neb nebe samo přišlo jak v svůj cíl v mé srdce, když jsem lásku pochopil. 19. 11. 97.
22

Kanzóna ku chvále jara.
V prvním trylku pěnkavy, jejž jsem zaslech pod mlhami z rána v holých větvích v sadě, jaro, čase jásavý, poznal jsem, že jsi už s náminámi, podléhaje vzácné vnadě. Ticho. Prostřed záplavy v nebes modro vrby kšticí, do zlata jež svítí již, pozvedlo se slunce výš čistým leskem sálající, vody plny labutí zaleskly se v pohnutí. Ranní zvony zněly kdes, vítr chřestil mezi buky: s drahou dívkou jsme se smáli nějak jinak, vábněj dnes: neb to světlo s těmi zvuky, na souzvuk se dokonalý slilo a nám v duší ples kynulo jak zora z ráje: vám teď k vůli vzešlo jsem! Žertujeme: pohleď sem, co na větvi kmitá, vlaje? Jehnědy to olše zas! Zvoní, zvoní kolem nás. 23 Ach, jak svěží tvoje tvář, již jsi na mou položila, a tvých očí něha plesná jaké kouzlo, jaká zář! Zdali jsi si pomyslila, že to naše, naše vesna? Naše vesno, zdař, se zdař, naše dumy, naše touhy vypučely v lásku v sled, naše srdce, dvojí květ, přečkaly čas trýzně dlouhý, pupeny dva, co v nich tuch! Nad nimi se jasní vzduch. Poslání.
Kanzóno, jak první kvítí hleď mi jaro pozdraviti, vděkem svým je svábit hleď, nuž by pro nás plálo teď! 1896. 24

Obavy.
Svět učinil ji podobnou svým květům, jež vítr může pučící již srazit, a vydal v šanc ji nemocem i létům, tu těchu mou, mé štěstí může zkazit. Žel, že tak jest! Leč její pohled vlídný to vědět nezdá se, ni o tom bádat. Ký v její srdci zrá to záměr klidný si naděj lásky nekonečné střádat? Kdo naučil tě vzdorovat vší sudbě a věřit, kde pro kotvu břehů není? snít svět, jenž vzdušné podobá se hudbě, že dýše jen a vždy je bez zjevení? Či věřit chceš, co smysly neokusíš? Jsem zmaten, jak se klidně v zrak mi dívá: což klamu se? Dí: v lásku věřit musíš, je slepa, hlucha a je přece živa! 19. 11. 97.
25

Intimní sonet.
Sny pessimismu, posupné mé mraky blesk rozmetal – ty, Lásko, smutně sladká! Hle, šílím a se směji, citů hádka má prsa štve, že podleh jsem ti taky! Co u mne chceš? Viz, v žití bůh, kde jaký, juž zmíraje se stydí, modla vratká, co posvátno, vše s žitím zmizí zkrátka, i čas, i prostor, vše co klame zraky! „Nuž, zemru s tebou, nezapuď mne, vlídný, ó aspoň pro ty sny a dojmy vřelé, v nichž jsi se klamal, ale přec byl klidný, vždyť půjdu s tebou taky v říše stmělé též střesouc vše, čím klame život bídný!“ Tož pouze v tom buď naše štěstí celé. 24. 9. 97.
26

Rozplynutí.
Viz, nadešla už noc, a stín se v stínu hrouží, a pozdním červánkem se hvězda dere v před: v mé skloň se objetí, má duše po tvé touží, nech srdce na srdci a na rtu dlíti ret. Ó, jedno vědomí mi na mé dráze chudé cit vdechlo blažený: že tobě drahým jsem! To s dojmem posledním v mé duši ještě zbude, a oživnu-li, kdes, mým prvním bude snem. Všakť bude jednou den, kdy umřeme v tom citu, jak usínáme v něm dnes ke snům libým tak: leč až se dočkáme kdys ranního zas třpytu, tím citem pěstěným se znovu najdem pak. 1896.
27

Ekloga.
Kol teskněj bylo, čím víc rostlo šero: po stromech, v keřích pělo ptáčat stero svou tichou píseň k zvonů hlaholu. Od města vzdálen po mezi a mechu s ní kráčel jsem zpět domů, ne však v spěchu, a ku hvězdám jsme zřeli pospolu. Ve dlani mojí vázla její malá. Můj příteli, mi v ucho pošeptala, proč do stínů se hroužíš zamyšlen? Zda slunce želíš, které plálo za dne, či ničím žár ti, pakli jednou schladne, a: nebylo jej! zvoláš v příští den? Viz, keř je zrosen a juž každá lícha jak po únavě spokojeně dýchá, a obzor zdá se v nekonečno růst. Zem, nebe, – světy dva jsou v stejně zdobě, jež k sobě lnou, den z loktů rve v sobě, leč noc je pojí, stín, jenž zdá se pust. A věř, ten stín je vláhou všemu žití: já dím, že úpal, v polednách jenž svítí, v něm nemizí, jen utišen že v něm. 28 A tak ni duchu žádná noc víc čirá se nerouhá, však znoj mu s čela stírá a jest mu pouze čerstvým nápojem. Dny prchají: co jsou mi jejich křídla? Já měřím život láskou. Její zřídla mne bez ustání nesou životem, dnů svitem, nocí tmou, jichž zapomínám, že nedbám jich, že zvedám oči jinam k té, již zřím věčnou nad vším kolotem. K ní patříc mním, že štěstí nepomine: v ní není mezer, jedním proudem plyne, noc nestaví ji, den ji neničí. Já děcko dřív, pak dívka, budu ženou, a žiji láskou, ne však časů změnou – ó z lásky, věř, nám věčnost vyklíčí. Mně každá změna přesvědčení dává, že opustit mne nemůž láska zdravá, tož v změnu já jak v nové žití zřím! Hleď, shasla zář, však ptáče ještě zpívá, a noční vítr klasy rozechvívá: či ždají dne? Ne, tak je blaze jim. Věř! praví doba; nuž jí svěř se, druhu, a láska: miluj! dí, jeť věru k duhu ve všeho žití steré proměně. Ó milujem-li, k možnosti se vznesem číst ve všech změnách, co si šepcí s plesem, číst z květů, z hvězd, čím planou vznešeně. 29 Viď, že to víš a že jsi myslil na to, když zíral jsi, co stínů v pole sváto, co perel v keři, co zní zpěvů z hnízd? Viď, žes to věděl? – Tak se usmívala a já se chvěl, kým blahem pocit sálá být sobě v lásce všemocnosti jist! 1. 6. 94.
30

Naladění.
Na samotách, kde voda stojatá až po obzor, jen mračny objata, se prostírala rašelinou v dál, strom podivný mé zraky upoutal. Smrk starý, blesky rozbitý to čněl a vlastní stín, jak brod jej obrážel, si střežil žárliv s malé výšiny, sám stín jsa přísný prostřed pustiny. Bych z blízka zřel jej, zvěře pěšinou jsem stoupal v klestu, černou slatinou, jat dojmem síly, kterou jevil strom, jejž nesehnul ni jekot vln, ni hrom. Jak udiven jsem v posled patřil naň! Uprostřed květin zvedal svěží skráň, když mrákoty, jíž prostor mi ho kryl, jsem blízkostí jej svojí pozbavil! Ptač nevšední mu z ňader vzletěla, v třtin pole tlumit spějíc ztemnělá hru barev na své bystré peruti, a zástup včel tu vířil v pohnutí. Vál stínem tady prašných květů dech a sladkým dojmem plnil měkký břeh, 33 kam pro houští jsem nesměl vkročit dál. Jak nad životem vítěz strom tu stál. Ta vzpomínka teď vrací se mi z cest, a v prsou mých cos jako síla jest: kol vidím kalný, všední život ves a v nitru hrdost, mízu, písní ples. 9. 9. 97.
34

Únorová skizza.
Jas polední nad zasněženým luhem vzdáleným kouzlem jara rozehřívá: hle, nic kol více nespí v spánku tuhém, leč tak, jak nejlíp ku ránu se snívá. Jas poslední nad pustým dolem plane, kry ledu mezi olšinou se blýští, a sýkory v ní cvrčí rozjásané a pod stromy se honí v ledu tříšti. Pod závějí už zelené jsou řasy, v nich světlé do dna vlnky zurčí znovu: z té štěrbiny se smějí zimě asi a sněhem ne dost zasutému rovu. 1896.
35

Jarní motiv.
Když dlouhé hvozdy spaly ještě v sněhu, v němž prvních květin vylíbala něhu zas vesna nová, již jsem prchal z města do hájů, třeba v bahně vázla cesta, jen abych lesů úkryt vonný, tmavý, prv než-li přijdou výletníků davy, jenž tratí zátky, střepy, papír mastný, moh prvý letos pozdraviti šťastný. Jak často mýlka zmate ňadra smělá! Já na poety zapomněl jsem zcela. 17. 5. 89.
36

Aquarell.
Jaro mladé květ má v plavém vlase, lučinou se, děcko, prohání, potůčkem se šplouchá v teplém jase, lechy seje hájů po pláni, schovává se ve vlnícím klase. Myslivec když v lesy zahybá se, do prstů naň hvízdne se strání kosím kvikem všude, v každém čase jaro mladé. Stařence.Stařence, jež v hájku lámat zdá se se stromů klest suchou v ústraní, z každé kory, po níž žena pase, kouzlí květy v neskonalé kráse jaro mladé. 27. 3. 88.
37

Dědouškova věštba. (J. V. SLÁDKOVI.)
Vzešlo slunko z ranní páry, divily se dětí tlumy: „Světem vládnou divné čáry, dědeček náš lisý, starý hádat umí!“ Pod lipami na silnici, telegrafní tyč kde stojí, poslouchaly při měsíci drátů hudbu ševelící v nepokoji. „Dědečku, slyš, jak to fičí, přilož ucho, pojď sem s námi!“ Celý houfec dětí křičí, dědečka si táhnou k tyči ručičkami. „Slyšíš? slyšíš? co to šumí?“ Ztichly děti, poslouchají: dráty hučí divné dumy, jako blízké lesů chlumy v noční taji. „Zvěsti slyším,“ praví sladce dědouš dětem hladě líčka: 38 „bude živo v naší chatce, vrána nese vaší matce andělíčka.“ – Šlehlo slunce v spící háje, jitrem vánek snivě šepce šťastné matce sladké báje; vedle dřímá anděl z ráje na kolébce. Útlé tílko, jako z páry! Divily se dětí tlumy: „Světem vládnou divné čáry, dědeček nás lisý, starý hádat umí!“ V listopadu 87.
39

Na přívoze.
Je prázdnin čas a do lesů zve cesta: pod srázem skal, kde končí život města, slez růžový se po zahradách kmitá, za nimi chalup stříška rozložitá, v jichž drobná okna plot se dere živý. Sem k přívozu, kde ve vlnách se křiví terasy rudé nad travnatou hrází, šum výletníků pozvolna se schází, a na přístavu, na kůlech jenž stojí a tleská prknem do vln, ve příboji se mihotají plaché nožky děví. Proud řeky šumí utlumené zpěvy: je teplá voda, slunka jas v ní píchá, tu vodní dráhu ryjí vesla tichá, a parolodě tlukou lopatkami, až slunce jas, jenž tančí nad vodami, se v sterý odlesk tříští. V jedné změti sem s druhých břehů hudba zahrad letí a kolovrátků zvuky pomíchané, že skalní pramen, který vedle kane po hrázi dolů, zmožen zvuky těmi v bublání teskném odpočinul němý; a také lípy nápěv hravý, slabý ni bdělé ucho dneska nepřivábí: zamlknul rytmem houpačky, v níž letí až mezi listy hlouček štastnýchšťastných dětí. 13. 8. 88.
40

Staré melodie.
Z dob klasicismu hudba plná míru jest známým hostem u mne na klavíru, neb jakés tety kniha nad vše milá, teď němý odkaz, ve skříni mi zbyla. Co žalných tónů, dlouhých, s ligaturou, jí dobré srdce zastíralo chmurou v tmách večerů, jež samotna šla světem! Ó já ji vidím: laskava vždy k dětem, mou nad kolébkou obličej svůj svadlý prý skláněla, a vždy jí brejle padly. 17. 5. 89.
41

Dva topole.
Na širé rovině jen louka s hustou travou, a pouze nebes báň, jež hoří nade hlavou, jí meze klade kolem. Na prostoře celé se tu a onde zdvihá vrby proutí stmělé a stezky sotva najdeš, běžícího hada, jež chvilku oku zjevna, chvilku v květy vpadá. Mír vládne po prostoře, slunko nad ní svítí: v té prázdné lučině dva topole je zříti, dva stromy ustaralé, zohybaných suků, jak z dávných pověstí by vstali, v ruce ruku, dva obři zachmuření, jdoucí do zápasů. Teď jejich list se leskne ve slunečním jasu a staré šeptá báje, jako před sta lety. Kde je ten čas, kdy nejprv ve drobounké květy haluze obalivše blízkými se shlédly a vzájemně pel květů v objetí si svedly po vánku, spečetivše tak svou lásku prostou? Od oné doby k stáří spolu stále rostou a vzájemně se těší na té prázdné pláni v upřímné lahodě a v listů šepotání. Jich štíhlé tělo k sobě oko chodce svádí; tu v dálku pod sebou stín, který libě chladí, do trávy nejbujnější, jejíž stvol se klene, tichounce skládají pro údy unavené: tam stromy stařičké si hosta uvádějí 42 a líbili se mu, pak v snětích nejraději se cele rozzvučí a plachým písní rojem i milým chládečkem i vlahé vůně zdrojem jej rády zahrnou, jak Zeva kdysi honem uctili v chýžce svojí Baucis s Filemonem. 14. 8. 88.
43

Šumava.
Noc v oharcích se ještě třpytí, však den už má své svitání: zář jeho jako růžné kvítí Javoru blýská na stráni. Vzduch mrazivý je plný páry, ta údol halí ve svůj sled, a jenom les na horách starý a divukrásný z ní se zved. Ta všecky svahy obestírá, pozdálí stojí se všech stran, v ní slyšet potok, jak se vzpírá k balvanům drsným ukován. V ní různých skotů zvonce zvoní po nezřetelném údolí, a jako stíny v ní se honí lid jdoucí časně do polí. Teď první svity slunce sedly na špičky lesů v planině, praménky stříbra v stíně jedlí a jiskry v mlžné tkanině. 44 A v sladkou závrať lesních dechů vždy hlouběj láká pěšina, jež obtáčí se v brokát mechu a sama prales protíná. Vše velké tu a zas vše mírně se světlem, stínem zastýlá, a ticho jako ve věštírně, když věštit počne sybilla. A pták, jenž bydlí v stinném listí, kam žádné oko nevniká, když uletá, a vzduchem svistí ta jeho křídla veliká, vše samoty se rozvzdychají, jež tajny kolem spaly dřív, že to jak zvuk je z krajin bájí, kam nikdo nevšel jaktěživ. 18. 8. 90.
45

U Černého jezera.
Na lesích tichá duma leží, den pochýlil se k večeru: po temném boru zoře běží ku černavému jezeru. Tkví mezi stromy v rudém šatě, od dálky hledí nesmělá, a kapky rosy planou zlatě, jak lustry v stíně kostela. Na tichých vodách stulík svítí, řad zlatožlutých plamenů, a do tišin jen v cloně kvítí zní od skal píseň pramenů. V tom klidu bledá luny deska se na lazuru němě skví, lesk její jako matná freska na černé vlně smuten tkví. A černé vlny klidně hrají, za vzdechem vzdech zní stále v před: vod hloubky věčný smutek tají, leč vrch je svit a zlatý květ. 18. 8. 90.
46

Podzimní.
Jen dychla jeseň a jilm zkrvavěl, daň odvádí jí žlutá akacie, jí zarosen list psího vína hnije, a zvolna v česlo plynou mraky včel. A zvolna slunce padá v mlhy běl, již celou oblil kosých blesků příval, v niž padnou v sled, jak mrtvý v rov by splýval. Jdi duchu spat, jdi, vše tu krátké jest, nic tvým... Co ze snů zbylo – holá klest: tys, pokud mohls, vždy ji v květy skrýval. 15. 6. 93.
47

Ocún
To není květ, jejž láska v dar si dává, to není růže, fialka ni tmavá, jej srdce sobě k ňadru netiskává, to zhoubný jed, tak zhoubný, jako čas, v němž kalich zved. Snad sama Smrt, jež po nivách teď pílí, chce věnčit sobě leb i hnát svůj bílý, že ošetřuje ocún, v smutné chvíli kdy šmahem žne v témž místě druhé kvítí líbezné. Snad proto, květe, v její službách žiješ! Máj nepoznal’s, ty z trouchně stínů tyješ – ne nevyčtu ti, že též zhoubu siješ, je divno dost, kde barev nabral’s všednosti jsa prost. Ó vím, jak těžko cestou dobra jde se! Mor polykati často lze jen v děse, a chce se dýchat, vytrvati chce se, a nelze v před, leč zas jen hanbou, z které čiší jed!... 19. 11. 95.
48

Plody práce.
Až do kořene svadnout musí trávy a rezeda a amarant pln rezi, by mohl cele uzrát plod jich plavý, ten v bezcitném jich objetí pak vězí. Jej neznají víc, ač jen pro to sémě juž do výhonku zeleného žily a v množství květů dýchajících jemně, by měly jej, se skvoucí obalily. Neb s plody snah až pravé štěstí vzchází. Leč kdo že vzal svých snah a tužeb cenu? Jsme květina, jež svoje sémě hází i v smrti na zdař bůh všem větrům k plenu. V březnu 95.
49

Nezdar.
Raší touhy, není ale jaro vždy, by mohly zkvést; co jich vadlo v dlouhém žale! Ani nevím, zač ten trest. Vzdoruji, leč jako v mraze porozvitý sprchá květ, darmo linu k svojí snaze, mařím síly, musím zpět. Neustup, ač zlomen hnětem, však to líp je, křičí cit, zastlat hrob si křehkým květem, než jen trn tam s sebou vzít... 1896.
50

Ballata ke chvále ozimu.
Na polích klenutých, jež vláčeny bran hřebem spát měly v oddechu, se ozim pěkně zved’, jas čistě zelený, jak chtěl by v klasy spět všem chmurám na vzdory pod vyhasnuvším nebem. Ó zdravé semeno, jež pevně kotvíc v zemi ni ledů krunýře se nelekáš, ni stínů, v nichž sama nebesa svůj rozpak stápějí! Tys klidně haleno ve důvěry klín němý, mráz třeba palčivý si used’ na osinu, v ní není víra tvá, ji chováš hlouběji! Jen tak lze zachovat se sobě v naději, sám sebe ukojit, ze sebe vyrůst celý, sám sebe žitím svým se obdařiti smělý a ještě mimo to kol jiných mnoho chlebem. 30. 11. 97.
51

Pravý klid.
Jak teskny lesy, když v nich ptáků není, ty na podzim, kdy sněť jen šumí v chvění, a v mlhách listí nemocné má skvrny, kdy pažit, květ je slamou udeptanou, a bystřeň není vláhou vyssávanou, leč trouchní, z které stébla ční a trny. Jsou teskny, ovšem, ale krásny vždycky, a jaký v nich je poklid heroický, když podstupují smrt a tlumí hlasy! Ba se závistí kdož by nezřel na tě, ty klide v trní, v pokoření, v blátě, kdo v mukách tebe takto zachová si! 23. 9. 95.
52

Zimní motiv.
Před okny závěj vysoká a čistá, a v okno střechýl od shora se dívá, na skle jsou květy, den se rozednívá a duhové v nich paprsky si chystá. Tak smutná pláň, že není ani místa, kde na okamžik spočinul by zrak, i kře spí v sněhu, kde měl hnízdo pták; a na skle z ledu báječný květ vzrůstá, jak ukrýt chtěl by zraku lada pustá: ó kvítí z ledu, za nímž smutno tak... 31. 5. 93.
53

Večer na věži.
Z tmy schodů závratných když uvítal jsem světlo, jen v růžích západu už v tiché dálce kvetlo, a pohled ve město na věži uchystaný už soumrakem se kryl, jenž šetřil pouze brány a budov pyšnějších změť štítů v starém kroji, se vkusem nových dob jež válčí v tuhém boji; a všude s jiných stran, kde přetnut ulicemi krov domů prejzový pod soumrak stoupal němý, jak roztříštěných vln když řada bloudí v moři, tu k nebi vzepnutá, tu v černý kout se boří, tak zrakům jevil se a právě jak ty pěny svůj mnohý výběžek měl nachem ověnčený. Pod věží náměstí se táhne v čtverci širém, tam vlna života se ještě vzpjala vírem, než usne za krátko, tam lid se míhá drobný. Leč z toho obrazu chrám gotický a zdobný skryl celý pestrý kus v své zdivo s ozdob květem, k mým očím obrácen své střechy ostrým hřbetem. A k dáli za město když toužily mé oči, hle, pláně viděl jsem, v nich silnice se točí, ty jedny do dálky se v zlatých polích vlekou svlaženy potokem, tam jasnotokou řekou, ty druhé na lesy a na hory se vzpnuly, k jichž ňadrům ohromným se útlé vísky tulí. A na těch prostorech báň nebes podepřena tak byla lahodna a krásna jako žena, ve svatém mlčení a v blankytovém plášti, 54 jejž nízko pode mnou ve tiché třísnil zášti dým z dílen za městem, kde dělník v tvrdé pěsti má skutky titánů, však skoro nejmíň štěstí. Už hvězdy sedly si na strmých výšin krovy, a měsíc zkalený, květ nebes oranžový, tam svítil truchlivě, neb ještě paprsk němý se nerozhořel v něm, by v světlo oděl zemi, jen v modru nade mnou se zradil slabým svitem u špice gotické ve vzduchu mlhovitém, kam vzhůru pohledět mi větrů váda slepá v čas každý bránila a závrať velkolepá! V té tiché výšině, kde mimovolně vsahá do duše svatý mír a jakýs odlesk blaha, jen krásy čistý vděk v tvou číši, duše, splyne: ó spij se vínem tím, čas pokavad ti kyne! Zde volno, volno tak! Klid všude: ztracen sluchu sem hlahol člověka se nedovolá z ruchu, jenž větrem pohynul, tak jako v bouřném moři z děl rána zoufalá, když loď se do vln boří, z vod zlého hukotu se k sluchu neprodere. Sem tichým paprskem jen kyne světlo steré od oken z náměstí a z města v celé šíři, ba z dálných vísek též sem drobným očkem míří, a ty nedozvíš, kde měkká ruka ženy je v temnu rozžala, by měla prodlouženy svých snů a polibků a štěstí rychlé chvíle, ni zas kde samotář neb chuďas plný píle mu kázal k práci plát, ač mdlou už zvedá ruku, či spáti nemoha jím svítí ve svou muku. Zde milé pohledy jen poklid v srdcísrdci šíří 55 a zlozvuk nižádný sem dálkou nezamíří, vše plno nádhery duch opájí tu jemně, že člověk, jemuž již se horkou stala země a s výšky věže té ve smyslů poblouznění vděk smrti hledal by kdes dole na dláždění a před tou nádherou, jež v duši krásu sílí, by stanul zadumán, kraj pozoruje chvíli, všem dojmům přístupen, jichž vyhlídka tu přeje, by znovu uhnul se všem srázům beznaděje a s lepším úmyslem by k domovu se vrátil dál zkoušet žití vděk, v něj víru zvolna ztratil. Ó s bohem, krajino! Už dávno, dávno tomu, co v město hlučící já vrátil jsem se domů z tvých loktů lahodných a vyrván tvojí zvěsti, jež, bůh ví, kdy zas v sluch mi z lesů zašelestí, a vyrván polibkům tvých sladkodyšných vánků, jež plny čilosti mi táhly kolem spánků. Ó s bohem, lesy mé, vás pozdravuje v touze ten, jemuž prchlo vše, krom upomínek pouze! Ve loktech samoty, jež ze čtyř stěn mi zírá, když bol mne hněte zas a prchá každá víra, kdy život utrácím zas v starých strastí palu svou sudbou zhrdaje, té bídy ve návalu ó, blaha jiskřičky mi v duši tiše kanou, jak nad vší myšlenek mých scénou rozervanou v snách klesá opona, ve které obraz jásá tvých vděků, venkove, tvé štěstí, tvoje krása. 8. 9. 89.
56

Hlasy ze hřbitova.
Když myslíš, že si život nenapravíš, že vše, nač stačils, je v něm utraceno, a babstvím nechceš pokálet své jméno, smrt štěstí dá ti, jak se žití zbavíš. Však se ctí-li ten život v boji trávíš, ó pokud můžeš, trp, co usouzeno, je v utrpení života vše věno; v nejhorší chvíli sílu z toho vem’, že přejde vše, že hřbitovní ta zem má ticho, jež je tobě připraveno. 16. 6. 93.
57

Maia.
V pěn sinném varu, v němž se láme sítí, a v křiku ptáků, bouř jež odvívá, a v spěchu mračen, které v noc se řítí, tvůj samotářský zpěv se ozývá, ó stará Maio! A když večer svítí, květ poklesá, a háj se zardívá, jak nenaslouchat? Vesmír kol je němý, a hlas tvůj sám tu s námi na té zemi. Tys povzdechla si: lehká krůpěj rosy v mech splynula to, hvězdou zakmitla – vše pomíjivé hlas tvůj s sebou nosí. Tys, kouzelnice, duši zachytla do nálad svých, jak by ji uspal kdosi, by spánkem tím v snách jiných procitla: jsi v nás a ve všem našem přemýšlení a ze snů tvých krom smrti cesty není. Jsi myšlenka v nás, plač i záblesk štěstí, jak připoutalas na se tady nás, na stínů hru, na bezecílná zcestí, kde končí vše, kde hasne každý jas, v němž čítali jsme naděje a zvěsti; jsi pud, jímž tíhnem výš, hned v hloubku zas, jak v sněhu vání cestu hledajíce, jíž nebývalo, aniž bude více... 8. 6. 93.
58

Ještě rostou vavříny...
Ještě rostou vavříny, jež budou zdobit skráně drsných válečníků, v svědomí jim chladit ránu rudou, plni vražd až půjdou středem vzlyků. Ještě živi proroci jsou záští, v oběti jich dosud věří davy, posud čelo zvířecí kde vraští Moloch zlata posupný a tmavý. Ještě nejsou meče roztaveny, ni lesk zlata už tál příliš drahý, ani nejsou bídy dovršeny, jichž je schopen člověk přemítavý. Tak to trvá, jak to barbar spurný dílo boha dovršuje, snoval: nevyplenil nikdo řád ten chmurný, třeba pro to život obětoval. A kdož jsou, v nichž tak ta zloba pění? Vyvrhla je tůň, z níž peklo kvílí? Věčnou láskou došli narození, s klínu lásky v život sestoupili! 19. 1. 98.
61

Fin de siècle.
Dob zašlých pěvci! Kterak Iehčej vám zpěv bylo budit ze strun zvučných davu, jenž dosti času našel k vzpomínkám a k vidinám, pro vzdech i pro zábavu. Ach, druhdy bylo vídat pěvců slávu, jak obráží se v snivém zraku děv, jež naslouchaly kolem v zlatohlavu; ba před tróny jak svědomí stál zpěv a úctu vymáhal a nítil králů krev. Byl život chvatu horečného prost, jejž matné: zítra! záhadou svou tísní, květ prchavý, jejž skýtá přítomnost, byl zceněn víc a zcela stačil k písni. Hle, minulost, seč paměť zas ji vysní, lid zpátky vedla v zašlých dějin taj do Ilia, kde hroby dávno v plísni, ba s Rinaldem šla básníkova báj až v sen pro Armidu a její čaroháj. Vše s díky brala srdce v onen čas, a nevedly se žalostivé půtky, v čem vision a v čem je pravda zas, leč v obém láska zkvétala a skutky. Dnes jinak je! Kvap zaměstnal nás prudký, jenž velí k předu oko upírat, 62 a přítomnost – tu nechat pro předsudky den za dnem tiše, tiše odmírat, pro příští cizácké, kam nelze dozírat. Než buď si tak! Nám pravdu s vidinou už spájet nelze! Chcem jen pravdu znáti, dnes třeseme už oblak tkaninou, kde vrávorají bohové a svatí. My zasloužili cestou pravd se bráti, neb myšlením náš mozek churaví; však víme též, že sen-li život chvátí, ctnost, láska, vše, co hodno oslavy, jsou bez podkladů pravd jen vzdušné představy. Nás nechte! Vzhůru musíme a před, čas vnuknul nám být soudci lidu, nebi, zpod masky jdeme usvědčiti svět, zda pravda v něm, či zda v něm lži se sklebíšklebí. Jdem ráj též hledat: našich otců lebi jej snily v zemi Chus, pak blíže hvězd, my nechcem dél však bloudit bez potřeby: buď je, buď není! Je-li, nač ten trest, že dnešek prokletý, zem odstrčena jest?! Výš k Edenu! Už dělník, myslitel, jak mocný proud vše do budoucna míjí, jak příboj davů ku východu spěl za Bonapartem kdysi v historii. Ó přirovnání! Studem kloním šiji: ti vraždám chtěli, my zas životu! Taj Kybély znát, pyšnou Uranii 63 jmout v lokty své, zřít její nahotu jdou duše myslící ve valném kolotu! Ó Myšlenko, ty vzpruho snaživá, jež jediná jen člověka jsi hodna, ať bouřka tvá nám duší prochvívá, za tebou naděj snaživých jde shodná. Jen tebou píseň učiněna plodná před shonem leť jak orel legií a má-li mřít, shon, s kterým šla, ať vhodna jí patu v hruď se k nebi rozvíjí, ta na bojišti zbuď, jež reci pokryjí. 3. 11. 92.
64

Píseň blázna ze staré tragedie.
Hoj, rozum za dva moudří páni měli – ó králi můj, my budem se jim smát! – a tvému bláznu sluchu odepřeli, že pro ně sprostý, myslili si snad. Tvůj blázen, kmochu, ten jim dobře radil: Ó milí páni, kupte čapku moji, by mozek váš se v noci nenachladil, za bečku zlata čapka blázna stojí – ó králi můj, dnes budem se jim smát! A milí páni čapku nekoupili – ó králi můj, my budeme se smát – – a rozumy si schvalně zastudili, – a blázen tvůj – ten zdráv je napořád. Že pohrdli mnou, klatbu slal jsem na ně: ten svět za pole vážné měli snahy a tvářili se k tomu odhodlaně: slyš, Pravdu v hrad ti chtěli uvést záhy! – Teď teprv, králi, budeme se smát! Tak o Pravdu když pečovali snažně, – ó králi, slyš, jak nemáme se smát? – tys vykřiknul: Jak? Myslíte to vážně? A hlavy jejich spočítal tvůj kat. Jen rolničku s mé čapky měli míti, ten šibolet jim přinést mohl spásu! Na svého blázna milostiv chtěj zříti a aspoň jeho nechtěj zříc se hlasu, bys, kdy si zlíbíš, moh se smát. V říjnu 93.
65

Výš!
My spějem výš! Byť Dobru dnešek ten svou poskvrněnou rukou k nohám vzdát my posud nemůžeme, byť posavad meč nebyl roztaven, a před časem náš ještě mnohý brat jím zajde v zraku výtky maje němé, jež zděsí nás, juž vizte – dní se den! A jako třpytu těkavého hvězd před ranní dobou kvapem ubývá, tvá sláva truchlivá, ó meči, shasne a juž v sklonku jest před sluncem Lásky, které lidstvo tuší po všechněm hněvu vycházet v své duši. Kdo vyřknul slovo tvé, ó Lásko, znovu první nalezena je, jež zas a zase pohřbívaly věky? Kdož Kolumbem se zve té nové země, jež, ač kryta v taje, juž z dávna nám své nabízela vděky? Čí ruka vavřín rve z všech nejkrasší, sněť míru, lidství, práva? Ve prsou Norska, Ruska, Italie, či kde že ono velké srdce bije, v němž obrodilas’ nám se znovu zdráva? Však nač to vědět? Kam jen sahá země, ó v davech šmahem k tobě zná se plémě! 66 Den dnešní ranní šeř jest pouze k oné velké, brzké zoři, v níž zaplá svět, nám v srdci hlas to praví: ne jako plachá zvěř, jež hladova se vzájem trhat hoří, se utkají na poli války davy, leč v stanech Lásky! Svěř se, srdce, svěř té, která musí zůstat nezmožena! V své hrůze zvěst čím dnes je Torquemady? Pryč z duše záští, hady, a kdo byl pyšný, padni na kolena! Ze světa muk by ráje stal se svět, to lidstvo dnes juž může žádat hned! Poslání Poslání
Ó kanzóno, v můj sluch ta Lásky zvěst zní jako zvonů ruch v den vzkříšení! Ó spoj se s její zvukem a vyzni v ní i mého srdce tlukem! 9. 10. 93.
67

Rudý prapor.
Hluk spurných zástupů je slyšet, jež se valí do dějů budoucích pod rudým praporem, a brzo bude hřmít kol valným prostorem vzdor jejich příšerný jak vlny po úskalí. Jdou jako černá msta: před nimi v prach se zřítí, co stěží budoval kdy pokrok nadlidský, jak bílou Akropol a kámen parický, jejž tesal Feidias, msta mohla zahladiti. Před branou Rómy Lev svým zaslzeným slovem zbraň kdysi odrazil, jíž mával Attila: zda není úcty dnes, jež by se svítila, ni tolik uznání ve pomsty žehu novém? Proč v takých tušeních náš věk se v konec chýlí? Na vraždou zdrcené a zdrané národy na krátko červánky se snesly svobody, a tužbou dětinnou jsme přec je pozdravili! Ach, v bouři shasly zas, neb silným pouze v zlobě jest člověk posud přec a v lásce nikoli, a v bázni o svou moc zas vždy si vyvolí hněv, který dráždí hněv, až vyvolá ho sobě! Tož hesly zbylo zas nám živiti se z hladu po blahu neznámém a luštiti svůj děj 68 chce mečem člověk zas, jenž stokrát sklamal jej, a rudým praporem chce rozbít svoji vádu? Ó chvalno tak je přec ke hrobům, ty kde kvílíš dnes, Evropo, vést smrt! Nuž ať se rozpíná ten prapor červený, jenž barvou vzpomíná na srdce málo zas a za to na krev příliš! 16. 10. 97
69

Budoucím.
Až zaplá, lidstvo, volnosti tvé den a pravda se až na rty odváží, až okov síly bude rozmeten, jenž v srdce řeže, mozek rozráží, až nezmrzačen slovem falešným duch svědomím jen bude pěstován a nenucen být nad potřebu zlým a horšímu se kořit, že to pán: vy hrdé hlavy s krásným pocitem, jichž bude život, jak jej přeje bůh, ten celý život v ruchu spletitém, v nějž možno vložit schopnost všechněch tuch, ó neklňte nám jednou v soudech svých, byť hnusil se vám prohnilý náš věk i naše stopy v špatných kolejích: nás šlehá nutnost, v ňadru hnus a vztek! Nám svědomí se ozývalo též, my střehli si ten svatý talisman, však tisícletou nelze zmoci lež, když lidský den je člověku jen přán. Ó pomněte, až v cíli budete, že plod zrá dlouho, než je pod střechou, že věříme, že blaha dojdete: my šťastni byli tou jen útěchou! 20. 11. 95.
70

Legenda.
Bůh, který všecko ví, před kterým skryto není, ký z květu vzejde plod, kde jaké rozluštění, ať třeba budoucnost jest sebe více tajna, zřel v srdce Abeli a viděl srdce Kaina. Juž tomu kvetla žeň a tomu brav se rodil, a záhy vzešel den, kdy oba kladli podíl svých statků na oltář a přinášeli dříví, by oheň zažehli a vzdýmali jej divý. A viděl napřed Bůh tu vraždy zločin prvý, ve prachu Abele, vlas jeho stuchlý krví, a viděl tuláka, jenž pro vždy zbaven klidu ne jen že nezemře, leč rozmnoží svou bídu. To všecko viděl Bůh a hranice když vzplály, na Kaina nepohléd, ni na dar jeho chvály... 26. 9. 95.
73

Věčný oheň.
Děl oikista: Za mořem v zátoce je pláň, kde řeka proudí široce, tam vzrůstá město, juž jsem pyšným naň: štít bude rekům, bratřím družná dlaň; by kvetlo, kéž jen ochranou mu jest Zevs, otec náš, a Apoll, hradba měst. A řekl kněz: Řeč takou slyším rád, i požehnání Bohů chci vám dát. Hned ohněm, který z nepaměti už plál od oltáře v chrámu stín a hluš, – prý týž to byl, jejž z božských sídel sám vzal Prometheus pro ten právě chrám – všem poutníkům lamp zlatých zažeh lem, by střehli jej i v novém domě svém. Pak sedli k veslům plni veselí a zátokami kvapně projeli, kde lid jim pestrý mával vavříny se schodišť chrámů jdoucích z hlubiny. Leč v brzku znikl zraku každý břeh, a moře jen se skvělo se stran všech, nad mořem tím jen slunce skvoucí běl, v němž božský Vozka nad spřežením bděl. A za sluncem loď s plachtou napnutou jak racek létla vlnou klenutou. Den pohasnul, však plavci tíhli dál, a jest-li hvězdou obzor nebes plál, 74 tož lamnpamilampami, v nichž věčných ohňů jas, loď osvětlila noc kol jižní zas. Ba v jejich záři hvězdy hasnuly jak jiskérky, jež z lamp těch vzlétnuly, jak myšlenky při prvním zdřímnutí, tak tiše hasly v nebes klenutí. Mha hustá kolem sedla na vodu, kdo starý plavec, tušil nehodu, leč jaký strach? vždyť požehnání vzal – a do temnoty pluli dál a dál. A vlny, jež se k lodi blížily a do její se světel hřížily, to byly hřívy, křídla netvorů – leč s lodi zpěv, jas táhly k obzoru. V tom přilét vichr – věru posel zlý, bůh pomoz všem, kdo v moři širém dlí: leč plavci jenom plachty svinuli, a s pánem bohem k předu plynuli. Blesk mraky skřížil, zaplál v tříšti pěn, a jako lev, jenž večer probuzen, řve z pouští všude, býk se zachvívá, tak bouřil hrom skrz mračna ohnivá, jež s výše své až ve vln padly jekjek. Proud rahnem chvěl a hloubkami loď vlék, a vítr s deštěm v tanci divokém, leč koráb dál plul divým poskokem. 75 Jak vlny bily a jak vichr vál, lamp oheň věčný tu, tam shasínal: a běda lodi, shasne-li ten svit! Ký talisman ji pak má zachránit? Noc rodí hrůzy. Kdy se rozední? Vše lampy shasly, jedna poslední jen ještě hoří slabým kmitáním, též shasne jistě bouří, zmítáním! O ne, Bůh nesmí s očí spustit nás, a zachován být musí lampy jas, v tom je-li svitě čarná skryta moc, tož vyvede nás k cíli skrze noc! A stěží stožár podpálili jím a pluli dále mořem bouřlivým. Co platen liják, vlny do kola? Plam posvátný, hle, vodám odolá, mrak sráží dým, leč hlavy stožárů jak pochodně se skvějí v požáru. A dál a dál vždy bouřnou vánicí jak pekel zmok spěl koráb hořící, tmou mužstvo své nes ve šťastnější zem a na cestu jim svítil plamenem. 17. 7. 93.
76

Noční meditace.
Ó jiskry nebes, k sobě v noc a v stín prach země starý, až se rozletí, vy přijmete, do svého objetí, jak matka děti béře na svůj klín. A jako zde vše žije na pokyn, jenž jasný není, v život pomíjivý zas procitnem kdes prostřed hvězdné nivy. Zda na hvězdě svých vroucích nadějí? Či v smrti jen vše síly okřejí, by dál stesk nesly žití nových lživý?... 9. 6. 93.
77

Tvar.
Co žíti chce, se ve tvar vtělit musí. Ó Duchu, v hmoty díl se zavři kusý a měnlivý, jak mezi prsty hněte jej Láska, Smrt, Čas dobrý, Časy kleté. Jak vše od hvězd až k jiskrám, co chce vzpláti, se v roucho tvarů z věčných tišin vrátí, jak míza v list, na krystal vláha hrání, jak píseň v sloku zavřít se má přání, tak rovněž ty, když chceš poznat, Duchu, dej v obět sladkou bezmeznosti tuchu a božství své zas do prachu až klesna! Neb co chce žít, se tvarům v pouto těsná. 5. 4. 95.
78

Po přečtení Tolstojova „Výkladu evangelia“.
Mám dobrým být? Nuž cítím, že to lépe, než přede mnou kdy hřích můj kráčí stále, víc klidný jsem se zřekna vášně slepé, a přec – to štěstí zdá se mně být malé! Chci vidět slast, jež trvalou v svém divu, a dobro, které v světě neotročí, bez drápů dravce, bez housenky nivu: kdo k tomu nebi povede mé oči? 1. 4. 9595.
79

Pochyby.
Řekli jsme si kdysi v pýše, centrum všeho že je země, konstelací hvězd že s výše sledováno lidské plémě! A my jsme kdes v koutku světů zahozeni, povrženi a v den soudný pro nás v letu žádné slunce nezrumění. Řekli jsme si také směle, protože jsme my tu živi, že též proto dobro bdělé v cíl nás vede přívětivý. Což pak nikde dobro ale není-li? Pro nás je stvořit tolik jest, co mušce malé, luh by měla, město zbořit. 1. 4. 95.
80

Meditace.
I. I.
Za Bicí halen v pokoru spěl Dante k Bohu nahoru, se světci „Svatý“ zpíval, a roven svému Mojžíši též Slitování nejvyšší Michelangelo vzýval. A k Panně nebes na trónu pěl Petrarka svou kanzónukanzónu, a to s tak vroucím citemcitem, jak Abélard jím také plál, když hříšné lásce unikal a Boha zval svým štítem. Leč ten, kdo chce se modlit dnes a zvednout oči do nebes, kdo vroucí touhu cítí slast lepší hledat duší svou, než onu, kterou časy rvou a jež se s žitím sřítí, by neprobudil divý křik, že blázen je či zpátečník, či člověk nepraktický, 81 prv nežli může ruce spnout, že utvořit si umí soud, se hájit musí vždycky. Dnes, vše kdy spíše vzplamení nám hruď, než víry znamení, a pochyba nás dusí, kdo kochat chce se v Bohu svém a mluvit s ním, dřív před lidem vzít odpuštění musí. II. II.
Jen sobě v srdce sáhnětesáhněte, ó vy se modlit prahnete, vy davy nevěřící, ó chtěly byste mnoho dát za onen cit, v němž jedenkrát jste klekli s dětskou lící před oltář, kde plál svící řad, přes než pruh dne se okny klad, v němž kadidla dech stoupal, co flétnou zněly varhany, a spěžový zvon se strany se v klenbách věže houpal. Tam vzpomeňte, že matce kdys ve známý tak vám její rys, z nějž k vám se láska smála, 82 cit jiný stoup’ jak svatozář, když uvedla vás před oltář a vaše ručky spjala, že tázavě jste zřeli k níní, co cítí as a o čem sní vás odpuzujíc hebce, a poznali jste, tímže retem, jimž líbala vás mezi dnem, že s Bohem o vás šepce. A vzpomeňte, že řekla vám, ten Bůh že otec váš je sám, jenž k vám se s láskou chýlí, a viděli jste otce v snách a ještě v těchto hodinách jste pouze dětmi byli. Ó city prvních dojmů těch, ó dojmy drahé, po létech ó stopy vzácné vůně, proč zimavý vás rozvál dech, a v těch, kde dlíte, záhybechzáhybech, proč právě jizva stůně? III. III.
Jsme dětmi svého století a v srdce svého poupěti přec vonný dech též máme: 83 co hodno cti, ctít budem též, vsak lež, byť svatá byla lež, ne, ta nás neoklame! Za Pravdou cestou trnitou jen se svědomí záštitou lid stoupá od pravěku: přes meč i plamen hranic výš jde tam, kam ty ni netušíš, ni slina plná vzteku. Tož na té pouti, jež chce cíl, nás děti lid ten probudil a jsme jak on zde hostem: na rodokmenu časem tím nám nazvati se posledním lze jeho letorostem. Leč on kde stanul, jdeme dál, jak před dědem on prvé stál, jak před námi zas děti, a na obzorech starých snů dnes jinak než za dávných dnů se vinou kresby v změti. Jest jiný zorný úhel dnes, svit jiný šlehá od nebes, a zjevení kdes v dáli a báje, mythy, zázraky jsou zlatolesklé oblaky, jak včera vzduchem vlály. 84 Leč poesie vždycky z nich na křídlech bude andělských i nám se snášet v duši, a co dřív otcům přálo klid, to u vážnosti tiché mít i synu dobře sluší. Čím vskutku byli nadšeni, ať vypráví svá zjevení, ať opojí nám zraky: jsme dětmi svého století, leč v srdce svého poupěti chcem pěstit vůni taky. IV. IV.
Ó Bože, ty mne zříš, co jsem, ty víš, za kterým tíhnu snem, jak pokoje si nedám! Rty nerozdělím k posměchu, v lži též však není prospěchu, já tebe, tebe hledám! Jenž tak jsi slunce rozlítil, že není, kdo by necítil, že ono život dává, je v žilách cítí každý hřát a to, co pravým shledal, rád ku slunci přirovnává: 85 proč usoudil jsi, Bože, nám, že Pravda, jež nad slunce plam být zářivější měla, má s důkazem se teprv rvát, a dračím křídlem zastírat ji může chmura stmělá? Ta Pravda, na niž spoléhat má Práce, Ctnost a s Láskou Řád, v ní svou brát mízu zdárně, má pochybnější nad vše být a k zoufalosti svádět cit, jenž pro ni stůně marně? Neb rci, nač sníti lásky sen, když pochyby má plodit jen, jež ve klín ruce věsí? Nač potem práce rosit líc, když tvoje lidstvo pouhé Nic za prahem hrobů děsí? V. V.
Viz, Bože, vždy si člověk přál, by obličej tvůj vyhledal a po bok tobě stanul, a co té země zemí jest, po všechněch směrech všechněch cest boj náboženský planul. 86 Ty doby kéž se nevrátí, smrt hýřila tu v závrati – leč pak nám sklesly šije: my smluvili jsme příměří a nyní nikdo nevěří, a to tím smutnější je! VI. VI.
Ó nehleď na má slova tak, ó ve zvlhlý mi popatř zrak, čti v mého srdce hlase: ten duch by nerad upad v klam, a přec ti celý podávám, čím stal se v našem čase. Jest chudý tak, leč promluv jen, můj Bože, bude posilněn, ty bys jej zdokonalil: snad přece není klamnou zvěst, že odhalit chtě pyšných lest jsi peníz vdovin chválil? Ne mnohomluvný pohan jsem, bych jal tě slov svých přívalem, mně fráse nepostačí: od prosby, již zná obyčej, má jinak před tvůj obličej, před Pravdu s pravdou kráčí. 87 Když zaslechnou ji lhostejní, dí, dost že prázdných slov je v ní a marně rtům že zniká, a u těch zas, kdo čelí jim, snad bude zdát se rouháním rmut, bez masky že vzlyká. Tu modlitbu, jež nesklidí cti proto nikde u lidílidí, tím vřelej přijmi, Pane, a co ji zhaní světa kruh, ty vyslyš ji, můj osvěť duch, dím amen, ať se stane! 12. 12. 94.
88

Jiná meditace.
Ať rozdrtit se znašíšsnažíš hmoty tvar, ať rozmělníš, ať obrátíš ji v žár, ni o píď méně nebude ji v světě, pro věčný čas, byť v jiném rouše, jiné na planetě dál trvá zas. Tak rovněž ty, má duše, nezhyneš, ty zas až k Bohu zpět se přivineš: ty kapko vláhy v číšku zachycená, až pukne číš, v tůň božství sterým proudem pohaněna se navrátíš. A s tebou splynou znovu v jeden duch tvá milenka a přítel tvůj a druh i ti, jež tisknout nedáno ti k ňadru, vše najdeš v ráz, neb celý vesmír poznáš v jeho jádru jsa Bohem zas. 3. 9. 95.
89

Vyznání.
Co kdy jsem snil, vždy poctivě jsem cítil, a mísiv sny své poesie duhou jsem dosti měl, že jsem jich peruť chytil. Vždy jsem se bránil býti vkusu sluhou, a nemrzí mne, že jak vítěz štěstí jsem nespjal k vozu slávy rukou tuhou. Neb k smíchu mi, kdo drží pevnou pěstí svou otěž v ryku vřavy, jiným pálí jak ďáblu svíčku, jen když musí v scestí. To neblaží, být na vrcholu chvály! Kde neznali mne, rád jsem všem šel stranou, a klid můj se mnou na ně patřil z dáli. Chci dlaň mít vřelou, a mou není hanou, že tak jich málo tisklo mi ji v žití, a sval že nemám, který splácí ranou. Vždyť v žití cíl sám člověk může jíti... 6. 10. 97.
93 OBSAH.
Poesie (Prolog)7
I. Ať vesna ťukáťuká...11 Na houbách12 Sonet13 Píseň v koncích14 Všichni-li mne opustiliopustili...15 Tobě16 Rispetti19 Kanzóna ku chvále jara23 Obavy25 Intimní sonet26 Rozplynutí27 Ekloga28
II. Naladění33 Únorová skizza35 Jarní motiv36 Aquarell37 Dědouškova věštba38 Na přívoze40 Staré melodie41 Dva topole42 Šumava44 U černého jezera46 Podzimní47 Ocún48 Plody práce49 [94] Nezdar50 Ballata ke chvále ozimu51 Pravý klid52 Zimní motiv53 Večer na věži54 Hlasy ze hřbitova57 Maia58
III. Ještě rostou vavřínyvavříny...61 Fin de siècle62 Píseň blázna ze staré tragedie65 Výš66 Rudý prapor68 Budoucím70
IV. Legenda73 Věčný oheň74 Noční meditace77 Tvar78 Po přečtení Tolstojova „Výkladu evangelia“79 Pochyby80 Meditace81 Jiná meditace89
Vyznání (Epilog)93
E: až; 2007 [95]