Naladění.

Naladění.
Na samotách, kde voda stojatá až po obzor, jen mračny objata, se prostírala rašelinou v dál, strom podivný mé zraky upoutal. Smrk starý, blesky rozbitý to čněl a vlastní stín, jak brod jej obrážel, si střežil žárliv s malé výšiny, sám stín jsa přísný prostřed pustiny. Bych z blízka zřel jej, zvěře pěšinou jsem stoupal v klestu, černou slatinou, jat dojmem síly, kterou jevil strom, jejž nesehnul ni jekot vln, ni hrom. Jak udiven jsem v posled patřil naň! Uprostřed květin zvedal svěží skráň, když mrákoty, jíž prostor mi ho kryl, jsem blízkostí jej svojí pozbavil! Ptač nevšední mu z ňader vzletěla, v třtin pole tlumit spějíc ztemnělá hru barev na své bystré peruti, a zástup včel tu vířil v pohnutí. Vál stínem tady prašných květů dech a sladkým dojmem plnil měkký břeh, 33 kam pro houští jsem nesměl vkročit dál. Jak nad životem vítěz strom tu stál. Ta vzpomínka teď vrací se mi z cest, a v prsou mých cos jako síla jest: kol vidím kalný, všední život ves a v nitru hrdost, mízu, písní ples. 9. 9. 97.
34