Poesii.

Poesii.
Když na východě květy stromů kryta nachová záře na oblaku chytá do zlata barvíc jeho křivý lem, tu naděj v život perutí svou smavou mne obtáčí, mně šumí nade hlavou, k ní rád se hlásím srdce tlukotem. Lesk rána záhy v chmurný den se mění; ve mracích zastřen vleče se svit denní, hluk života mé kroky zaskočí sny zlatokřídlé zažena a tiskne spár v ňadro, div krev nevytryskne, div nederou se slzy do očí. Snů rozplašených sup však neuloví: ty slétají se večer do podkroví mé duše zas, tam vnesou nový vznět, a dobrá, velká matka Poesie na vysílená křídla jejich lije lék čarovný, jim v hnízdo stele květ. [7] Ó moci velká! zjevení tvé zlaté jsem často tušil v chvíli nad vše svaté a plesal tebou, hotov za tě mřít! Již neodcházej! Vezmi vše mé štěstí, mou duši, lásku, veď mne třeba v scestí, jen celá skloň se v horečný můj cit! 13. 11. 88.
[8]