Na houbách.

Beneš Grünwald

Na houbách.
Ji příkmit lesa líbal v hebkém vlase, co nad čelem jí splýval proudem zlata, a oči její, báseň tichá, svatá, mi lakotně se kryly v hebké řase. Hledajíc houby nad mech klonila se, tu ode hříbků k žlutým liškám chvátá, co zatím tužbou duše moje jata zjev její stihá prchající v jase. A v muchomůrce hřib že vidím lichý, co pravé hříbky pod mou nohou čnějí, mi posmívá se srdečnými smíchy ta kouzelnice, k vůli které v spěchu sám každý hříbek, zváben krásou její, zvědavě zvedá klobouček svůj z mechu. 16. 7. 88.
12