Kanzóna ku chvále jara.

Beneš Grünwald

Kanzóna ku chvále jara.
V prvním trylku pěnkavy, jejž jsem zaslech pod mlhami z rána v holých větvích v sadě, jaro, čase jásavý, poznal jsem, že jsi už s náminámi, podléhaje vzácné vnadě. Ticho. Prostřed záplavy v nebes modro vrby kšticí, do zlata jež svítí již, pozvedlo se slunce výš čistým leskem sálající, vody plny labutí zaleskly se v pohnutí. Ranní zvony zněly kdes, vítr chřestil mezi buky: s drahou dívkou jsme se smáli nějak jinak, vábněj dnes: neb to světlo s těmi zvuky, na souzvuk se dokonalý slilo a nám v duší ples kynulo jak zora z ráje: vám teď k vůli vzešlo jsem! Žertujeme: pohleď sem, co na větvi kmitá, vlaje? Jehnědy to olše zas! Zvoní, zvoní kolem nás. 23 Ach, jak svěží tvoje tvář, již jsi na mou položila, a tvých očí něha plesná jaké kouzlo, jaká zář! Zdali jsi si pomyslila, že to naše, naše vesna? Naše vesno, zdař, se zdař, naše dumy, naše touhy vypučely v lásku v sled, naše srdce, dvojí květ, přečkaly čas trýzně dlouhý, pupeny dva, co v nich tuch! Nad nimi se jasní vzduch. Poslání.
Kanzóno, jak první kvítí hleď mi jaro pozdraviti, vděkem svým je svábit hleď, nuž by pro nás plálo teď! 1896. 24