Ocún

Ocún
To není květ, jejž láska v dar si dává, to není růže, fialka ni tmavá, jej srdce sobě k ňadru netiskává, to zhoubný jed, tak zhoubný, jako čas, v němž kalich zved. Snad sama Smrt, jež po nivách teď pílí, chce věnčit sobě leb i hnát svůj bílý, že ošetřuje ocún, v smutné chvíli kdy šmahem žne v témž místě druhé kvítí líbezné. Snad proto, květe, v její službách žiješ! Máj nepoznal’s, ty z trouchně stínů tyješ – ne nevyčtu ti, že též zhoubu siješ, je divno dost, kde barev nabral’s všednosti jsa prost. Ó vím, jak těžko cestou dobra jde se! Mor polykati často lze jen v děse, a chce se dýchat, vytrvati chce se, a nelze v před, leč zas jen hanbou, z které čiší jed!... 19. 11. 95.
48