Výš!

Beneš Grünwald

Výš!
My spějem výš! Byť Dobru dnešek ten svou poskvrněnou rukou k nohám vzdát my posud nemůžeme, byť posavad meč nebyl roztaven, a před časem náš ještě mnohý brat jím zajde v zraku výtky maje němé, jež zděsí nás, juž vizte – dní se den! A jako třpytu těkavého hvězd před ranní dobou kvapem ubývá, tvá sláva truchlivá, ó meči, shasne a juž v sklonku jest před sluncem Lásky, které lidstvo tuší po všechněm hněvu vycházet v své duši. Kdo vyřknul slovo tvé, ó Lásko, znovu první nalezena je, jež zas a zase pohřbívaly věky? Kdož Kolumbem se zve té nové země, jež, ač kryta v taje, juž z dávna nám své nabízela vděky? Čí ruka vavřín rve z všech nejkrasší, sněť míru, lidství, práva? Ve prsou Norska, Ruska, Italie, či kde že ono velké srdce bije, v němž obrodilas’ nám se znovu zdráva? Však nač to vědět? Kam jen sahá země, ó v davech šmahem k tobě zná se plémě! 66 Den dnešní ranní šeř jest pouze k oné velké, brzké zoři, v níž zaplá svět, nám v srdci hlas to praví: ne jako plachá zvěř, jež hladova se vzájem trhat hoří, se utkají na poli války davy, leč v stanech Lásky! Svěř se, srdce, svěř té, která musí zůstat nezmožena! V své hrůze zvěst čím dnes je Torquemady? Pryč z duše záští, hady, a kdo byl pyšný, padni na kolena! Ze světa muk by ráje stal se svět, to lidstvo dnes juž může žádat hned! Poslání Poslání
Ó kanzóno, v můj sluch ta Lásky zvěst zní jako zvonů ruch v den vzkříšení! Ó spoj se s její zvukem a vyzni v ní i mého srdce tlukem! 9. 10. 93.
67

Básně v knize Srdcem i kosmem: