Výš!
My spějem výš! Byť Dobru dnešek ten
svou poskvrněnou rukou k nohám vzdát
my posud nemůžeme,
byť posavad meč nebyl roztaven,
a před časem náš ještě mnohý brat
jím zajde v zraku výtky maje němé,
jež zděsí nás, juž vizte – dní se den!
A jako třpytu těkavého hvězd
před ranní dobou kvapem ubývá,
tvá sláva truchlivá,
ó meči, shasne a juž v sklonku jest
před sluncem Lásky, které lidstvo tuší
po všechněm hněvu vycházet v své duši.
Kdo vyřknul slovo tvé,
ó Lásko, znovu první nalezena je,
jež zas a zase pohřbívaly věky?
Kdož Kolumbem se zve
té nové země, jež, ač kryta v taje,
juž z dávna nám své nabízela vděky?
Čí ruka vavřín rve
z všech nejkrasší, sněť míru, lidství, práva?
Ve prsou Norska, Ruska, Italie,
či kde že ono velké srdce bije,
v němž obrodilas’ nám se znovu zdráva?
Však nač to vědět? Kam jen sahá země,
ó v davech šmahem k tobě zná se plémě!
66
Den dnešní ranní šeř
jest pouze k oné velké, brzké zoři,
v níž zaplá svět, nám v srdci hlas to praví:
ne jako plachá zvěř,
jež hladova se vzájem trhat hoří,
se utkají na poli války davy,
leč v stanech Lásky! Svěř se, srdce, svěř
té, která musí zůstat nezmožena!
V své hrůze zvěst čím dnes je Torquemady?
Pryč z duše záští, hady,
a kdo byl pyšný, padni na kolena!
Ze světa muk by ráje stal se svět,
to lidstvo dnes juž může žádat hned!
Poslání
Poslání
Ó kanzóno, v můj sluch
ta Lásky zvěst zní jako zvonů ruch
v den vzkříšení! Ó spoj se s její zvukem
a vyzni v ní i mého srdce tlukem!
9. 10. 93.
67