Dva topole.

Beneš Grünwald

Dva topole.
Na širé rovině jen louka s hustou travou, a pouze nebes báň, jež hoří nade hlavou, jí meze klade kolem. Na prostoře celé se tu a onde zdvihá vrby proutí stmělé a stezky sotva najdeš, běžícího hada, jež chvilku oku zjevna, chvilku v květy vpadá. Mír vládne po prostoře, slunko nad ní svítí: v té prázdné lučině dva topole je zříti, dva stromy ustaralé, zohybaných suků, jak z dávných pověstí by vstali, v ruce ruku, dva obři zachmuření, jdoucí do zápasů. Teď jejich list se leskne ve slunečním jasu a staré šeptá báje, jako před sta lety. Kde je ten čas, kdy nejprv ve drobounké květy haluze obalivše blízkými se shlédly a vzájemně pel květů v objetí si svedly po vánku, spečetivše tak svou lásku prostou? Od oné doby k stáří spolu stále rostou a vzájemně se těší na té prázdné pláni v upřímné lahodě a v listů šepotání. Jich štíhlé tělo k sobě oko chodce svádí; tu v dálku pod sebou stín, který libě chladí, do trávy nejbujnější, jejíž stvol se klene, tichounce skládají pro údy unavené: tam stromy stařičké si hosta uvádějí 42 a líbili se mu, pak v snětích nejraději se cele rozzvučí a plachým písní rojem i milým chládečkem i vlahé vůně zdrojem jej rády zahrnou, jak Zeva kdysi honem uctili v chýžce svojí Baucis s Filemonem. 14. 8. 88.
43