Šumava.

Šumava.
Noc v oharcích se ještě třpytí, však den už má své svitání: zář jeho jako růžné kvítí Javoru blýská na stráni. Vzduch mrazivý je plný páry, ta údol halí ve svůj sled, a jenom les na horách starý a divukrásný z ní se zved. Ta všecky svahy obestírá, pozdálí stojí se všech stran, v ní slyšet potok, jak se vzpírá k balvanům drsným ukován. V ní různých skotů zvonce zvoní po nezřetelném údolí, a jako stíny v ní se honí lid jdoucí časně do polí. Teď první svity slunce sedly na špičky lesů v planině, praménky stříbra v stíně jedlí a jiskry v mlžné tkanině. 44 A v sladkou závrať lesních dechů vždy hlouběj láká pěšina, jež obtáčí se v brokát mechu a sama prales protíná. Vše velké tu a zas vše mírně se světlem, stínem zastýlá, a ticho jako ve věštírně, když věštit počne sybilla. A pták, jenž bydlí v stinném listí, kam žádné oko nevniká, když uletá, a vzduchem svistí ta jeho křídla veliká, vše samoty se rozvzdychají, jež tajny kolem spaly dřív, že to jak zvuk je z krajin bájí, kam nikdo nevšel jaktěživ. 18. 8. 90.
45