Večer na věži.
Z tmy schodů závratných když uvítal jsem světlo,
jen v růžích západu už v tiché dálce kvetlo,
a pohled ve město na věži uchystaný
už soumrakem se kryl, jenž šetřil pouze brány
a budov pyšnějších změť štítů v starém kroji,
se vkusem nových dob jež válčí v tuhém boji;
a všude s jiných stran, kde přetnut ulicemi
krov domů prejzový pod soumrak stoupal němý,
jak roztříštěných vln když řada bloudí v moři,
tu k nebi vzepnutá, tu v černý kout se boří,
tak zrakům jevil se a právě jak ty pěny
svůj mnohý výběžek měl nachem ověnčený.
Pod věží náměstí se táhne v čtverci širém,
tam vlna života se ještě vzpjala vírem,
než usne za krátko, tam lid se míhá drobný.
Leč z toho obrazu chrám gotický a zdobný
skryl celý pestrý kus v své zdivo s ozdob květem,
k mým očím obrácen své střechy ostrým hřbetem.
A k dáli za město když toužily mé oči,
hle, pláně viděl jsem, v nich silnice se točí,
ty jedny do dálky se v zlatých polích vlekou
svlaženy potokem, tam jasnotokou řekou,
ty druhé na lesy a na hory se vzpnuly,
k jichž ňadrům ohromným se útlé vísky tulí.
A na těch prostorech báň nebes podepřena
tak byla lahodna a krásna jako žena,
ve svatém mlčení a v blankytovém plášti,
54
jejž nízko pode mnou ve tiché třísnil zášti
dým z dílen za městem, kde dělník v tvrdé pěsti
má skutky titánů, však skoro nejmíň štěstí.
Už hvězdy sedly si na strmých výšin krovy,
a měsíc zkalený, květ nebes oranžový,
tam svítil truchlivě, neb ještě paprsk němý
se nerozhořel v něm, by v světlo oděl zemi,
jen v modru nade mnou se zradil slabým svitem
u špice gotické ve vzduchu mlhovitém,
kam vzhůru pohledět mi větrů váda slepá
v čas každý bránila a závrať velkolepá!
V té tiché výšině, kde mimovolně vsahá
do duše svatý mír a jakýs odlesk blaha,
jen krásy čistý vděk v tvou číši, duše, splyne:
ó spij se vínem tím, čas pokavad ti kyne!
Zde volno, volno tak! Klid všude: ztracen sluchu
sem hlahol člověka se nedovolá z ruchu,
jenž větrem pohynul, tak jako v bouřném moři
z děl rána zoufalá, když loď se do vln boří,
z vod zlého hukotu se k sluchu neprodere.
Sem tichým paprskem jen kyne světlo steré
od oken z náměstí a z města v celé šíři,
ba z dálných vísek též sem drobným očkem míří,
a ty nedozvíš, kde měkká ruka ženy
je v temnu rozžala, by měla prodlouženy
svých snů a polibků a štěstí rychlé chvíle,
ni zas kde samotář neb chuďas plný píle
mu kázal k práci plát, ač mdlou už zvedá ruku,
či spáti nemoha jím svítí ve svou muku.
Zde milé pohledy jen poklid v srdcísrdci šíří
55
a zlozvuk nižádný sem dálkou nezamíří,
vše plno nádhery duch opájí tu jemně,
že člověk, jemuž již se horkou stala země
a s výšky věže té ve smyslů poblouznění
vděk smrti hledal by kdes dole na dláždění
a před tou nádherou, jež v duši krásu sílí,
by stanul zadumán, kraj pozoruje chvíli,
všem dojmům přístupen, jichž vyhlídka tu přeje,
by znovu uhnul se všem srázům beznaděje
a s lepším úmyslem by k domovu se vrátil
dál zkoušet žití vděk, v něj víru zvolna ztratil.
Ó s bohem, krajino! Už dávno, dávno tomu,
co v město hlučící já vrátil jsem se domů
z tvých loktů lahodných a vyrván tvojí zvěsti,
jež, bůh ví, kdy zas v sluch mi z lesů zašelestí,
a vyrván polibkům tvých sladkodyšných vánků,
jež plny čilosti mi táhly kolem spánků.
Ó s bohem, lesy mé, vás pozdravuje v touze
ten, jemuž prchlo vše, krom upomínek pouze!
Ve loktech samoty, jež ze čtyř stěn mi zírá,
když bol mne hněte zas a prchá každá víra,
kdy život utrácím zas v starých strastí palu
svou sudbou zhrdaje, té bídy ve návalu
ó, blaha jiskřičky mi v duši tiše kanou,
jak nad vší myšlenek mých scénou rozervanou
v snách klesá opona, ve které obraz jásá
tvých vděků, venkove, tvé štěstí, tvoje krása.
8. 9. 89.
56