Fin de siècle.

Fin de siècle.
Dob zašlých pěvci! Kterak Iehčej vám zpěv bylo budit ze strun zvučných davu, jenž dosti času našel k vzpomínkám a k vidinám, pro vzdech i pro zábavu. Ach, druhdy bylo vídat pěvců slávu, jak obráží se v snivém zraku děv, jež naslouchaly kolem v zlatohlavu; ba před tróny jak svědomí stál zpěv a úctu vymáhal a nítil králů krev. Byl život chvatu horečného prost, jejž matné: zítra! záhadou svou tísní, květ prchavý, jejž skýtá přítomnost, byl zceněn víc a zcela stačil k písni. Hle, minulost, seč paměť zas ji vysní, lid zpátky vedla v zašlých dějin taj do Ilia, kde hroby dávno v plísni, ba s Rinaldem šla básníkova báj až v sen pro Armidu a její čaroháj. Vše s díky brala srdce v onen čas, a nevedly se žalostivé půtky, v čem vision a v čem je pravda zas, leč v obém láska zkvétala a skutky. Dnes jinak je! Kvap zaměstnal nás prudký, jenž velí k předu oko upírat, 62 a přítomnost – tu nechat pro předsudky den za dnem tiše, tiše odmírat, pro příští cizácké, kam nelze dozírat. Než buď si tak! Nám pravdu s vidinou už spájet nelze! Chcem jen pravdu znáti, dnes třeseme už oblak tkaninou, kde vrávorají bohové a svatí. My zasloužili cestou pravd se bráti, neb myšlením náš mozek churaví; však víme též, že sen-li život chvátí, ctnost, láska, vše, co hodno oslavy, jsou bez podkladů pravd jen vzdušné představy. Nás nechte! Vzhůru musíme a před, čas vnuknul nám být soudci lidu, nebi, zpod masky jdeme usvědčiti svět, zda pravda v něm, či zda v něm lži se sklebíšklebí. Jdem ráj též hledat: našich otců lebi jej snily v zemi Chus, pak blíže hvězd, my nechcem dél však bloudit bez potřeby: buď je, buď není! Je-li, nač ten trest, že dnešek prokletý, zem odstrčena jest?! Výš k Edenu! Už dělník, myslitel, jak mocný proud vše do budoucna míjí, jak příboj davů ku východu spěl za Bonapartem kdysi v historii. Ó přirovnání! Studem kloním šiji: ti vraždám chtěli, my zas životu! Taj Kybély znát, pyšnou Uranii 63 jmout v lokty své, zřít její nahotu jdou duše myslící ve valném kolotu! Ó Myšlenko, ty vzpruho snaživá, jež jediná jen člověka jsi hodna, ať bouřka tvá nám duší prochvívá, za tebou naděj snaživých jde shodná. Jen tebou píseň učiněna plodná před shonem leť jak orel legií a má-li mřít, shon, s kterým šla, ať vhodna jí patu v hruď se k nebi rozvíjí, ta na bojišti zbuď, jež reci pokryjí. 3. 11. 92.
64