Dědouškova věštba.

Beneš Grünwald

Dědouškova věštba. (J. V. SLÁDKOVI.)
Vzešlo slunko z ranní páry, divily se dětí tlumy: „Světem vládnou divné čáry, dědeček náš lisý, starý hádat umí!“ Pod lipami na silnici, telegrafní tyč kde stojí, poslouchaly při měsíci drátů hudbu ševelící v nepokoji. „Dědečku, slyš, jak to fičí, přilož ucho, pojď sem s námi!“ Celý houfec dětí křičí, dědečka si táhnou k tyči ručičkami. „Slyšíš? slyšíš? co to šumí?“ Ztichly děti, poslouchají: dráty hučí divné dumy, jako blízké lesů chlumy v noční taji. „Zvěsti slyším,“ praví sladce dědouš dětem hladě líčka: 38 „bude živo v naší chatce, vrána nese vaší matce andělíčka.“ – Šlehlo slunce v spící háje, jitrem vánek snivě šepce šťastné matce sladké báje; vedle dřímá anděl z ráje na kolébce. Útlé tílko, jako z páry! Divily se dětí tlumy: „Světem vládnou divné čáry, dědeček nás lisý, starý hádat umí!“ V listopadu 87.
39