Věčný oheň.

Věčný oheň.
Děl oikista: Za mořem v zátoce je pláň, kde řeka proudí široce, tam vzrůstá město, juž jsem pyšným naň: štít bude rekům, bratřím družná dlaň; by kvetlo, kéž jen ochranou mu jest Zevs, otec náš, a Apoll, hradba měst. A řekl kněz: Řeč takou slyším rád, i požehnání Bohů chci vám dát. Hned ohněm, který z nepaměti už plál od oltáře v chrámu stín a hluš, – prý týž to byl, jejž z božských sídel sám vzal Prometheus pro ten právě chrám – všem poutníkům lamp zlatých zažeh lem, by střehli jej i v novém domě svém. Pak sedli k veslům plni veselí a zátokami kvapně projeli, kde lid jim pestrý mával vavříny se schodišť chrámů jdoucích z hlubiny. Leč v brzku znikl zraku každý břeh, a moře jen se skvělo se stran všech, nad mořem tím jen slunce skvoucí běl, v němž božský Vozka nad spřežením bděl. A za sluncem loď s plachtou napnutou jak racek létla vlnou klenutou. Den pohasnul, však plavci tíhli dál, a jest-li hvězdou obzor nebes plál, 74 tož lamnpamilampami, v nichž věčných ohňů jas, loď osvětlila noc kol jižní zas. Ba v jejich záři hvězdy hasnuly jak jiskérky, jež z lamp těch vzlétnuly, jak myšlenky při prvním zdřímnutí, tak tiše hasly v nebes klenutí. Mha hustá kolem sedla na vodu, kdo starý plavec, tušil nehodu, leč jaký strach? vždyť požehnání vzal – a do temnoty pluli dál a dál. A vlny, jež se k lodi blížily a do její se světel hřížily, to byly hřívy, křídla netvorů – leč s lodi zpěv, jas táhly k obzoru. V tom přilét vichr – věru posel zlý, bůh pomoz všem, kdo v moři širém dlí: leč plavci jenom plachty svinuli, a s pánem bohem k předu plynuli. Blesk mraky skřížil, zaplál v tříšti pěn, a jako lev, jenž večer probuzen, řve z pouští všude, býk se zachvívá, tak bouřil hrom skrz mračna ohnivá, jež s výše své až ve vln padly jekjek. Proud rahnem chvěl a hloubkami loď vlék, a vítr s deštěm v tanci divokém, leč koráb dál plul divým poskokem. 75 Jak vlny bily a jak vichr vál, lamp oheň věčný tu, tam shasínal: a běda lodi, shasne-li ten svit! Ký talisman ji pak má zachránit? Noc rodí hrůzy. Kdy se rozední? Vše lampy shasly, jedna poslední jen ještě hoří slabým kmitáním, též shasne jistě bouří, zmítáním! O ne, Bůh nesmí s očí spustit nás, a zachován být musí lampy jas, v tom je-li svitě čarná skryta moc, tož vyvede nás k cíli skrze noc! A stěží stožár podpálili jím a pluli dále mořem bouřlivým. Co platen liják, vlny do kola? Plam posvátný, hle, vodám odolá, mrak sráží dým, leč hlavy stožárů jak pochodně se skvějí v požáru. A dál a dál vždy bouřnou vánicí jak pekel zmok spěl koráb hořící, tmou mužstvo své nes ve šťastnější zem a na cestu jim svítil plamenem. 17. 7. 93.
76