Ekloga.

Ekloga.
Kol teskněj bylo, čím víc rostlo šero: po stromech, v keřích pělo ptáčat stero svou tichou píseň k zvonů hlaholu. Od města vzdálen po mezi a mechu s ní kráčel jsem zpět domů, ne však v spěchu, a ku hvězdám jsme zřeli pospolu. Ve dlani mojí vázla její malá. Můj příteli, mi v ucho pošeptala, proč do stínů se hroužíš zamyšlen? Zda slunce želíš, které plálo za dne, či ničím žár ti, pakli jednou schladne, a: nebylo jej! zvoláš v příští den? Viz, keř je zrosen a juž každá lícha jak po únavě spokojeně dýchá, a obzor zdá se v nekonečno růst. Zem, nebe, – světy dva jsou v stejně zdobě, jež k sobě lnou, den z loktů rve v sobě, leč noc je pojí, stín, jenž zdá se pust. A věř, ten stín je vláhou všemu žití: já dím, že úpal, v polednách jenž svítí, v něm nemizí, jen utišen že v něm. 28 A tak ni duchu žádná noc víc čirá se nerouhá, však znoj mu s čela stírá a jest mu pouze čerstvým nápojem. Dny prchají: co jsou mi jejich křídla? Já měřím život láskou. Její zřídla mne bez ustání nesou životem, dnů svitem, nocí tmou, jichž zapomínám, že nedbám jich, že zvedám oči jinam k té, již zřím věčnou nad vším kolotem. K ní patříc mním, že štěstí nepomine: v ní není mezer, jedním proudem plyne, noc nestaví ji, den ji neničí. Já děcko dřív, pak dívka, budu ženou, a žiji láskou, ne však časů změnou – ó z lásky, věř, nám věčnost vyklíčí. Mně každá změna přesvědčení dává, že opustit mne nemůž láska zdravá, tož v změnu já jak v nové žití zřím! Hleď, shasla zář, však ptáče ještě zpívá, a noční vítr klasy rozechvívá: či ždají dne? Ne, tak je blaze jim. Věř! praví doba; nuž jí svěř se, druhu, a láska: miluj! dí, jeť věru k duhu ve všeho žití steré proměně. Ó milujem-li, k možnosti se vznesem číst ve všech změnách, co si šepcí s plesem, číst z květů, z hvězd, čím planou vznešeně. 29 Viď, že to víš a že jsi myslil na to, když zíral jsi, co stínů v pole sváto, co perel v keři, co zní zpěvů z hnízd? Viď, žes to věděl? – Tak se usmívala a já se chvěl, kým blahem pocit sálá být sobě v lásce všemocnosti jist! 1. 6. 94.
30