Ekloga.
Kol teskněj bylo, čím víc rostlo šero:
po stromech, v keřích pělo ptáčat stero
svou tichou píseň k zvonů hlaholu.
Od města vzdálen po mezi a mechu
s ní kráčel jsem zpět domů, ne však v spěchu,
a ku hvězdám jsme zřeli pospolu.
Ve dlani mojí vázla její malá.
Můj příteli, mi v ucho pošeptala,
proč do stínů se hroužíš zamyšlen?
Zda slunce želíš, které plálo za dne,
či ničím žár ti, pakli jednou schladne,
a: nebylo jej! zvoláš v příští den?
Viz, keř je zrosen a juž každá lícha
jak po únavě spokojeně dýchá,
a obzor zdá se v nekonečno růst.
Zem, nebe, – světy dva jsou v stejně zdobě,
jež k sobě lnou, den z loktů rve v sobě,
leč noc je pojí, stín, jenž zdá se pust.
A věř, ten stín je vláhou všemu žití:
já dím, že úpal, v polednách jenž svítí,
v něm nemizí, jen utišen že v něm.
28
A tak ni duchu žádná noc víc čirá
se nerouhá, však znoj mu s čela stírá
a jest mu pouze čerstvým nápojem.
Dny prchají: co jsou mi jejich křídla?
Já měřím život láskou. Její zřídla
mne bez ustání nesou životem,
dnů svitem, nocí tmou, jichž zapomínám,
že nedbám jich, že zvedám oči jinam
k té, již zřím věčnou nad vším kolotem.
K ní patříc mním, že štěstí nepomine:
v ní není mezer, jedním proudem plyne,
noc nestaví ji, den ji neničí.
Já děcko dřív, pak dívka, budu ženou,
a žiji láskou, ne však časů změnou –
ó z lásky, věř, nám věčnost vyklíčí.
Mně každá změna přesvědčení dává,
že opustit mne nemůž láska zdravá,
tož v změnu já jak v nové žití zřím!
Hleď, shasla zář, však ptáče ještě zpívá,
a noční vítr klasy rozechvívá:
či ždají dne? Ne, tak je blaze jim.
Věř! praví doba; nuž jí svěř se, druhu,
a láska: miluj! dí, jeť věru k duhu
ve všeho žití steré proměně.
Ó milujem-li, k možnosti se vznesem
číst ve všech změnách, co si šepcí s plesem,
číst z květů, z hvězd, čím planou vznešeně.
29
Viď, že to víš a že jsi myslil na to,
když zíral jsi, co stínů v pole sváto,
co perel v keři, co zní zpěvů z hnízd?
Viď, žes to věděl? – Tak se usmívala
a já se chvěl, kým blahem pocit sálá
být sobě v lásce všemocnosti jist!
1. 6. 94.
30