Meditace.

Beneš Grünwald

Meditace.
I. I.
Za Bicí halen v pokoru spěl Dante k Bohu nahoru, se světci „Svatý“ zpíval, a roven svému Mojžíši též Slitování nejvyšší Michelangelo vzýval. A k Panně nebes na trónu pěl Petrarka svou kanzónukanzónu, a to s tak vroucím citemcitem, jak Abélard jím také plál, když hříšné lásce unikal a Boha zval svým štítem. Leč ten, kdo chce se modlit dnes a zvednout oči do nebes, kdo vroucí touhu cítí slast lepší hledat duší svou, než onu, kterou časy rvou a jež se s žitím sřítí, by neprobudil divý křik, že blázen je či zpátečník, či člověk nepraktický, 81 prv nežli může ruce spnout, že utvořit si umí soud, se hájit musí vždycky. Dnes, vše kdy spíše vzplamení nám hruď, než víry znamení, a pochyba nás dusí, kdo kochat chce se v Bohu svém a mluvit s ním, dřív před lidem vzít odpuštění musí. II. II.
Jen sobě v srdce sáhnětesáhněte, ó vy se modlit prahnete, vy davy nevěřící, ó chtěly byste mnoho dát za onen cit, v němž jedenkrát jste klekli s dětskou lící před oltář, kde plál svící řad, přes než pruh dne se okny klad, v němž kadidla dech stoupal, co flétnou zněly varhany, a spěžový zvon se strany se v klenbách věže houpal. Tam vzpomeňte, že matce kdys ve známý tak vám její rys, z nějž k vám se láska smála, 82 cit jiný stoup’ jak svatozář, když uvedla vás před oltář a vaše ručky spjala, že tázavě jste zřeli k níní, co cítí as a o čem sní vás odpuzujíc hebce, a poznali jste, tímže retem, jimž líbala vás mezi dnem, že s Bohem o vás šepce. A vzpomeňte, že řekla vám, ten Bůh že otec váš je sám, jenž k vám se s láskou chýlí, a viděli jste otce v snách a ještě v těchto hodinách jste pouze dětmi byli. Ó city prvních dojmů těch, ó dojmy drahé, po létech ó stopy vzácné vůně, proč zimavý vás rozvál dech, a v těch, kde dlíte, záhybechzáhybech, proč právě jizva stůně? III. III.
Jsme dětmi svého století a v srdce svého poupěti přec vonný dech též máme: 83 co hodno cti, ctít budem též, vsak lež, byť svatá byla lež, ne, ta nás neoklame! Za Pravdou cestou trnitou jen se svědomí záštitou lid stoupá od pravěku: přes meč i plamen hranic výš jde tam, kam ty ni netušíš, ni slina plná vzteku. Tož na té pouti, jež chce cíl, nás děti lid ten probudil a jsme jak on zde hostem: na rodokmenu časem tím nám nazvati se posledním lze jeho letorostem. Leč on kde stanul, jdeme dál, jak před dědem on prvé stál, jak před námi zas děti, a na obzorech starých snů dnes jinak než za dávných dnů se vinou kresby v změti. Jest jiný zorný úhel dnes, svit jiný šlehá od nebes, a zjevení kdes v dáli a báje, mythy, zázraky jsou zlatolesklé oblaky, jak včera vzduchem vlály. 84 Leč poesie vždycky z nich na křídlech bude andělských i nám se snášet v duši, a co dřív otcům přálo klid, to u vážnosti tiché mít i synu dobře sluší. Čím vskutku byli nadšeni, ať vypráví svá zjevení, ať opojí nám zraky: jsme dětmi svého století, leč v srdce svého poupěti chcem pěstit vůni taky. IV. IV.
Ó Bože, ty mne zříš, co jsem, ty víš, za kterým tíhnu snem, jak pokoje si nedám! Rty nerozdělím k posměchu, v lži též však není prospěchu, já tebe, tebe hledám! Jenž tak jsi slunce rozlítil, že není, kdo by necítil, že ono život dává, je v žilách cítí každý hřát a to, co pravým shledal, rád ku slunci přirovnává: 85 proč usoudil jsi, Bože, nám, že Pravda, jež nad slunce plam být zářivější měla, má s důkazem se teprv rvát, a dračím křídlem zastírat ji může chmura stmělá? Ta Pravda, na niž spoléhat má Práce, Ctnost a s Láskou Řád, v ní svou brát mízu zdárně, má pochybnější nad vše být a k zoufalosti svádět cit, jenž pro ni stůně marně? Neb rci, nač sníti lásky sen, když pochyby má plodit jen, jež ve klín ruce věsí? Nač potem práce rosit líc, když tvoje lidstvo pouhé Nic za prahem hrobů děsí? V. V.
Viz, Bože, vždy si člověk přál, by obličej tvůj vyhledal a po bok tobě stanul, a co té země zemí jest, po všechněch směrech všechněch cest boj náboženský planul. 86 Ty doby kéž se nevrátí, smrt hýřila tu v závrati – leč pak nám sklesly šije: my smluvili jsme příměří a nyní nikdo nevěří, a to tím smutnější je! VI. VI.
Ó nehleď na má slova tak, ó ve zvlhlý mi popatř zrak, čti v mého srdce hlase: ten duch by nerad upad v klam, a přec ti celý podávám, čím stal se v našem čase. Jest chudý tak, leč promluv jen, můj Bože, bude posilněn, ty bys jej zdokonalil: snad přece není klamnou zvěst, že odhalit chtě pyšných lest jsi peníz vdovin chválil? Ne mnohomluvný pohan jsem, bych jal tě slov svých přívalem, mně fráse nepostačí: od prosby, již zná obyčej, má jinak před tvůj obličej, před Pravdu s pravdou kráčí. 87 Když zaslechnou ji lhostejní, dí, dost že prázdných slov je v ní a marně rtům že zniká, a u těch zas, kdo čelí jim, snad bude zdát se rouháním rmut, bez masky že vzlyká. Tu modlitbu, jež nesklidí cti proto nikde u lidílidí, tím vřelej přijmi, Pane, a co ji zhaní světa kruh, ty vyslyš ji, můj osvěť duch, dím amen, ať se stane! 12. 12. 94.
88

Básně v knize Srdcem i kosmem: