Věčný oheň.
Děl oikista: Za mořem v zátoce
je pláň, kde řeka proudí široce,
tam vzrůstá město, juž jsem pyšným naň:
štít bude rekům, bratřím družná dlaň;
by kvetlo, kéž jen ochranou mu jest
Zevs, otec náš, a Apoll, hradba měst.
A řekl kněz: Řeč takou slyším rád,
i požehnání Bohů chci vám dát.
Hned ohněm, který z nepaměti už
plál od oltáře v chrámu stín a hluš,
– prý týž to byl, jejž z božských sídel sám
vzal Prometheus pro ten právě chrám –
všem poutníkům lamp zlatých zažeh lem,
by střehli jej i v novém domě svém.
Pak sedli k veslům plni veselí
a zátokami kvapně projeli,
kde lid jim pestrý mával vavříny
se schodišť chrámů jdoucích z hlubiny.
Leč v brzku znikl zraku každý břeh,
a moře jen se skvělo se stran všech,
nad mořem tím jen slunce skvoucí běl,
v němž božský Vozka nad spřežením bděl.
A za sluncem loď s plachtou napnutou
jak racek létla vlnou klenutou.
Den pohasnul, však plavci tíhli dál,
a jest-li hvězdou obzor nebes plál,
74
tož lamnpamilampami, v nichž věčných ohňů jas,
loď osvětlila noc kol jižní zas.
Ba v jejich záři hvězdy hasnuly
jak jiskérky, jež z lamp těch vzlétnuly,
jak myšlenky při prvním zdřímnutí,
tak tiše hasly v nebes klenutí.
Mha hustá kolem sedla na vodu,
kdo starý plavec, tušil nehodu,
leč jaký strach? vždyť požehnání vzal –
a do temnoty pluli dál a dál.
A vlny, jež se k lodi blížily
a do její se světel hřížily,
to byly hřívy, křídla netvorů –
leč s lodi zpěv, jas táhly k obzoru.
V tom přilét vichr – věru posel zlý,
bůh pomoz všem, kdo v moři širém dlí:
leč plavci jenom plachty svinuli,
a s pánem bohem k předu plynuli.
Blesk mraky skřížil, zaplál v tříšti pěn,
a jako lev, jenž večer probuzen,
řve z pouští všude, býk se zachvívá,
tak bouřil hrom skrz mračna ohnivá,
jež s výše své až ve vln padly jekjek.
Proud rahnem chvěl a hloubkami loď vlék,
a vítr s deštěm v tanci divokém,
leč koráb dál plul divým poskokem.
75
Jak vlny bily a jak vichr vál,
lamp oheň věčný tu, tam shasínal:
a běda lodi, shasne-li ten svit!
Ký talisman ji pak má zachránit?
Noc rodí hrůzy. Kdy se rozední?
Vše lampy shasly, jedna poslední
jen ještě hoří slabým kmitáním,
též shasne jistě bouří, zmítáním!
O ne, Bůh nesmí s očí spustit nás,
a zachován být musí lampy jas,
v tom je-li svitě čarná skryta moc,
tož vyvede nás k cíli skrze noc!
A stěží stožár podpálili jím
a pluli dále mořem bouřlivým.
Co platen liják, vlny do kola?
Plam posvátný, hle, vodám odolá,
mrak sráží dým, leč hlavy stožárů
jak pochodně se skvějí v požáru.
A dál a dál vždy bouřnou vánicí
jak pekel zmok spěl koráb hořící,
tmou mužstvo své nes ve šťastnější zem
a na cestu jim svítil plamenem.
17. 7. 93.
76