Dob zašlých pěvci! Kterak Iehčej vám
zpěv bylo budit ze strun zvučných davu,
jenž dosti času našel k vzpomínkám
a k vidinám, pro vzdech i pro zábavu.
Ach, druhdy bylo vídat pěvců slávu,
jak obráží se v snivém zraku děv,
jež naslouchaly kolem v zlatohlavu;
ba před trÓny jak svědomí stál zpěv
a úctu vymáhal a nítil králů krev.
Byl život chvatu horečného prost,
jejž matné: zítra! záhadou svou tísní,
květ prchavý, jejž skýtá přítomnost,
byl zceněn víc a zcela stačil k písni.
Hle, minulost, seč paměť zas ji vysní,
lid zpátky vedla v zašlých dějin taj
do Ilia, kde hroby dávno v plísni,
ba s Rinaldem šla básníkova báj
až v sen pro Armidu a její čaroháj.
Vše s díky brala srdce v onen čas,
a nevedly se žalostivé půtky,
v čem vision a v čem je pravda zas,
leč v obém láska zkvétala a skutky.
Dnes jinak je! Kvap zaměstnal nás prudký,
jenž velí k předu oko upírat,
a přítomnost – tu nechat pro předsudky
den za dnem tiše, tiše odmírat,
pro příští cizácké, kam nelze dozírat.
Než buď si tak! Nám pravdu s vidinou
už spájet nelze! Chcem jen pravdu znáti,
dnes třeseme už oblak tkaninou,
kde vrávorají bohové a svatí.
My zasloužili cestou pravd se bráti,
neb myšlením náš mozek churaví;
však víme též, že sen-li život chvátí,
ctnost, láska, vše, co hodno oslavy,
jsou bez podkladů pravd jen vzdušné představy.
Nás nechte! Vzhůru musíme a před,
čas vnuknul nám být soudci lidu, nebi,
zpod masky jdeme usvědčiti svět,
zda pravda v něm, či zda v něm lži se šklebí.
Jdem ráj též hledat: našich otců lebi
jej snily v zemi Chus, pak blíže hvězd,
my nechcem dél však bloudit bez potřeby:
buď je, buď není! Je-li, nač ten trest,
že dnešek prokletý, zem odstrčena jest?!
Výš k Edenu! Už dělník, myslitel,
jak mocný proud vše do budoucna míjí,
jak příboj davů ku východu spěl
za Bonapartem kdysi v historii.
Ó přirovnání! Studem kloním šiji:
ti vraždám chtěli, my zas životu!
Taj Kybély znát, pyšnou Uranii
jmout v lokty své, zřít její nahotu
jdou duše myslící ve valném kolotu!
Ó Myšlenko, ty vzpruho snaživá,
jež jediná jen člověka jsi hodna,
ať bouřka tvá nám duší prochvívá,
za tebou naděj snaživých jde shodná.
Jen tebou píseň učiněna plodná
před shonem leť jak orel legií
a má-li mřít, shon, s kterým šla, ať vhodna
jí patu v hruď se k nebi rozvíjí,
ta na bojišti zbuď, jež reci pokryjí.