Je lichotivé jako ženy hlas
a sladké, sdělování v šeru tiché.
A pluje motýl jak, jak seraf krás
a láska nevinnosti novězrozená.
I vzpomínám, jak po pěšinách srdce
mé chodívalo, plulo k milence,
za vlahých soumraků, jak ve zrcadle
podobných, po stezkách vlídných a blaživých.
Však zaváty jsou teď a znikly v pýru,
list rezavý i žlutý v ně se snesl.
Toulat se nemůž’ srdce roztoužené,
ni křepčit tanec něhy bachický.
Však naděj živí, kývá, vzpřimuje,
že van je učeše, chvost zamete
Pana a satira, ať radost v průvod,
tah láska jimi v capriol můž’ spět.
Ve spěchu okřídleném zniknou v hřbet,
tvůj zažehná rmut nebi vzácný smích
a stesku hradby všechny odnese
a rozluky glób slzy osuší.
A trouver rozplá tvůj, vše spije písní,
jak vůně zátopa vše ovane.
I sebe nardem Psyché opojí,
pro sebe žas, sebou se zaholedbá.
A tóny rozsije, co pelem, prachem třísní
zas Venus lilie. Však erotik mnohý
by za námi žďál v chýži himerona,
já dím, se nestaň prv, až mistr slohy
po pouti prašné omyje mu nohy.
Neb s loutnou Éra, umem jeho prv
nic společného, s něhy hodem mít
v rub nemůž’. Neb zrobena v původ,
by ženě lichotila, v její hold a čest
vždy znovu struny vzpjala, naladila.
Pych její nemůž’ znesvěcen být, zlehčen.
Je jiných qualit Éra zápolení
v doméně krásy. Řád je v jeho shonu.
A proto v jeho stopu mníš-li v snažení,
v před milky zrak ať též ti okazuje.
Na srdce pěšinách. Ve výspě ticha.
A v šeru, v němž je sladké sdělování...