Ocún
To není květ, jejž láska v dar si dává,
to není růže, fialka ni tmavá,
jej srdce sobě k ňadru netiskává,
to zhoubný jed,
tak zhoubný, jako čas, v němž kalich zved.
Snad sama Smrt, jež po nivách teď pílí,
chce věnčit sobě leb i hnát svůj bílý,
že ošetřuje ocún, v smutné chvíli
kdy šmahem žne
v témž místě druhé kvítí líbezné.
Snad proto, květe, v její službách žiješ!
Máj nepoznal’s, ty z trouchně stínů tyješ –
ne nevyčtu ti, že též zhoubu siješ,
je divno dost,
kde barev nabral’s všednosti jsa prost.
Ó vím, jak těžko cestou dobra jde se!
Mor polykati často lze jen v děse,
a chce se dýchat, vytrvati chce se,
a nelze v před,
leč zas jen hanbou, z které čiší jed!...
19. 11. 95.
48