Chmur tmavé třásně visí od výše,
dnes příroda jest jako hřbitov velký,
v mlh závoj ukryt vrchol Velíše.
Ni květu zde, jímž okřívají včelky,
trav sporé stéblo deštěm scucháno,
ó kde zrak nebes – modré těšitelky?!
Tak srdce ve své víře zvikláno
v tu slávu dobra... od té chvíle pláče
a touží v rakvi míti ustláno.
A naděj jen jak lednou pláň to ptáče,
nás oblétá a zpívá nesměle,
by nevzrušilo našich pochyb spáče,
– když roní zvuky věrou prochvělé.
Mráz ožehuje širá luka,
tam skřivan zpívá – zmíraje,
květ tuhne, umrtven jak puká.
V čem tvá, o země, vina je,
žes oběť dojemného trestu?
Jak ve hrob zírám do kraje –
Znám trpkou křížovou tu cestu,
i duše ptá se bezvinná,
zač tolik krutých pokut jest tu...
A naděj ve smír shasíná – –
však – náhle mráčky nachem kvetou!
snad odpověd?... zem usíná
a růže hoří nad Loretou...
Mdle pozdravuji za slunného rána,
kdy zřím, že dosud život neminul,
věž Bradlce, jež ptáky oblétána.
Sním o věku, s nímž osud odplynul,
jenž oslavou byl národa i kraje;
snad přece vstane zas, ač zahynul?...
A melodie truchlá duší hraje,
sním o štěstí, jež víc se nevrací,
když odchází s ním člověk umíraje...
A svátý květ se vzduchem potácí,
než uloží se k poslednímu spánku,
tak zpomínka, v níž srdce krvácí,
tak troska, bortící se za červánků...
Brouk kovolesklý, ryzí zlato krovky,
roj motýlečků, čilá ptačina
se z žití těší v hájku u Čeřovky.
Klín země jako náruč matčina
všem přeje hry, všem ochrany a blaha,
jak bělavě se svítat počíná.
Leč šero jako v duši samovraha
nám proti vůli země stanoví
moc nebes, ničí mnohá žití drahá.
A země pouze pláčem odpoví
a pochová své miláčky jak matka,
jimž hledí do hrobu... květ lípový
jim sype na rov, a kol vůně sladká.
Jak snivé, krásné jsou ty naše lípy,
když zaplní jim vršky listů tíseň,
již proniknou jen zlaté slunka šípy.
Zde pěnkav zvučí nekonečná píseň,
dne lahodou i šera steskem syta,
že osvěžena i pně sivá plíseň.
A podál šumí hebká vlna žita,
jež šíří se až ke ssutinám v dáli,
věž holá v bor kde útlocitně skryta...
Sem chvátám, když mě stará rána pálí,
kde šumotu zní melodie věčná,
a v snivé, opojné mne šero halí
lip našich stará alej nekonečná...
Spjat do věnce plod rudý jeřábu
rov mnohý zdobil; nebem mračna táhla
jak v oceaně tlumy korábů.
A země po svém odpočinku prahla,
tak jako já; jí nebe slyšelo,
mně k srdci bolesť lednou rukou sáhla.
Kol na těch vrších jasno utkvělo,
snad poslední, jímž jeseň ještě vládla,
a smrčí na skalách se zachvělo...
Skal balvany jak obrů těla padlá
tmou borovic se z dálky zaskvěly –
žel, poslední má tichá naděj svadla,
že usnu v nich, jak ohlas doznělý...
Krev na sněhu... jak planého květ máku,
snad poutníka tu větev ranila,
již bouřného dech urval severáku.
Či přeťata zde činnosť spanilá,
neb pochybená, – rukou trestající,
či ubohá jen zvěř tu skončila?
Vždy krve žel, v níť život prchající;
a tuto půdu věky skrápěla
krev nejdražší, jak rubín tryskající...
Chmuř severní mou duší zachvěla, –
zrak upíná se k bělotřpytné ploše –
– v sníh na horách a vzývá anděla,
řiď rámě nám, jež brání Krkonoše!
Když rozhlížím se po tom drahém kraji,
jejž vrchy vroubí – hora spjata k hoře,
zlé nad ním mraky vznášet se mi zdají.
Že příliš krásný pro to zhouby moře,
by netoužilo ztopiti jej v pláči –
ó modlete se, lidé na Táboře!
Duch zasmušilý po budoucnu kráčí
a zachvívá se vrbou za soumraku,
že mdlý a sláb, že sám to nezjinačí...
Tu vrhlo srdce plamen do mdlých zraků –
vždyt miluješ svou vlasť a luhy její,
a láska odívá se do zázraků
s tou nezhynete v žalné beznaději!