NA ČEŘOVCE.
Čeřovka po větru potřásá
hlavičkou zeleně kadeřavou –
což se to vše asi rozjásá
pod lístků směsicí třepotavou,
až jitro ku zemi zatouží
nadšeně, s paprskem u pohledu,
takže se do záře pohrouží
a sama zahoří ku posledu...
V jitru, jež v růžích se zbudilo,
spěla jsem nahoru pod haluze,
tam v duši bájí se vesnilo
v malebných obrázků čaroduze!
když jsem se s tohoto vršíčku
v lahodnou krajinu zadívala,
nemohu za to, že v kratičku
jakoby v mlze se rozplývala.
136
Ve hladké trávě se mile sní
ve stínu mlází tak třepotavém,
v pohledu na polní, na lesní
kalíšky v zrosení mihotavém;
aj což ta nebeská ptáčata
v korunách zpívala převesele,
že sama zem byla dojata,
a stromy po lidsku rozechvělé!
A přec... tys, země, tak spanilá,
a půdou hřmí lidstva naříkání...
byť jsi se růžemi ovila,
neskryješ bolného pousmání;
bože můj, co za to dala bych,
jedno znát místečko bez žalosti,
kde žádný člověk by nezavzdych’
ve vonném šumivém letorostí – !
137