Z Podkrkonoší (1889)

Básně, Irma Geisslová

Z PODKRKONOŠÍ.
I.
VSTUP DO SKAL PRACHOVSKÝCH.
I SKÁLY BÁSNÍ.
SKALÁM PRACHOVSKÝM.
MNICH.
LESEM OVĚNČENY...
NA VODÁCH.
ZIMA VE SKALÁCH.
PÍSNĚ.
PRACHOVSKÝ PÁN.
SKÁLY ZASNĚŽENÉ.
I.
II.
ŠIKMÁ VĚŽ.
BABINEC.
V ROKLINÁCH.
TROSKY.
MOTIV ZE SKALNÍHO MĚSTA.
HRUBOSKALSKÁ PANNA.
SKÁLY STRÁŽKYNĚ.
II.
POHLED NA KRKONOŠE.
LEM HORSTVA NADCHNUL MNE...
KRKONOŠSKÉ OVZDUŠÍ.
MOŘE KRKONOŠ.
AKKORDY SEVERNÍ.
MODLITBA NA HOŘE TÁBOR.
KUMBURSKÉ MELODIE.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
XII.
XIII.
NOC POD BRADLCEM.
BRAŇME SE!
BRADLECKÝ HRDINA.
ZEMĚ.
PÍSEŇ.
III.
ZEBÍN.
DUMA NA ZEBÍNĚ.
NA ČEŘOVCE.
O POČÁTKU VELÍŠE.
VELÍŠSKÉ MELODIE.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
NA LORETĚ.
PAMÁTCE PADLÝCH.
IV.
V LIPÁCH JIČÍNSKÝCH.
LÍPY V JESENI.
PRVNÍ SNÍH.
POD KAŠTANY.
MOTIVY Z LIBOSADU.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
XII.
XIII.
XIV.
XV.
AMOR.
DOJMY.
LOGGIE V LIBOSADĚ.
V SOUMRAKU LETNÍM.
I.
II.
III.
BÍLÁ RŮŽE.
POSLEDNÍ RŮŽE.
V.
Valdštýn v Jičíně.
Výjev I.
Výjev II.
Výjev III.
Výjev IV.
Výjev V.
Výjev VI.
Výjev VII.
Výjev VIII.
Výjev IX.
Výjev X.
Výjev XI.
Výjev XII.
Výjev XIII.

IRMA GEISSLOVÁ:
Z PODKRKONOŠÍ.
BÁSNĚ.
KNIHKUPECTVÍ – NAKLADATELSTVÍ HEJDA & TUČEK V PRAZE.
[1] I.
[3]

VSTUP DO SKAL PRACHOVSKÝCH.
Když nedostižná síla přírody svět tvořila, kor zemských vrstvu prvou, hor nepřístupných lysá temena, prsť údolí, jež syta plodnou mrvou, zde zapomněla zlomky praskály, tak ryzé, divoké, tak prostě krásné, jež zdají se být za dne zástupy a zjevy duchů v noci lunojasné. Tu vyčnívají vzhůru nad lesy ty kolmé stěny přirozených hradů, jež zdobí mech a stromky chvojnaté, žeť pohled na ně jako na zahradu. [5] Věž obrovitou, k nebi strmící, dešť od tisíců roků vyhloubává, že ukryl by se v každý žlábek ten, pár motýlků, jenž zlatým křídlem mává. Stín chladný, sytý dechem borovic, jak šerý oblak skalním chrámem stoupá, klid věčný tu, jen někde zpívá pták a šumí smrk, jenž korunou se houpá. Tak s vysoka se chýlí skalní zeď, že zdá se mi, žeť pohřbí mne v tu chvíli, a přece, zryta, ční tak od věků, a nad ní mraky, vichr, bouře pílí. Květ sporý jen a štíhlé kapradí tu nad kamení osaměle vzrůstá, duch zamyslí se; v hloubi dojímá jej nádhera ta divoká a pustá – a náhle jásá plesem velikým, a příroda se v plesu pojí ke mně, vždyť tato říše čarných půvabů je domov můj, je česká moje země! 6

I SKÁLY BÁSNÍ.
Prachovské ční k nebi šedé stěny smaragdovým hájem zastíněny, dívám se k nim vzhůru do jasna, a co zřím, toť báseň překrásná. Divné báje nad roklemi vanou – vítám je v svou mysl rozervanou, naslouchám, co zní to do jasna... a to šumí báseň překrásná. Cítím v srdci hlodat staré boly, slza mží jak rosa na topoly, ale z chmur se vznáším do jasna, a co cítím – báseň překrásná. Nezpomínám; doba s vánkem míjí, dýšu přírodě a poesii, v rozkochání zírám do jasnajasna, a co žiju – báseň překrásná. [7]

SKALÁM PRACHOVSKÝM.
Pták z lupenu pil rosu jako z misky, dál zpíval pak, kruh obrů naslouchal, i pyramidy, věže, obelisky. Dech vánku jak když harfu k hymně ladí, chvěl haluzemi smrků, borovic, a mžikem dole zdřímnul na kapradí. Mech balvanům byl hebkou kožešinou, v níž bílé květy jahod svítily, a paprslek se třásl nad tišinou... Skal Prachovských mi zkamenělá říše báj šeptala, když touhy odumrou, též v srdce paprsk míru kane s výše – [8] Jste pomněnkami ověnčeny v duši, tož pomněnkami, které nevadnou, a jichž ni čas, ni osud neporuší. Rouch vašich třásně – hvozdy smaragdové – zřím vlniti se v dechu přírody vždy ve svěžesti, síle, kráse nové. A jako ve snu kráčím stezkou žití, vás v paměti, a u vás touhami, kdež bělošedé jehlance se třpytí, kdež divukrásně vyhloubené tůně, mech s miliony kvítkův zarůstá, pták šveholí a mocná dýše vůně, kde zdá se pět i stráň ta holá, pustá – ó skály mé, kdy zapomenu vás!? má touha po vás dnem i nocí vzrůstá. ––––– – – A tyto myšlénky jsou vzdechy pouhé, tak prosté jak popěvek pěnkavy, jenž zanik’ v lesních korun šeři dlouhé. 9 A jsou tak lehounké jak prška květů, jež dechem větru šípek setřásá, neb jichž se dotklo ptačí křídlo v letu. A snivy jsou jak nádech zamodralý, jejž s vysočiny zřelo oko mé, jak halí bájné Krkonoše v dáli – – A smutny jsou jak v horách chatrč malá, jež s touhou zírá k zlatým červánkům – a v nitru jejím bída neskonalá – – 10

MNICH.
V Prachově, tiché vesnici, v ochraně divokých skalin, dětí dvé s růží na líci kvetlo jak dvé keřů malin. Hrály si z rána, k večeru na pána a vlídnou paní; slasti k nim pluly po šeru i mlhou průsvitnou ranní. Do skal se braly pospolu, jakmile uměly chodiť, hoch ji vždy nad tůň výmolu oklikou pospíchal vodiť. [11] Vojmír tak běžel s Boženou lučinou dětského věku, smrk, který šuměl nad stěnoustěnou, měl proň sta báječných vděků. Vyprávěl Božce pohádky tak plné pravdy a divů, že věřil sám v klam přesladký, podlehnuv luznému vlivu. Dumal a snil a pomalu minula mladistvímladictví doba... Vojmír si lehal pod skálu, s níž holub divoký zobá, z kad jenom jedle jediná z uzounké štěrbiny pučí, zažloutlý mech se upíná, a kvilná vichřice skučí... A jako mračno na nebe nad hojnou úrodou léta, jak žhavý mráz kdy zazebe lilii, sotva že zkvétá, 12 jako hluk děsných přívalů, jako skřek ukrutné zprávy – předtucha slítla pod skálu a duši hochovu tráví... Deště, sníh, vítr vyhlodal,vyhlodal nesčetných do skalin žlábků, nad žlábky teček nabodal, pod ně sled krkavčích drápků... Ustrnut Vojmír dívá se, dívá, a zkoumá, a sčítá, až mladou myslí v úžase jistota příšerná lítá... Darmo naň smavá obloha paprsek posýlá slunný, zrak, – všecka bytost nebohá čte hrozné na skalách runy... Přírody písmo bezděčné verše a sloky tam tvoří, jež jako muky pověčné hochovi plamenem hoří. 13 Čte tam: „....smrť...smrť – na mne – nečíhá – sám – si – ji přitisknu – k hrudi – –“ a jako sklaná lodyha klesá. Děs dále jej pudí. Se skály skáče na skálu hledaje světlejší řádky, jež co mdlý odlesk opálu zjasní mu okamžik krátký. Darmo; čte dál – jak na doklad: „...umru – krev – zateče v hroudu... chvátal jsem jako pro poklad, a nesu – vyrčení soudu.“ Pádí jak šílen k vesnici, – po skalách krvavé stopy, dívku svou zří se chvějící, dravě ji za ruku chopí: „Jdižiž mi s cesty, Boženo, nikdy se nesejdem více, srdce mé k smrti souženo, třeba mu zázračné svíce, 14 třeba mu mnoha modlení v zátiší klášterní síně, svého chci dbáti spasení – není ho na tvojím klíně!“ Utíká prachem silnice v mukách, jež osud veň nasil, tam až kde leží Valdice, kartusiánů kde Asyl. – – Kmitly se roky v přeletu, ony, jež mění tvář země, povadnul jinoch v rozkvětu, vlas jeho posněžen jemně. Bije to srdce neklidné pod drsnou, bělavou kutnou, postí se třikrát do týdne s duší den ode dne smutnou. V Beneše kruté řeholi žije tak bezcitně přísně, bídnější červa na poli, přece však nezbaven tísně. 15 Svatého řádu patrona vroucněji všech vzývá bratří, Brůno však divů nekoná, na jeho zoufalství patří. Vojmír – to bratr Tadeáš v lebce, v níž strhány struny určil: To, brachu, uděláš, zas budeš čísti ty runy! Snad že jsou dávno smazány pokáním, slzou mých zraků, jiné tam verše vetkány perutí nebeských ptáků. Tadeáš – Vojmír utíká z Valdic kol Prachova v skály, naslouchá – vřava veliká, skály – jak by se mu smály. Pekelný posměch po lese chechtá se v ďábelském reji, chvoj, jak jí vánek zatřese, úpí, lká, jak v beznaději... 16 A Vojmír klesá bezdechý v kout, jenž jej doposud vábil, čte sloku túž prost útěchy, a dále: „...Boženu – zabil...“ Divoký výkřik vyproudil z kartusianovy hrudi, v hlubinu lesa zabloudil a trojí ozvěnu budí, hlasové hučí hluboce: „Vojmíre, Vojmíre! vrhl jsi duši do noci, do číré, do číré! Byl jsi mi, hochuhochu, nevěrným, Vojmíre, Vojmíre!“ tak to zní tónem příšerným do dálí, do šíré. Zpomněl si Vojmír nebohý na lásku v srdci svém mladém, – čelo mu stiskly mátohy, cítí se uštknuta hadem. 17 „Věřil jsem tuchám, pověře, vlastní své zakopal štěstí, v zašlých dob černém jezeře leží co ohnilé klestí. Boženko, ráji jediný, kde se tvá tříštila hlava?!“ Bral se v těch skalin skupiny, v srdci muk divých saň dravá. Balvany strmí k obloze jako kruh kamenných obrů, pod nimi propasť namnoze, neznáma zlu, tajna dobru. A hle, tam dole v skulině jakoby pokropil stěny... a dole kámen na klíně chová cos s podobou ženy. A nad tím kání, havranů křičící hladová hejna, vlasy tam visí s balvanu jak zlatá rostlina chvějná... 18 Stáhlo se srdce mužovo hlubokým, nesmírným bolem, zírá tam vždy zas na novo, nevědom ničehož kolem. Doplanul den. Šeř soumraku do hvozdů klesá i v proutí, s šílenstvím němým ve zraku Vojmír s to není se hnouti. Ráno tam lesník zabloudil – – Vojmír tu doposud stojí, snad mu to pánbůh usoudil; nescuchal ani snět chvojí, stojí v té kutně bělavé s nahnutou v hlubinu šijí, stále, ať jitro mlhavé, ať jedle vichrem se svíjí. A když zas lesník zavítal po lese mezi ty skály, ani se záhyb nezmítal, po kutně stíny jen hrály. 19 Každého v soucit pohroužil pohled ten, pro vždy tvář tichá, kartusian se dotoužil v kamenné podobě mnicha. 20

LESEM OVĚNČENY...
Lesem ověnčeny v mračna díváte se, štíhlá borovice nad vámi se třese, lkajících tlum kání spěchá k vám, o skály! krouží nad vámi a zase letí v dáli. Vidím vás se mračit, zelenat i skvěti, křídlo záplavy když ku západu letí, a cos jako úsměv zlatí vaše čela, na něž motýlem má píseň zaletěla. VídámVídám, nad vámi jak černá chmura visí, před ní nezachví se pustý balvan lysý, do ní s výtkou čníte v jehlanů svých hrotě, jako kdysi k nebi kříž tam na Golgotě. [21] Zdá se mi, že tento klid váš němý, věčný není odvěký, snad hvězdný pás ten mléčný často v pusté noci na boj šeřil tiše vaší žulové a pískovcové říše. Velký mír jen vládne po veliké bouři... předtuchy a smutek v duši mé se chmouří – co vás rozrylo, co tíží tesy sklané, skály mlčelivé, skály milované!? 22

NA VODÁCH.
Neplač, duše nejmilejší! Ejhle, už nám skály kynou, tam v té tiši nejsvětější duše naše v jednu splynou. Již budeme svobodnými, žádný šum nás nepoleká, se hvězdami zářivými, s paprskem, jenž modrem těká, budeme si hrávat tiše, hry nám nikdo neporuší, leč – – jed smrti na dně číše, ještě však krev v žilách buší.« 23 „„Nevím, drahýdrahý, teskno mi je, bouř mne zlá i ticho děsí, rosa padne do lilie, mne však vyvrhnou i lesy!““ „Duše moje, ty jsi chora, pohleď jen, jsme za Prachovem, v mechu, travce kvítka sporá nechvějí se lidským slovem. Vyštvali nás, zavrhnuli, žes se starci nezadala, že jsme k sobě žhavě lnuli, – teď nás přijímá jen skála. Rci mi, proč jen rosíš oko? vždyť krom sebe nechcem více u oblaků převysoko zahleděni v zřítelnice, ponořeni do svých citů, přituleni k srdcím věrným – čím nám slunce na blankytu s krajem světů bezeměrným?!“ 24 „„Nevím, drahý, zda nás spasí nadšení i sama láska – povinnosť se ke mně hlásí – – půda kolem hřmí a praská; nelituju, že jsi u mne a já s tebou pod skalami, ale háje sladkošumné s útesy a roklinami, příkré stěny, mechem kryté, úžlabiny plny šera, kapradiny zubovité, na nichž tkvívá krůpěj sterá, zvláště ale za tím „mostem“ zasmušilé údolíčko, tam kde mrká v klestu prostém nezabudek modré víčko, tam v tom divném, smutném stínu „nad vodami“ – nad vodami – cítím trestánu svou vinu strašlivými vidinami –““ 25 „Anděle můj, třpytně čistý, chceš se za hřích jiných káti? pohleď na kapradin listy, západní je slunko zlatí; všady mír a blaho všady, pij z té číše zasloužené, skalili tvůj život mladý, – polev skráni zubožené! Budem sloužit bohu lásky u volnosti, krásám země, pij z té číše bez otázky, pojď sem, drahá, blíže ke mně!“ „„Proklela mne matička má, mine mne tu všecko štěstí, – sobě klnula bych sama, vrhla se v to vodní klestí; milenka, věř, zapomene, ne však dcera, jež má ráda, nad námi se skála klene, – klid můj kam’s v dno tůně padá.““ 26 Zavzdychla si, umlknula, – on se lekal siné líce, rtem už více nepohnula, padla v mech jak zlatá kštice, jako z paprsků je stkána, jak Venuše nad horami, puklo srdce – stoupá panna nad vodami – nad vodami – – – – – – – – – – – – – – – – – Beze slov, co skála němá milenec ji k pohřbu šatí, – havran chvěl tu perutěma – on to neví, v snech se tratí, odívá ji v roucho zlaté vlastních její dlouhých vlasů, klade v lůžko jehličnaté, nad vodami v hustou řasu, do visuté kolébky té pod obrovskou kapradinu, kteráž listy palmovité, plné zeleného stínu 27 sklání mlčky nad hladinou černé vody nepohnuté, do níž mušky, které hynou, stápějí své křídlo žluté... Ku spánku tam jemně skládá bledý hoch své mrtvé štěstí, v duši zoufalosť se vkrádá, zevně tich je, bez bolesti. – Večer. – Šepty, vůně s nimi, na hvězdách to třpytné chvění, nad skalami Prachovskými táhly jako v roztoužení... Podél hrobky šelestící milenec už bolem dřímá, žádný Amor smavých lící s perutěma zlacenýma netěší ho, nekonejší v hoři, pro něž není slova, zdoby zbaven nejsvětější, pláče pro ni, pláče znova. 28 Přišla půlnoc, jitro pusté, den, čas léta vonnodechý, pozlaceno listí husté – – věčnost oku bez útěchy! Nad vodami vítr kvílí, smetá lístky ve hlubinu, poslední tam motýl bílý oblétá skráň milenčinu. Až tu kdysi pozdní bouře lká a stená, řve a úpí, až se z par a z mlhy kouře vyrojily bleskův tlupy. Zasyčelo od vysoka – udeřilo nad vodami – marna voda černotoká, hrobka svítí záplavami. Uhořela zlatovláska, dusný čmoud se kolem svíjí, v jehličí to ještě praská, oharky se v popel kryjí. 29 Na kapradí popálené usedl hoch osiřelý... hoře jeho bezejmenné zašeřilo údol celý. Hruď se stesku neubrání „na vodách“ tam v údolíčku, milencovo naříkání zní tam dosud při měsíčku.

ZIMA VE SKALÁCH.
Sníh nakupil se mezi balvany, důl vyrovnal a strmé hroty zvýšil, mně hřbitovem se zdá ten útulek, v němž bouřný život, velký žal se stišil. A každý útes že je náhrobek, jenž neznámé a zašlé štěstí hlídá, sníh padá na ně jako bledý květ, a vzdechům větrů mír jen odpovídá. 30 Jak smutno přec jen v holém kamení, kde hbitá lidská stopa zasypána, kde žádné ptáče, žádné zvířátko stín neplaší, jas neoživí z rána. Smích, výkřiky, ruch – zápas – úsilí – vše blaží víc, než pustina ta tichá, kde úsměv náš by nikdo nesdílel, kde za mrtvé ni vítr nezavzdychá. – A přec – o, žel! kdys sama přispěju k té nehybnosti srdcem zkamenělým, až jediný v něm zhasí okamžik vše, co je ruchem, zpěvem, ohněm skvělým. 31

PÍSNĚ.
Sám pánbůh ví, proč miluju,miluju tak horoucně ty šedé skály, že kdyby se mnou cítily, jak plamenné by vzhůru stály. Ba zdává se mi – nejinak, než kdysi – dávno před pravěkem, že byly snivé bytosti, jež stejně cítí se člověkem. A zkamenělým po věku přec ještě cosi v nitru zbylo, by duši pěvce bludného dojalo, nadchlo, opojilo – – [32] Na skalách se houpá kapradí štíhlé, krásné jako jižní palmy, nad ním z hluboka a táhle zní šumícího hvozdu svaté žalmy. TenTen, kdo nezná toho kapradí, nevíneví, co je krása ratolesti, a kdo ve hvozdě se nemodlil, nevíneví, co je ku bohu se vznésti. –––– Aby sny mé darmo na toulku si nevyšly, pověz ty mi, smrčku, o čem skála přemýšlí? Zašumotal smrček, ševelil svým jehličím; ano, co mi šeptal, sotva jednou vylíčím. Řekl mi, že stromy, člověk, skála – jedno je, že si toho míru nedobyla bez boje. 33 Boj a bol a láska žije ve všem... nevíš-li; mrtvá nyní skála o věčnosti přemýšlí. –––––– Ty němé skály Prachovské jsou živých táborem, jich myšlénkami krása jest a báseň hovorem. A z táborů těch tajemných co pohled uchvátí, je prškou hvězdných paprsků a mysl vyzlatí... ––––––– V zášeří kouzelně lahodném Prachovský „vodopád“ hrčí, perlami drobounké krůpěje tryskají na černé smrčí. Žel, že zní v ticho jen, v samotu přírodních básní těch sloka; kdož krásu hlouběji ocení nad vděčnosť lidského oka?! 34 Avšak i samota vítána, bol náš kdy slzami plyne; nechceme, aby ty křišťály bolely srdéčko jiné. ––––––– Letěli havrani přes pole od strání, krákorali, usedli na nivě, o něčem horlivě vykládali. Sděl ty mi, havránku, po tmě i v červánku jak se mají? „V Prachovském bludišti, ladném mém rodišti – jako v ráji!“ –––––––– Vás vidím vždycky ráda, v šeř hájů skryté skály, byť od vás jaro táhlo, či mrazné větry vály. 35 A nemohu vás zříti, než v dojmu tklivé rose; i když jsem byla v dáli, mně po vás stýskalo se. –––––––– Tak úskočně, tak posupně když od západu bouře kvačí, já chvím se o vás, skály mé, jak o své hnízdo plémě ptačí. Však ne; v té kráse celistvé vás pamatují kmeti šedí, vždyť vzdorujete přívalům své síly hrdou odpovědí. –––––––– Když slunéčko se chystá již ku nočnímu snění, vám tiskne v hladké čelo poslední políbení. A vy jste jako zlaté i s kavčích křídel vzmachem, jste jako věnce z růží, jste zatopeny nachem. 36 A díváte se v dáli i s borovičkou chvějnou, a provázíte touhou dobrotu věčně stejnou – – Když celý kraj už halí noc černých třásní lemem, vy na západě čníte planoucím diademem. 37

PRACHOVSKÝ PÁN.
Sám, jak měsíc v modru, jako maják v moři, jako v hluché poušti lkání osamělé, ve Prachovských šedých, olesněných skalách dnem i nocí bloudil s myšlénkami v čele, s jarou silou v páži, s vroucím žárem v oku, s tajným smutkem v duši, s kouzlem v každém hnutí, s pláštěm na rameni, s mečem podle boku, – stále žije tak, že vzorem byl své četěčetě, Jaroš, loupežník, tak v zimě jako v letě. Na okolní hrady, Bradlec, Kumburk, Velíš doletěla zpráva křídlem zlého draka, že prý děsný lotr v oněch lesích hnízdí, že je v nebezpečí před ním obec všaká; [38] panské svědomí se třáslo v nejistotě, proto lekali se prachovského reka; on byl dítě z lidu... a tu v činech pomsty zapomíná člověk až i na člověka... proto hlučel přání příval přímo dravý po zmrtvělém vzhledu Jarošovy hlavy. Ovšem, ona četa bez vědomí vůdce často přihrádku si uloupila skvostů, číhajíc, by ještě trochu poškádlila v hradě panských švarných dívčích letorostů, ale nestálo to věru nikdy za hněv, jemuž propadali vesměs u Jaroše, který býval tvrdým jako skalní útes, ledovitý jako příkré Krkonoše, bez ohledu k slibům, prosebnému křiku, trestal loupež Jaroš – vůdce loupežníků. Ale tam, kde pouta poddaného tiskla, namířil vždy s chutí oddané své četě, vrazil dobou noční na spurného pána, že se zděšen vzdával všeho na tom světě, a když přece mnohý neulehčil lidu, osadil mu síně, vyhnal jejich pána, 39 pustil uzdu četě, takže za kratičko ne-li náprava, tož pomsta vykonána. Juchej! Zřeli páni jak jsou bídni, malí před velebným lotrem z Prachovského skalí. Jednou k němu přišla paní z Vartemberka, rodem ze Smiřic, již velmi dobře znával... prosit za otce, by jmění jeho šetřil, neb se Kumburk chvěti před ním neustával. „To je moje věc,“ děl chladně paní krásné, pohnutí své duše přemáhaje mocí, upíraje k zemi horoucí to oko. „Domů vraťte se, už den se kloní k noci, dám vám průvodce, za nějžto ručit mohu, poroučím se vám, dál buďte mila bohu!“ A když ještě stála s touhou oživenou, zpomněl jí, že na to všechno už je pozdě, podívav se na ni... že si z hloubi vzdychla, až to znělo stonem po rozlehlém hvozdě; však když Eliška už za roklinou zašla, zaúpěl až skály zatřásly se bolem, na balvan se vrhnul, tloukl sličnou hlavou, že zůstaly vlasy, vousy v tesu holém, 40 že se nad ním skály ještě více stměly, tajnému když jeho smutku rozuměly. – Před léty byl vřele miloval tu dámu, nesmělo to býti, on byl chuďas pouhý, zkoumal pak zdroj výsad, a hle, z libovůle táhnul se těch křivd a útrap řetěz dlouhý. – Zasvětil tu Jaroš ztracené své žití potlačeným právům poddaného lidu, často jeho práci úspěch korunoval, – ale neznal vnitřní útěchy a klidu, toužil mezi skály, strmící i sklané jako jeho nitro pusté, rozervané – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Kde as Jaroš umřel, neklamně se neví; říkají, že výbuch zámku smiřického – jenž snad kdo ví jakou náhodou byl zničen – proměnil jej v zbytek trupu beztvárného. Žel mi ho, že zhas tak – vojín bez bojiště; želí svého pána opuštěné skály, kdež mi každé zákoutí jej připomíná – není dob, byste ho dosti oplakaly! Se skalami, lesy Prachovskými sdílel myšlénky a hoře podťatého žití, 41 a tím zasvětil je památce své provždy; jeho je to všechno kapradí a kvítí, vše tu – balvan, stěna, rokle s hrobním víkem velikým jest Jarošovým památníkem.

SKÁLY ZASNĚŽENÉ.
I. I.
Když šero padá s oblaků, já zpomenu si častokráte, jak do závějí sněhových, tam v dáli, skály, zapadáte, jak sivých, hladkých vašich čel se netkne víc ni křídlo ptáka, jejž četný, drobný domeček tam dole k chudým hodům láká. V té tišině až děsivé už holub nevolá své „vrku“, šum ulít z houštin bezlistých a hvízdá si jen v snětí smrků; 42 je tomu času nemnoho, zde mech a tráva drobnokvětá, a zpěv a ruch byl domovem, a nyní – po všem žití veta! Zda vskutku? Matka příroda snad macechou, jež v darech skoupa? Snad věsí prapor pohřební, kdež před chvílí se úsměv houpá? O ne, jen odpočívá zem, a nové jaro zas ji vzruší, tak svěží, jako naděje, tak krásné, jako láska v duši. II. II.
Tak často zírám k severu tam v dáli, kde zapadáte do sněhu ó skály, a sním, jak k smrti truchlivo je pod vámi, kdež jedinou vám návštěvou noc s hvězdami. 43 Dny šeré; srdce bezděky bol svírá, v těch chvílích hasnou naděje i víra, než, láska k mrtvé přírodě zas oživne, jak zaklepají na čelo sny podivné, ty luzné snivé zpomínky v dny léta, kdy byly skály se hvozdy – ráj světa, že touha v srdci znaveném se rozhárá, žít aspoň ještě jako sníh, žít do jara! 44

ŠIKMÁ VĚŽ.
Z nestavěných hradeb mohutného zdiva k lazurnému nebi úkosem se dívá sluncem bílý obr v nachýlené věži – a ten skalní ráj nám ode věků střeží. Nuže, nevpouštěj sem nohu nešetrnou, úšklebky ať, zloba na tom prahu ztrnou, žádný chladný hled ať nepolíbí skalí, jejž ty krásy božské k slzám nedojaly! Pokojně ční věž z těch šumných jedlí šiku, ač se zdá, že sletí v příštím okamžiku; svěží zdoba mechu na nejvyšším hrotě skví se jako úsměv štěstí na životě. Pod praporem svislým jehličnatých třásní, pučí bleděmodří zvonečkové krásní, bují drobný život, – sladká hra a bídná, k čemuž shlíží dolů věž tak ledně klidná... 45 Ó ne, nevelebím výš tvou, chladná skálo! než bych odsoudila, co tam dole vzplálo, miluje a trpí... se vším, co jsem snila, raděj bych se v mrtvý balvan proměnila.

BABINEC.
Dali hocha na studie, do Prahy, kde věda žije, věhlas, moudrosť veškera, chtěli z něho v slávě míti – by se mohli pochlubiti – důstojného pátera. Běží roky jako vlny zapěněné Cidliny, školní běh snů, píle plný, – vnadou – v žití jediný ukončil se, ukládá se k upomínkám jinocha, by tam zkvétal v svěží kráse, v níž se duch vždy pokochá. 46 A tu v duši Hanušovu jako svatý jara dech – – darmo hledám slovo k tomutomu, odumíráť na ústech! Mládenec se zamiloval, citů vlnou ráj mu ploval, mluvil jako z vytržení, duch se hroužil do blouznění. V malé, nízké chatě ve Prachově kvetla milostně a karmínově Milča, růže pučící. Jednou jen ji Hanuš zočil, a už v jinou dráhu vkročil – slastiplně zářící, naděj v oltář měnil v plesu za naděj v krb domácí; překážky se šklebí v děsu – Hanuš víry neztrácí – a již u rozkošném chvatu Milču, ženu vede v chatu. Divočeji nežli z jara s povodní když pádí sníh, rozzuřil se, zlobou hárá 47 strašlivý hněv příbuzných. Bába Anna – otecotec, matka, bába Eva – matky máť, každá jako zmije hladká syčí : „Bůh mu žití zkrať!“ A pratety dvě – tmy noční, skřehou: „Ďábla dílo počni, blaženosť jich rozkotej, za to chcem’ – na spásu víry! být tu tvými všechny čtyry.“ A ďábel: „Tož vůli měj!“ Manželé však s jasnou tváří roztomile hospodaří, bůh, oč prosí ho, jim dává; za krátko si vzornou pílí zbudovali domek bílý, a muž sobě s kloučkem hrává. Kolikero takto roků minulo jim v radosti, až tu u zoufalém skoku, se šílenou prudkostí 48 čarodějný rej se řítil – bludičkami v letu svítil, až jak chumel morový do Prachovských skal se složil, – běda kdo té doby dožil! Tak jak zuby tygrovy cení se bab zuby z dásně, a jich vlas jak zaschlý mech na skalách, jež ční tak krásně, válel se jim po týlech. Byly hrozny jak sluj hadí, byly hnusny jako močál, žel těch lůžků na kapradí, kde jich mnohý zločin počal! Vymýšlely muka choti i té žínce roztomilé, – už se skály slzou potí, už jsou skály smutkem bílé, kamenitá půda chvěje se nad krutostí příbuzenstva, hořce bloudí echo po lese v smíchu bab – té hanby ženstva. Kdyby skála skálou nebyla, zkameněla by teď hořem; 49 proč jen obloha ta spanilá nesplaví hnus lidský mořem! Anna, Eva a dvě pratety naváděly Milču k nevěře mezi skalinami, pod květy, v černých hvozdů tmavém jezeře, zarděla se Milča krvavě, odháněla s prahu baby. „Pošetilá, s růží na hlavě, přioděna do hedvábí seděla bys štěstí na klíně, ovšem bez Hanuše jedině; avšak nechceš-li, je dobře též, blaha všeho tebe zbavíme, dítě tvé i chotě zničíme, nuže, můžeš-li, těch ran se střež!“ Zavířila křídla netopýří, svála ženin úsměv jako chmýří, uhasila oheň v bystrém oku, podlila je slzou v mocném toku, setřela pel růměnce jí s tváře – – mysl jak by svrhla do žaláře. 50 Od skal Prachovských se žene bouř, láme stromy na výšinách, mračno jako sivorudý kouř vleče se až po skalinách, a z těch mračen blesku divý chvost, bije do hezounké střechy, až se vzdává v milosť – nemilosť. Pod ní lid ten bez útěchy, oknem zírá k nebi nahoru, k bohu volá – zase doufá veň, žel, už šlehá k nebes obzoru požárová rudá pochodeň. Sotva Milča chytla děcko, sotva muž se z domku potácí, vidí, jak jim hyne všecko – v hodině z nich budou žebráci!... Noc se chýlí na krajinu, spánek plaší bolesti, ve skal tajůplném stínu divného cos šelestí. Zavál chlad – dech ledných splavů, pláče Milčin synáček, kloní sličnou, světlou hlavu 51 jako zlatý obláček, přivírá ta smavá očkaočka, jak když ráj se zavírá – – klesá ručka – sněžná vločka... šíp hruď matky rozdírá, s čela rve si kadeř v muce, tiskne v křeči choti ruce, volá k nebi černému: „Proč, o bože na nebesích, nepřeješ žít, těkat v lesích synáčkovi drahému?!“ „Neplač, ženo, Milčo má, ač se osud dotknul hrudi krvavýma křídloma, lásku naši nevypudí; žes jak anděl bílá, čistá, jako břízka stříbrolistá, čím dál více miluji tě, – nahradím ti tvoje dítě!“ Stichla matka osiřelá v chotě vroucím pohledu, zpomněla si na anděla... a jak v tůni, u ledu, 52 zachvěla se mrazem palným, ku balvanům hledíc skalným. – Nepominul ani den a mor děsný letěl dolem; jako strašný, těžký sen na skráň Milčin rozestřen tuchy rmut, a rve ji bolem. Nezašla pak ani noc a choť Milčin raněn leží, Milča úpí o pomoc, Hanuš ale dýchá s těží, cuká rukou, třese hlavou – tu křeč hrdlo uchvátí – ne, ne, rváti mukou dravou nemůž’ chotě nechati! Zjevilo se cosi v šeru, Milča na to zakývala. „Pro tebe jen na se beru záhubu,“ tak zašeptala, jenom ještě v záhyb šatu nůž si utajila v chvatu. – – Zarachotil drsný smích, když se Milča přiblížila, 53 ode skalin zvětralých, na něž luna stříbro lila, zachvěly se smrčkové na stržích se kývající, kuliši a výrové vyletěli sténající. Napřed Milča běžela, za ní čtyry baby hnusné, sem tam břízka leželaležela, jak kdy dítko v cestě usne, chvilkou haluz jedlová švihla Milču v hladké čelo, pak se za ní – do slova – hejno ďáblů rozječelo. Vnikli pustou roklinou do rozlehlých skalin týnce, s Milčou, ženou nevinnou v sídlo bab těch – do Babince. Pod útesem prostým trávy, na němž ani snítky mechu, schoulen chrápal satan pravý, z oka šleh’ mu zásvit dravý – na Milče když utkvěl v spěchu. 54 Natáh’ rámě chlupaté – Milča po svém noži sáhla – klesla; šedým kamením karmínová stuha táhla. Než, touž chvílí Hanuš stál zdráv a hněviv vedle ženy, karmín ustal proudit dál, a tu satan rozježený v balvan proměnil se ve zlosti, a bab čtvero v důkaz milosti také zaklel v divoké kus skály – by jim s jeho stejné sny se zdály. 55

V ROKLINÁCH.
Že drsná, bezcitná je skalná roklina, jež s ostřím hrotův kývá, mne nermoutí, co vím, že člověk, hmoty král, zde ještě tvrdší bývá. Proč slunci vyčítať, že pálí, sežehne i luh, i mozek lidský, když člověk, hmoty král, sám chystal hranice svým smělým synům vždycky? Proč vodám vyčítať, že urvou, unesou, co do vln se jim vhrouží, když člověk, hmoty král, svou patou zkruší vše, i boha svrhnout touží? Když člověk s vášní svou je žitím povolán, by vládnul pídi zdejší, a je to člověk zlý, a vládne bez citu – je šelmou nejlítější. [56] Však srdce v lásce své je květem tvorů všech, je žití středem, spásou, a skalní velebnosť i smavosť údolí je nepředčí svou krásou!

TROSKY.
Kde mnohý balvan sám tak leží v poli jak pobořená věž, sloup rozražený, jak pomník, pod nímž hlava nezabolí – pruh roviny tu náhle rozestřený a na něm vrch svou svěží hlavu zvedá, a na tom vrchu dvojitá ční skála, tak sšedivělá jako hlava děda, tak pevná jakž od věku k věku stála, a nepřístupná vskutku jako panna, a hrdá jak ti vladykové staří, jen oblaky a dravci oblétána a časem, jenž tu zubu svého maří. 57 Hle, na těch skalách čněly věže hradu – jak ozubené svědčí zříceniny, ta dvojice tak svorně, u souladu si navzájem v klín hází svoje stínystíny, jak neznala by trpké oné báje, jež z Trosek podobou tu v jedno srůstá, je stálou známou dalekého kraje, jen někdy v mrak ji schová bouře pustá; tak Panna s Bábou po Čechách se dívá a pohledem svým různé city budí, ty děsí jak vidina zádumčivá, a jiné malebností k plesům pudí. Jest jako kathedrála dvojvěžatá, jak majáky dva nad skal, lučin, mořem, k ním hruboskalských kavek mračno chvátá, v jich osamělosť touží štvaný hořem, k té Panně, Bábě, jež se v žítí rvaly jak ve vranovských lesích šelmy divé, tak že když jedna zašla v hrobní dáli, též druhá, touhou ve dny hašteřivé! Jak dlouho ještě budeš budovati, ó lidstvo, pomníky svých vin a bludů v té půdě, kterouž slunce věčně zlatí a hřeje na ní květoplodnou hrudu!? 58 Ať v jasné modři beránky jen plují, či příval stráně zemin sprostí naze, jak obrovské dva prsty pozdvihují se strmé Trosky jako ku přísaze... Ó Trosky, rcete mi, co přísaháte k té obloze, jež nad Čechami chmurnou? Snad Čechové že přece jedenkráte již porazí moc osudu tak spurnou? neb slibujete za nás, svému lidu a zemi, řeči, že zůstanem věrni, byť zkázy hrom nám zahřměl panychidu, byť zdrtili nás balvanové černí? 59

MOTIV ZE SKALNÍHO MĚSTA.
Strmí k nebi sluncem žíhány šedé hruboskalské balvany, časem kavka v nich se začerná jako z dávna pověst příšerná. Vyrůstá těch bájí z kamení! když se východ ránem růmění, nelze četněj v rose pažitu zrcadlit se pohled blankytu. Já je sbírám – ale nebi žel! každá jak by ptáček odletěl, zanechá jen ohlas pod skrání jako hruboskalské klekání. [60]

HRUBOSKALSKÁ PANNA.
Od dávných časů nad Skalním Městem na příkré skále u nebe, hrad stojí hrdý, v pohledu k němu mráz tebe v údech zazebe. Orel a jestřáb měl k němu blíže než lidé, bídní poddaní, a nežli holub, raděj tam dleli v otvoru věže havrani. Však jedno poupě milosti plné na Hrubé Skále rozkvětlo, to bylo čisté jak v noci hvězda, která se halí ve světlo, vnadou a vůní lahodných mravů čeledi, panstvu přemilá; to byla pána z Valdštýna vlastní sestřenka snivě spanilá. [61] Nachýlil se chmurný den ku večeru dubnovému, touha jako jarní sen padá k čelu bělostnému. Ludiše se dívá v kraj z okna hradu Hrubé Skály, myšlénky jak divná báj v hlavě se jí rozehrály, jako teskný nářek sov hučí píseň melusiny, oknem mračný Kozákov po komnatě množí stíny. Ludišina bledne líc, oko v siné dáli těká přes vrcholky borovic nad skaliska dávnověká. Zírá, hledá ve výši, kde se mraky honí v letu, představu svou nejvyšší – Valdštýnovu silhouettu; za hodinu přijde hosť neznámý a dávno drahý; 62 Ludiše mu pro radosť květem ověnčila prahy. Časných fial sto a víc v hruboskalských lesích padlo, aby vůní vzdychajíc pod rekovou nohou zvadlo. Nejmocnější ale vzdech z ňader Ludišiných proudí, než se octne v hradu zdech vzácný pán, v nich panna bloudí. Zavzněly trouby hlasné, jak ryzí stříbro jasné a kolem, na omšeném skalí, ohlasy chvějné polétaly. Spustili most a v bráně lesknou se hrdé skráně, Ludišin zrak jej vítá matný – vznítil ji pohled majestátný. „Vítá Vás, pane, moje pokora, a se mnou všecka Hrubá Skála,“ řekla mu panna, on se pousmál, viděl jak v líci barva hrála. 63 „Díky!“ děl tiše, vhroužen v sebe, – a jí se otvíralo nebe. Minuli dva dnové plni rajských plesů, jako ptačí snové v noci červencové na kvetoucím vřesu. Děkovala panna bohu, zdroji lásky, že jí z žití rána zbude – květy stlána, paměť v šedin vrásky. Ba, co víc... ta vnada vždy ji světit bude... v sladké kouzlo padá, sladší naděj spřádá – vůkol jásot hude! Až pak milí dnové dokonali, jako všechno v světě dokonává, v pole vévoda se opět chystal, válečná kdež čekala ho sláva. 64 Na terase hrdé Hrubé Skály vévoda stál, do kraje se díval, po skalách se toulal noční vánek, a jak příval vůně k čelu splýval hosta vznešeného, který v dumách s Ludiší dlel na terase v stínu, kochaje se v mihotavém třpytu nebeského hvězdnatého týnu; časem zahleděl se v oko dívky u noh jeho choulící se v plesu, šeptající s vášní „buď jsem jeho, aneb ať mne shltí šelmy lesů!“ Valdštýn.
Volte, slečno, spáti – chladnáť noc – mnohého v ní schvátí kouzla moc. Ludiše.
Vy mne odháníte? Nebi žel! Ó což netušíte, že z mé duše zryté 65 poklid odletěl? že mne v přemýšlení jímá děs, žeťby Vaše bdění v příštím rozednění vraník jinam nes? Valdštýn.
Prosím, slečno milá, vzdechů dost! boj mi předurčila povinnosť. Byl bych bída živá, chudá ctí, kteráž zabloudívá v rozcestí. Vykonám své dílo na zemi, byť mne rozloučilo se všemi! Ludiše.
Vím, můj pane, že jste silen, ale dbejte rozvahy, 66 s ušlechtilé duše vzdorem marno lesem, polem, borem dokračovat na vrahy. Valdštýn.
Věřící! já nejsem bůh, často za mnou pádí v luh zbrojná vojska, v týl mi sahá, a mne tresce jako – vraha. Ovšem nedbám úkladů; vizte, hvězda purpurová jak mi září vítězně nad temenem Kozákova! Spěchám slávy dobývat rodu svému, zemi této, nechať moje snažení všemi, ba i Vámi kleto. Ludiše.
Nuže, drahý Valdštýne, zůstaň aspoň k prosbě ženy, viz mou duši zoufalou, zrak můj toužný, mukou sklenný! 67 Valdštýn.
Slečno, co jen myslíte!? což je rekům ženy láska!... Nedbám ani přání svých, nechať žíly, mozek praská, dohraju svou úlohu, nechať lid se, papež vzpírá, nech mi ďábel vzdoruje i sám bůh v dně všehomíra! Čím mi láska ženy jest v těžké, světoborné práci! Hvězda moje všechen klid v nedohlednou propasť kácí. Buďte s bohem, Ludiše, údělem mým není štěstí, lačním z hloubi duše své po laurové ratolesti! – Umlknul. Den vstával nad skalami, červánek se zarděl pod hvězdami, zakryla se mráčkem do tmava Valdštýnova hvězda krvavá – – Paměť Ludišina mdlobou mizí – zvoníť na vraníku zlato ryzí, 68 hruboskalských paní závoje vlajou Valdštýnovi do boje. – Procitnula Ludiše z příšerného svého snění, jako durman do číše stéká hrůza do vzrušení; volá mukou zoufalá za Albrechtem v ranní záři, tam kde puklá praskála o žití se s časem sváří, úpí v skalách bezcitných k miláčkovi bezcitnému, až jí v krajích blankytných líto vládci nadhvězdnému; štvána bolův stvůrami lká z jich krkavčího hejna: „Slyš, ty bože nad námi, nemohu žít bez Valdštejna! Smiluj se a skrať můj žal; mám-li žít, ať zřím jej stále – ještě vidím z těchto skal kroky jeho dokonalé. – Kéž se věčně dívat smím za malebným jeho stínem, 69 uděl síly zrakům mým zírajícím za Valdštýnem!“ *** Ráno, když na mši volal zvon, hledali slečnu v celém hradě, čeledi kolem úpěl ston, ale nech každý v sklepích, sadě o každém tajném skrytu zvídal, slečny víc nikdo neuhlídal. Ale tam v kruhu šedých skal vyvstala jedna bílá nově, tak jako panna stepilá, kmitající se liliově. Byla to krásná Ludiše, a kol ní skalná poušť, vždy stejná. Strmí tak věčně, přetiše, a jistě myslí na Valdštejna. – 70

SKÁLY STRÁŽKYNĚ.
Z roucha černých borů jak antická žena zvedá hladká skála prsa obnažená, hrom jí do nich bije, až z nich skučí vzdechy – přec se nevzchopí a neopustí Čechy. Snad že ví, byť v rájích všeho světa žila, hodnějšího lidu že by nestřežila, lidu – při všech chybách netknutého v jádru, jenž byl nosil víru jako skála v ňadru! Jehož dějův odlesk ještě po staletí vztekem plní škůdce, nadšením zrak dětí, svitem hvězdy jitřní prostupuje bludem jako bílý kalich na praporci rudém... [71] Lépe než mi sami snad to vědí skály, jaké v českém citu perly blýskávaly, a v něm dosud leží – zaházeny rmutem – že by kámen plakal v osudu tom krutém... Chraňte nás – ó skály, hvozdy, hory naše! snad že bludy od nás odletí kdys plaše, ne-li – co jsou lidé v světoborném zmatku!? – zůstaňte nám státi aspoň pro památku! 72

II.
[73]

POHLED NA KRKONOŠE.
Srdce mé tluče neklidně, zrak sem tam těká plaše – jsou to přec vlny Krkonoš, obrovské horstvo naše? Jak vás má duše pozdravit, sšeřená dobou dlouhou? ničím, než slzou vděčnosti, a touhou, vroucí touhou! Vidím vás jenom z daleka, hory, ach hory krásné, a všecka krůpěj krve mé nad krásou vaší žasne. [75] Malebně mocným obrysem vkresleny do obzoru kupíte v zenith oblohy na horu velehoru. Vnadně vám splývá na boky háv černých lesů všady, skalnaté vrchy posety ssutýmíssutými zámky, hrady – – Ve vonném vašem ovzduší pohádka jará skvétá: Pravdou jak, žertem sloužily otčině skutky kmeta... Nemohu víc než stojíc tu podobna němé soše v pohnutí vzdychnout, živ vás bůh, velebné Krkonoše! 76

LEM HORSTVA NADCHNUL MNE...
Lem horstva nadchnul mne. – Ó kterak vyprávět než melodií sladkou, že zpěvná česká zem’ v těch lesích šumících mou spanilou je matkou?! A čacký národ můj mým drahým přítelem, jejž miluju vším žárem, jejž mučeníkem zřím; hle, škůdce – dravý pták – jej divokým rve spárem – – Sem růže vonící, ať tiší palčivosť, – ty červené a bílé! a písně zazvučte, vy naše husitské, ať duch se vypne v síle! [77] A červánků až nach se zaskví nad horstvem, pak nechť můj dech se súží – v té písni vítězné, a vůni líbezné těch bělorudých růží...

KRKONOŠSKÉ OVZDUŠÍ.
Ó hory naše, strmé KrkonošeKrkonoše, jak bylo vám, kdy v Čechách moře bylo, a na temenech vašich – na ostrůvcích se chvilkou hejno dravců usadilo? Zdaž tušily jste, pod tím těžkým vodstvem, že bělorudým květem půda vzpučí, že půda ona krví nasytí sese, než mine věk, jenž hrůzou bouří hučí – ?! Vy byly jste, kdy nebyl ještě člověk... ó, kolik světů v paměti je vaší, co divných tvorů vzniklo, vyhynulo, co přešlo jar, již stále k nám se snáší!... Jak vodní rubáš slušel matce zemi, 78 když růží nebylo, ni modrých lesů? neb červánek když vlny rudé zlatil? v tom nebylo ni jásotu ni plesu – Ó horstvo naše! odpověz mi tuchou, zda vědělo jsi, komu budeš vlastí? že pohledem svým úchvatně tak krásným v hruď naši hrdou rozkoš budeš klásti? Ó Krkonoše, jste-liž tomu rády, že Čechové vás domovem svým zovou, že místo vln kol vašich skalných boků teď vonným vzduchem naše písně plovou? – Ó zajisté! neb proti sokům Němcům nás přirozenou hradbou objímáte, a mračíte se naším smutkem českým, a v našem sluníčku se usmíváte; ó Krkonoše, útěcho i chloubo, jste velikáni nad národem malým, však láska naše k vám a k zemi rodné nás stvořit schopna lidem dokonalým. 79

MOŘE KRKONOŠ.
I moře máme ve své krásné vlastivlasti, kde slabému je úžasem se třásti: ty příkré velké vlny na obzoru, jež modrají se u velebném sboru, – tož skamenělé vlny Krkonoš. Když rozzuří se bouře nad horami, ó poslyšte, co hřímá ozvěnami! ten příval hučí, jekotá a stená jak řítící se strašná živá stěna v tom kamenitém klíně Krkonoš. A když k nám do hor z jihu jaro chvátá, že z každé sluje voní šalvěj, máta, když rozepějí se nám ptáci v máji, tuť vanou krásnější všech mořských bájí, k nám pohádečky z dechu Krkonoš. [80] I rusalky v tom Krkonošském moři se vnadou skvějí, svůdnou láskou hoří, neb jinak neznám oné moci původ, jež touhou raní poutníků vždy průvod a zpět je vábí v kouzla Krkonoš...

AKKORDY SEVERNÍ.
Chmur tmavé třásně visí od výše, dnes příroda jest jak hřbitov velký, v mlh závoj ukryt vrchol Velíše. Ni květu zde, jímž okřívají včelky, trav sporé stéblo deštěm scucháno, ó kde zrak nebes – modré těšitelky?! Tak srdce ve své víře zvikláno v tu slávu dobra... od té chvíle pláče a touží v rakvi míti ustláno. 81 A naděj jen,jen jak lednou pláň to ptáčeptáče, nás oblétá a zpívá nesměle, by nevzrušilo našich pochyb spáče, – když roní zvuky věrou prochvělé. ––––– Mráz ožehuje širá luka, tam skřivan zpívá – zmíraje, květ tuhne, umrtven jak puká. V čem tvá, o země, vina je, žes oběť dojemného trestu? Jak ve hrob zírám do kraje – Znám trpkou křížovou tu cestu, i duše ptá se bezvinná, zač tolik krutých pokut jest tu... A naděj ve smír shasíná – – však – náhle mráčky nachem kvetou! snad odpověd?... zem usíná a růže hoří nad Loretou... 82 Mdle pozdravuji za slunného rána, kdy zřím, že dosud život neminul, věž Bradlce, jež ptáky oblétána. Sním o věku, s nímž osud odplynul, jenž oslavou byl národa i kraje; snad přece vstane zas, ač zahynul?... A melodie truchlá duší hraje, sním o štěstí, jež víc se nevrací, když odchází s ním člověk umíraje... A svátý květ se vzduchem potácí, než uloží se k poslednímu spánku, tak zpomínka, v níž srdce krvácí, tak troska, bortící se za červánků... ––––––– Brouk kovolesklý, ryzí zlato krovky, roj motýlečků, čilá ptačina se z žití těší v hájku u Čeřovky. Klín země jako náruč matčina všem přeje hry, všem ochrany a blaha, jak bělavě se svítat počíná. 83 Leč šero jako v duši samovraha nám proti vůli země stanoví moc nebes, ničí mnohá žití drahá. A země pouze pláčem odpoví a pochová své miláčky jak matka, jimž hledí do hrobu... květ lípový jim sype na rov, a kol vůně sladkásladká. ––––––– Jak snivé, krásné jsou ty naše lípy, když zaplní jim vršky listů tíseň, již proniknou jen zlaté slunka šípy. Zde pěnkav zvučí nekonečná píseň, dne lahodou i šera steskem syta, že osvěžena i pně sivá plíseň. A podál šumí hebká vlna žitažita, jež šíří se až ke ssutinám v dáli, věž holá v bor kde útlocitně skryta... 84 Sem chvátám, když mě stará rána pálí, kde šumotu zní melodie věčná, a v snivé, opojné mne šero halí lip našich stará alej nekonečná... ––––––– Spjat do věnce plod rudý jeřábu rov mnohý zdobil; nebem mračna táhla jak v oceaně tlumy korábů. A země po svém odpočinku prahla, tak jako já; jí nebe slyšelo, mně k srdci bolesť lednou rukou sáhla. Kol na těch vrších jasno utkvělo, snad poslední, jímž jeseň ještě vládla, a smrčí na skalách se zachvělo... Skal balvany jak obrů těla padlá tmou borovic se z dálky zaskvěly – žel, poslední má tichá naděj svadla, že usnu v nich, jak ohlas doznělý... –––––––– 85 Krev na sněhu... jak planého květ máku, snad poutníka tu větev ranila, již bouřného dech urval severáku. Či přeťata zde činnosť spanilá, neb pochybená, – rukou trestající, či ubohá jen zvěř tu skončila? Vždy krve žel, v níť život prchající; a tuto půdu věky skrápěla krev nejdražší, jak rubín tryskající... Chmuř severní mou duší zachvěla, – zrak upíná se k bělotřpytné ploše – – v sníh na horách a vzývá anděla, řiď rámě nám, jež brání Krkonoše! –––––––– Když rozhlížím se po tom drahém kraji, jejž vrchy vroubí – hora spjata k hoře, zlé nad ním mraky vznášet se mi zdají. Že příliš krásný pro to zhouby moře, by netoužilo ztopiti jej v pláči – ó modlete se, lidé na Táboře! 86 Duch zasmušilý po budoucnu kráčí a zachvívá se vrbou za soumraku, že mdlý a sláb, že sám to nezjinačí... Tu vrhlo srdce plamen do mdlých zraků – vždyt miluješ svou vlasť a luhy její, a láska odívá se do zázraků s tou nezhynete v žalné beznaději! 87

MODLITBA NA HOŘE TÁBOR.
Jak pestrou cesta putujících davem, jenž Spasitele vroucně vzývat chvátá! Hřbet hory oděn smaragdovým hávem, a kvítím prostým voní hora svatá; k ní spěchá lid, jejž staré hnětou kříže, a každý nese kámen nahoru, by za to bůh jej zbavil trudův tíže, jak sněhu jaro větve javoru. V klid jehličí zde šumí buky, duby, jež sem tam stíní stezky kamenité i poutníky; ó nevrz do záhuby jich, božstvo věčné, v lesích, vodách skryté! ti na růžencích šepcí prosby dlouhé a pokorně se modlí potichu, jim nezbývá než temné zdání pouhé z dob purpurových českých kalichů – [88] Ó neodpírej, Pane, své jim ruky, ať neschvátí jich ten, kdož nezadřímá... tvých věrných ještě valné žijou pluky a domov jich kraj rajský v náruč jímá; hle, šíře, dálka zlatým polem plane, kde s důvěrou lid zírá k Táboru, což nebylo by ti ho líto, Pane, jej určit k úpadku a k úmoru!? Jsme na temeni... Ach, ten pohled kalný, ten zarosený schvátí do rozkoše, viz dědin, zahrad, vrchův obrys valný, a nejvýš naše svaté Krkonoše, jichž velebnější nejsou mračna boží; zde vísky – chudobiček záhonky, a zlaté věnce žita v dál se množí, v němž tlukou křepelky jak na zvonky. Ne, nikoliv! ty nechceš, Pane, zhouby, a duše lidu prostého je čista, jen proměň našich mělkých citů hloubihloubi, jak na Táboře proměnil jsi Krista... 89 zbuď v našich horách ducha staré lásky tu u pravěké síly pomníku, ať jeví dětský zor i kmeta vrásky zas vážnost k národnímu jazyku... Ty víš, o Pane, jařmo věků celých že nešťastným je zdrojem našich hříchů, ó zakotvi zas víru v srdcích vřelých, i statečnou a ušlechtilou pýchu; v tom naše vzkřísení a naše spása; dej nám ji, Hospodine laskavě, ať vzlétá orel nadšení a jásá od našich Krkonoš až k Šumavě! 90

KUMBURSKÉ MELODIE.
I. I.
Mezi smrčky s větví rozložitourozložitou, kde je stinno jako pod stany, od kumburských hradeb odervané leží čedičové balvany. Rozmetal je palcát boží pomsty od temene dolů do lesa, protože dál na útrapy lidu nemohla se dívat nebesa. Na svých bedrách nosívali vzhůru k stavbě kámen lidé otroci, pot i krev se lila, bez lítosti, chtěliť tomu páni vysocí! [91] A když nad hradem se v jasu koupal třpytných bání obal zlatový, vděčně dělníka z něj, stavitele, provázely – feny pánovy – II. II.
V bor utajil se Kumburk docela, jak po věku teď styděl by se za to, že též byl sídlem šlechty velmocné, jíž jméno často v lebkách českých klato. Ó, zahal zbytky slávy nepravé, ty chvojko hebká, smrčku zádumčivý, spíš k odpuštění pohne svěží strom, než hladomorny pustý vrchol sivý. III. III.
Z bývalých oken do kraje vyhlídka předaleká, přes borů tmavých vrcholy, že až mne srdce zabolí, že vše tak spousta čeká. 92 Čím lidská práce na zemi? nic než ta pára bílá, lkala bych, ale do světa neklamná víra rozkvétá, v nová a větší díla. IV. IV.
Škoda české země, byly to dřív časy! dole žila nouze a na hradě kvasy. Líp bylo se vtělit v komára neb murku, nežli robotiti pánům na Kumburku. Pánům na Kumburku nebo u Velíše, – každý trochu týral v přepychu své říše. 93 Ach ty milý bože, jsi přec spravedlivý, a pán míval země, chuďas ani dříví! Chuďas pod břemenem na skály se drápaldrápal, obětoval žití – pán však po něm šlapal. Rád mu to dal všechno a vzdech k tomu sterý, vděčen, když pán aspoň – šetřil jeho dcery... V. V.
Nad větví bez hnutí se svislou perutí nočňátko sedlo, a z noci tajemné nade mnou, kolem mne sta se jich zvedlo. 94 Všechna tak ve sboru víří tu u boru nad starou branou, a křídly šelestí – jako ty pověsti, jež od ní vanou. Pověsti báječné z půdy té sopečné krvavých citů... díky, že doba ta u věčnosť odváta, v klamném svém třpytu! Výsluní osvěty kal zhubí staletý s povrchu země... nuž větvi spletitá s motýly ze skryta dál šumte ke mně! 95 VI. VI.
Zeje na Kumburce zasypaná z pola hladomorna šklebná, do ní padá sníh i dešť, jak zuří bouře děsná, převelebná. Také dechem času, povětří a stáří sesuta je značně, nepoleká více ani malých dětí hledíc z lesa mračně... A prv děsívala jako přízrak smrti chudých lidí davy, ba i ony lepé, v biret opeřený odívané hlavy. – K vězni nepronikal v jícen hladomorny ani paprsk jeden, s obžalobou děsnou zrak se zvedal vzhůru dravou mukou sveden. Obrostly mu údy kožešinou plísně, kteráž mozek hubí. – Oj, tu klnul vězeň všemu, lidem – bohu, skřípávaje zuby, 96 zapomněl co práce, chvat a ruch a snaha, ba i lidské slovo, věčně dlouhá chvíle měnila to srdce v srdce zločincovo. – – Povždy jako psovi vhodili mu shora sporé sousto krmi, jakož hadům spolu... Ted' už na dně vyschlá věž ta k nebi strmí. – VII. VII.
Kdys – dávno tomu – vládci samozvaní se v druhých úkor zmohli na práva, vše vymýtěno, pakli chtěli páni, i pralesy, i zpěvná doubrava. Když přál si pán, již plnil lidomorny pláč beznadějný v muce šílené, tam dohas’ každý zápal světoborný a zvolna uhnil v sluji studené... 97 Ba, sténal-li pán před smrtí, prost klidu, kol vida všady oči strhané – dav zpovědníků úplatných děl lidu: „Hle, v bolu pečliv o své poddané!“ Pak o pohřbu kdo neplakal, ten stlučen, vše ku cti rodu, k boží oslavě – žeť bídákem sám, mnohý vyznal mučen a v povel smál se – s ranou na hlavě. Lid nesměl cítit, neměl cti, ni boha, krev jeho nevolala do nebes, tam prahla zem, kam stoupla jeho noha, on – otrok, nebyl člověk, on byl pes. VIII. VIII.
Kol znělo: Žižka na sta lidí pobil a tiché panny vyhnal z klášterů, bral hrady si, jež jiný po věk robil, až proklínali jej co příšeru. 98 Však pomalu jsme začli rozuměti těch dějin lidských duchu skrytému, té síle, kteráž jako orkán letí zlá a tím dobrá k všem a ku všemu. Teď každý ví, žeť velkým svatým Žižka, jenž ničil, pálil hnízda neplechy, že sídlem lidským uznána i chýžka, a chuďas okřál světlem útěchy. Dík osudu, že pozbavena země té skvrny, hanby všechněch století, že právo zvedlo pokořené témě a vinník pravý propad prokletí. Jsou příkry cesty k vybočení z bludu, jež řady věků hnětly národy, krev člověka se vssála v země hrudu, lid s bratry rván, jak s živly přírody. Až v budoucnu kdys, válka dokoná se, s tím hnusem, bezcitností veškerou; toť přirozeno, – při vší snů těch kráse, – ač není-li náš pokrok chimerou. – 99 IX. IX.
Část kumburských věží smrček štíhlý střeží – by neprchly duše z kostí, jež tam leží... Ba ne, neprchnou ti! jak kopřiva, proutí, panské viny důkaz nesmí zahynouti... X. X.
Kout trosek mechem vystlaný – tak měkounce, tak hebce, a nad ním břízka bělounká si s chvojkou něco šepce. A každý kámen vyprávívypráví, co v upomínkách vídá, a z poesie přírodní vždy k tomu něco přidá. 100 Však kdyby krásy nepřidal a zvěsť jen k pravdě ladil, tu každý v hrozném zděšení by od zřícenin pádil. – XI. XI.
Zádumčivě díváte se k nebi vyvětralé, opuštěné rozvaly, stejně vždy, ať léto zlatí pole, aneb s vlašťovkami táhne do dáli. I když smavá píseň výletníků na omšené drsné zdi se přerývá, teskno tu, ba právě; před životem hrob té minulosti propasť rozvírá. XII. XII.
Z pod oblouku polou sesutého v kraj se dívám, do mlh ukrytý, pára z lesů vystupuje k vrchům, vrchy rouškou mrakův ovity. 101 Ejhle, octla jsem se nad oblaky, dole hluboko tam leží svět, a já myslím: bylo by zde sladko, ničehož o světě nevědět! – – XIII. XIII.
Těžko se srdce odříká, než dechu sklána křídla, než v sobě sezná pustiny, jako ty šedé ssutiny hrdého jednou sídla... V slávě své Kumburk pyšen byl, a nyní v rumech v lese, vděčen když roste pomněnka na jeho zdech, chvoj přetenká, na níž se rosa třese... 102

NOC POD BRADLCEM.
Den odumírá, dohasíná, kraj do šera se zavíjí, sem tam se jeví hvězdy v temnu jak květy zlatých lilií, sem tam se ozve štkání ve tmětmě, až dech se v ňadru zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. Tak věčně bdí, ač věčně dřímou těch našich hradů zornice, sta let už truchlí nad svou zkázou, a budou snad až v tisíce; však my v svém kraji zříme bídu až dech se v prsou zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. [103] Teď vzešel měsíc, jasem oděl věž hradu štíhlou, malebnou, tak krásnou, že nám připomíná té země slávu velebnou; však teď se tísní temno vůkol, až dech se v ňadru zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. Kdo as v té věži dokrvácel svým vřelým srdce životem, že pro ochranu zdá se čněti tmou nocí borův šumotem? – Ó buď nám ochranou! kol děsno až dech se v prsou zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. Ó slávo zašlá, nezapadni jak v rumy ssutá klenutí! duch dějin kráčí stínem noci jak síla, naděj, pohnutí; ó nezapadni! Vůkol chmurno až dech se v ňadru zaráží... jen Bradlec stojí na stráži. 104

BRAŇME SE!
Co máme zde v té říši světa, ne-li svá luka plnokvětá, ne-li své hory strmé, vážné, jak řady kmetů, voje strážné? Co máme v širé zemi celé, ne-li svých bratrů srdce vřelé, souhlas jich, stejné snahy, touhy, zpomínek, žalob nápěv dlouhý? Aj, což tu máme pod oblohou, ne-li svou půdu přeubohou, zrosenou krví, kterouž plane drahý kraj vlasti milované? 105 Kde je dar větší z boží ruky, než ten náš jazyk čarozvuký, tak plný sladkosti a síly, jejž věky útrap nezmrtvily? Kdož by se divil, vroucím vznětem že chceme válčit s celým světem, bude-li třeba, v seči slavné, o svoje právo věkodávné? Vždyť nikdo, z prachu do blankytu, nechová pro nás pravých citů, nepodá rámě s vlídnou péčí, udeří-li čas nebezpečí. Kdo štítem země nesvobodné, pakli ne děti, děti rodné? Milujem’ tebe, drahá vlasti, v zátiší, vřavě, nad propastí. Milujem’ tebe slovem, skutkem, v pokoji, v půtek ohni prudkém, hrdě a žhavě, mdle i plaše: kéž je ti spásou láska naše. 106

BRADLECKÝ HRDINA. Pověsť.
Stojí poblíž sebe dva sousedé staří na skalnatých vrších obklopeni bory, vzdorují tu časům, kteří všechno maří; severně jich chrání krkonošské hory, oni sami střeží Syřenov a Lhotu se hromádkou chatek, se skupinou dětí; jsou to staré hrady, kterým o šumotu staré slávy šeptá mech, jímž vítr letí. Na Bradlec i Kumburk za stejného věku vyvolal bůh v život děvici a juna, o kterých dí pověsť, že z dob všedních jeků zněli jako harfa, skvěli se jak luna; tehdy kvetla ještě kouzla moc a kletí, ovšem léta přešla od těch chvil už dlouhá; jenštejnského kmene snad byl Pavel snětí, jehož s vartenberskou růží spjala touha. [107] Lepý rytíř Pavel se sousedkou krásnou vídali se s věží – nu, a jak to bývá a jak dít se bude, pokud nevyhasnou city z duše lidské a jich vnada snivá, v pěkných očích něco vzplanulo jim září krásnější než duha démantových šperků, nazvali se svými před oblohy tváří Pavel z Jenštejna a Laura z Vartemberku. Bože můj, což láska! Ale rodičové! Na Bradlci bouře, na Kumburce lkání měli důvodův, jak bouřní mají dnové, jichž se nikdy nedbá dětmi v neuznání. Pánem z Jenštejna hněv na Bradlci zmítal, a pán z Vartenberka v Kumburce se zlobil. Měli jakés spory, jež jim ďábel splítal, že by rád byl jak ten, tak ten všechno pobil. Tu zlý duch cos šeptal jenštejnskému pánu, a ten se svou chotí k čarodějce chvátal, kteráž předla čáry od večera k ránu – jichž by ani ve dne člověk nenahmatal; 108 měla tmavou chatku zrovna vedle lesa za Bradleckou Lhotou, ještě trochu výše, nescházel ni kocour, jemuž oko plesá nezřízeným ohněm z šeré babí skrýše. Vzácný pán i dáma na třínožku sedli, žádali si léku proti velké lásce, nešetříce syna; přece trochu bledli, ale rys se nehnul v četné, vzdorné vrásce, sliby za sliby se vykrádaly k slovu, až ten babin chlad a příkrosť měkla v tání, zaklela pak krásnou milou rytířovu ve stín bludný vzdušné, tiché, bílé paní. Po kumburských kobkách kvílení se neslo, živou Laura byla, ale k neuzření, a když něčí rámě bolem, prací kleslo, vymáhala tajně všady ulevení, na sousedních hradech obou zjednávala právům vítězství, když nedošla jich v žití, srdce nevěrná teď zase milovala, ten kdo oklamal, chtěl za oběť svou mříti, 109 Těm, kdož na Bradlci nebo v hradě rodném místo vážné práce hýčkali své choutky, zjasnila to prázdno v žití trestuhodném, kdy se stanou vášní osudu z nich loutky, a kdo zatvrzele vnuknutím se vzpíral, toho děsila, byť starý byl či mladý, že se naposledy přece v sebe sbíral – jak to bílé paní právě činí všady. Jenom sama jako vítr bloudívala po kumburských klenbách, po bradleckých síních; nikde se svým klidem už se nepotkala, ani v hradních kobkách, ani ve svatyních; pro života blaho naříkala v krbě, pro svou lásku mrtvou v sadův listí suchém, že jí líto bylo topolu i vrbě, jak by také byly zakletým zde duchem. – Do Pavlova srdce zahryzla se bolesť, jejíž zubyzuby, plné nejprudšího jedu; vymýšlel si hrozby, prosil boha o lesť, ale čarodějka byla jako z ledu, 110 nedojata pláčem, ani zoufalostí, ani rytířovou prosbou v prachu země, moh’ si vyrvat srdce, obnažit své kosti: ona jenom okem blýskávala temně. Avšak lidské vzdory zviklají se smrtí. Čarodějku v lože nemoc ukovala, černou krev jí ssaje, vazby svalův drtí, až i z hříchu lítosť na hruď zaklepala. Dala prosit Pavla, by zavítal k loži, sípala, že jenom ďábel vše to zplodil, slibovala říci – při dobrotě boží, jak by rytíř pannu zase vysvobodil. Měl jít ke studánce, kteráž podnes ještě tamhle pod myslivnou syřenovskou vidna, vody sobě nabrat, a ji v kapky deště rozptylovat cestou ruka měla klidná, kdyby snad čís mocí nedošel až k cíli, by se mohl aspoň domů vrátit zase; pak měl mířit vzhůru v brány oblouk bílý na Kumburce, kde zní kročej ve ohlase, 111 a dál na nádvoří hradním u žaláře z košatého dubu hbitě utrhnouti devatero větví, které kvetly v jaře ve chumáček hebký ze suchého proutí, po třech povázat jich ve tři kytky svěží, ty že otevrou mu jizbu na severu, nový – poslední kde Lauřin oděv leží; takže zmizí kletba, ku radosti věru. Jak to rozplesalo bradleckého pána z toho viděti, že čarodějku líbal. Jeseň byla – země v soumrak zahloubána, rytíř něžně se i ku kopřivám shýbal, ke studánce mířil, ale – běda, běda! z krtčích děr naň hledí příšerných sta očí zakalených, rudých, a každé ho hledá, a každé se za ním, světélkujíc, točí. Všady cestou k patám hadi se mu věsí, každým krokem v cestu žhoucí padá kláda, před ním, za ním, nad ním vyjou, křepčí běsi; v potu stydlá skráň by zdřímla sobě ráda, 112 ale srdce touží po kumburské růži; hle, tu v lese pláče dívka lepotvárná... rytíř omámen; – však už se zase vzmuží, pekel osidla i v dívčím těle marna. – Natrhal si větví zázračného dubu, porážeje všechnu černokněžní slotu, až se octnul v jase jako u cherubů, kde jej tisíc tužeb poutá ku životu. Ze severní jizby Laura vyšla drahá, krásnější než dříve, skromna, jímající, na lem řízy bílé, by jej líbal, sahá rytíř klečící s planoucí zřítelnicí. Synu hrdinovi nebráněno více. Na Bradlec si Pavel kumburskou ved slečnu, do svatyně spolu slavně kráčejíce, poznali své ráje ve své lásky věčnu. – Dnes už z oněch hradů jsou jen zříceniny, ale odlesk dějů dosud se v nich kmitá, ba i pahýl dubu, jejž kol bory stíní, dosud vyráží a motýl nad ním lítá. – 113

ZEMĚ.
Zde v údolí už ptačí zmlká hlas a spíspí, co květlo, i stoupám na hory, kde plane jas a září světlo. V té výsosti se ztrácí zemský ruch – ten svět tak malý! však srdce zdá se růst a kvésti duch – ba svět mu malý! ––––––– Tam plujou růžové a zlaté červánky jak andělové krásní, tma modrá v údolí, jen jasná čela hor bdí u výši a básní. [114] Hvězd třpytná koruna jim klesá na skráně – ó velebny jsou hory, a přece upoutá zem bídná úžeji ty milující tvory! –––––––– Nech každý umlká, jenž učí: „Odumrou kdys bouře všechněch bolů – viz vlny modrých horhor, jak pod oblakem sní, a zadívej se dolů! Tam dole tíž a rmut a bídy věčná šeř, a hory v jasu, v míru –“ Však ty se odvrátíš, bys směl ji milovat, tu zem, v muk všechněch víru. ––––––––– V tom skalním údolí, kde zvoní o kámen pěn vodních křišťál skvoucí, a podál chaloupky se krčí drobounké v své bídě nehynoucí, v tom snivém zátiší dech vane půvabu tak po česku k mé duši, že sláva zemí všech a všeho lidu zpěv mou lásku nepřehluší. 115

PÍSEŇ.
Tys tak krásná, otčino má, i sníh hor tvých vnadou svítí: proto tě nám s vášní dravou škůdce dychtí uloupiti. Avšak, my tě uhájíme! ač jen chudí lidé prostí, přec tě budem’ na severu v svaté střežit žárlivosti. Ještě zrak náš nezakalen, aby viděl krás tvých divy, se kterých nám slétá k čelu o slávě sen opojivý! [116] Ještě duch náš nepomaten, aby znal, že’s věčně naše, že smí škůdce ku tvým horám hanbou jen neb přes rubáše! Ještě máme ve paměti Husův oltář v ohni tkvící, jehož odlesk neshasily ani věky vše ničící! Ještě máme otce Žižku, zapsaného v srdci vzdorem, by nás učil vítěziti každou bitkou, každým sporem! Ještě láska přehluboká v husitské nám krvi dříme! Vlasti naše na severu, tou si tebe uhájíme! 117

III.
[119]

ZEBÍN. Pověsť z okolí Jičínského.
Sletěl večer vonnodechý s Prachovského skalí v rovinu, krovy drobných bílých domků halily se zvolna do stínu. Kolem plotu zahrádečky zrosená se chvěla osyka, květ i ptáci usínali, i všech brouků havěť všeliká. Pod kvetoucí právě lipou u zahrádky vonné z pod šera ozýval se vroucí šepot, milostná v něm slova veškera. [121] Jinoch, Tomeš smavolící v oko zíral Lenky spanilé, jíž se peníz s matkou boží tajil v záhyb sněžné košile. On ji prosil o taneček při hudbě, jež z dálky vířila, ji však tiskla můra tuchy, a ona té můře věřila. Tomeš.
Pojď, má milá, viz jak venku měsícem je běloučko, pojď si skočit – Tomeš žádá, máš-li mne jen trochu ráda, trochu – jen tak maloučko! Lenka.
Tomši zlatý, těžká tucha usedla mi na čelo: jak by cos, jež leká, straší, do písničky lásky naší nesouladem zaznělo....zaznělo... 122 Tomeš.
Dítě moje – miluju tě víc než sebe, nad žití, ba snad víc než pánaboha, ač má duše přeubohá nechtěla tím zhřešiti. Lenka.
Tomši drahý, i já tebe nevýslovně ráda mám, avšak já se bojím toho – na světě je škůdců mnoho, zlo nás čeká – přísahám! Tomeš.
Lenko moje, právě nyní půjdem’ spolu do kola! abys na to zapomněla, že tě tucha rozechvěla, ruch tvou tíseň udolá. Lenka.
Dokážu ti, Tomši zlatý, že tě k smrti miluji, 123 pojďme, ač mi cosi věstí, že tam moje mladé štěstí ohrožujou krahuji. – – – – – – – – – – – Vyšli do měsíčné noci teplé, vedouce se, blaženi tak mnoho – oblak vůně za nimi plul šerem a dva stíny srostlé do jednoho. Hospoda, toť komická je maska, zírající z planého zde vína; právě čas! už noty rozloženy, kvapík jenom ještě nezačíná. Jedna, druhá, – jedna, druhá – kvapík hýbá podlahou, Tomeš skáče rozjařený, prochvěn slastí přeblahou. Lenka také už se směje, zář jí šlehá ze zraků, vždyť má nožky jako z chmýří a šat jako z oblaku. Ajta, proč by netančili? vše tu k tomu vyzve tě, 124 jedenkrát jsme jenom mládi, jedenkrát jen na světě! Dotančili. Děvy udýchané s hochy růžnými se vodili, veselosť jim skotačila v líci, zvučíc smíchem kol vždy po chvíli. Tu si k Lence, kdy se octla sama, přised’ černobrvý mládenec, takový, že Lenka při pohledu naň vždy ucítila růměnec. On měl oči jako zimní půlnoc temné, avšak spolu plné hvězd, že se zdálo, když je pootevřel, jak by jimi do ráje byl vjezd; kadeře mu obrůstaly hlavu černé, lesklé, samé kolečko, kníry švarně byly zakrouceny, nesličné ni jedno místečko. Žádal Lenku o taneček příští, ohnivě se do ní dívaje, ona však se bála, odpírala žmolíc zástěrku svou u kraje. – Zazněl třasák. Tomeš jako vítr 125 stanul u milého děvčete, uchvátil je, a už vířili kol co dva lístky sváté s poupěte. Dotančivše, sedli na lavici, hovořili o všem na zemi, podál Lenky hoch byl kučeravý, smutku stín mu bloudil skráněmi, a když Tomeš zas se na mžik vzdálilvzdálil, přiblížil se tiše, nesměle, s výčitkou tak teskně pronikavou v oku svůdném, v řase přitmělé; i ten klobouk jeho myslivecký zdál se míti smutku černý flor, že by nepohnutým nad ním zůstal pouze citu prostý balvan z hor. Myslivec.
Krásná dívko, v čem má vina? duše k tobě náruč spíná, a tys hrda, kruta, chladna – 126 nevzpučí mi naděj žádná? budu v prázdnu, hoři, lkání žitím bloudit do skonání? V širém světě nemám druha, tys mi vzešla jako duha, ty mé nitro plníš jasem – volám k tobě mroucím hlasem: tanči se mnou jenom jednou, pak ať rty mé smrtí zblednou! Já se táži, která odolá z dívek plných hlubných citů, když ji takto prosí krásný hoch v slzy svůdném čarotřpytu? – 127 Zazněl kvapík bujný, ohnivý, při němž srdce bouřně tluče, myslivec se usmál vítězně schvátiv Lenku do náruče; tanec jich byl chvatný jako blesk, divokého plesu plný. Lenka mdlá jak růže leknínu unášena tokem vlny, byla jako zpita, zmámena, znavena i v pružné patě, když ji černobrvý myslivec tisknul k hrudi v šedém šatě, proniklo ji kouzlo palčivé v tůň až nejhlubšího nitra; když se do ní díval při tanci svůdně, vroucně, vášnivě a zchytra, náhle bázeň v srdce bodla ji rozechvěvši tělo všecko, by ji pustil, v hrůze prosila, v zoufalství jak siré děcko. On však nedbal, s okem plamenným, s vášní náruživě žhoucí upjal na svá prsa bouřlivá růži bledou, uděšenou – mroucí. 128 Hudebníci noty skládají, avšak dosud tančí divě černobrvý s Lenkou myslivec – až jej popad’ náruživě Tomeš rukou za krk od zadu, mrštil jím lví silou na zem, při čemž v jeho kšticích nahmatal útlé růžky, prochvěn mrazem. Tomeš.
Zpátky, starý hříšníče, mou je panna, stopa tvá je od věků proklínána. Ďábel.
Bůh mne zničil, lidé však dobří dosti, bych si jimi osvěžil sžehlé kosti. Tomeš.
Hledej v pekle ženu svou, dívka tato 129 kvetla pro mne – poklad můj, jmění – zlato! Ďábel.
Ha, ha, ha, ha! ptej se jí čím mně byla, dosud ke mně láskou jest podnapilá! Tomeš.
Arcilháři, oněměj! Pro vševidné oko boha, Lenko, osvědč víru, cnosti, nežli zajdu zoufalostí! Lenka.
Věřím, že mne miluješ, Tomešku můj, i já tebe, hřešila jsem okamžik, odpusť mi to ty i nebe. Ďábel.
Ohni, žáre pekelný! Ale já se nevzdám práva, 130 mou je! – Budem’ zápasit – vol si zbraň, ať je ti zdráva! ha, ha, ha, ha! Tomeš.
Budiž! nad ďábla je mocnosť boží jako nad mušku a nad můrku, – kříž tam stojí šedý, věkem sešlý v šírém poli podál Kumburku. Kdo z nás první u kříže se octne v běhu bez zastávky jediné, toho budiž vítězstvím i právem Lenka ve své kráse nevinné. – Souhlasili; vykročili do krajiny lunojasné, nad Cidlinou uklánělo vrboví své větve řasné, utíkali cvalem děsným v nebezpečí zadušení v pole širé u Kumburka, ku znamení vykoupení. 131 Lenka v prosbách za jinocha tiše dlí jsouc rovna pěně, ku své patronce se modlí, k svaté Máří Magdaleně. Tomeš také duchem vzlétá ku veliké kajicnici, povždy slýchal, že je v nebi zvláště mocnou prosebnicí. Avšak běda! tomu ďáblu, pánbůh sám ví, jakým divem, nohy vzrostly jako stromy ve pralesa šumu divém, takže skoky, jaké dělal, byly nad člověka sílu; k tomu strach jak těžký kámen padal Tomešovi k týlu. – Ve své muce volal k nebi, k svaté Magdaleně Máří, ze hlubin své duše smutné, chvěje se jak listí v září. A hle, ďábla v botě velké náhle něco hrozně tlačí, kulhá jako pravý ďábel, 132 že mu Tomeš skoro stačí. Avšak kříž je už tak blízko, hochu krůpěj s čela vstává – a hle ďábel zuby skřípě, zouvá botu, vyklepává: oblázek mu vypad z boty – – už zas dále pádit ráčí, avšak nežli dospěl kříže, hoch tam klečí v sladkém pláči. A když ráno den se zardělzarděl, divili se lidé dobří, kde se v poli vzal tak náhle kuželový kopec obří? A to byl ten oblázek jen z boty ďábla rohatého, jenž chtěl dostat dívčí duši do náručí srstnatého. Nazvali tu horu Zebín, ve výši pak na temeně stavěl Tomeš se svou ženou kapli svaté Magdaleně. 133

DUMA NA ZEBÍNĚ.
Kraj vidí mizet jako v hlubin klíně, kdož vystupuje vzhůru po Zebíně a ohlíží se zpět, a dole ruch tak jak když pousíná, když hlahol zvonův zbožné touhy vzpíná, by odpočinul svět. Než za to rostou vrchy na obzoru, tak divně, jako rysy bájných tvorů a hvozdy vedle nich, už vidím Trosek věže zamlžené, a v Krkonoš jak řadě rozložené se třpytí v slunci sníh... [134] Tu rostou křídla také lidské duši, když zří tu krásu, nových zdroje tuší, že snem se zdá to býť, až velkých dojmů skládá těžký vínek v tu kapličku, v níž hledá odpočinek a chce jen tiše sníť... Tu do vnitř okem v dumách pohrouženým tím okénkem se dívám zamříženým a zřím jen mír a tiš, kol obrazu tam velké kajicnice se věnce suché třesou trouchnivíce, když vánek duje v mříž... Můj vzdech – jak duní v prázdnu malé kaple tak bolesť v slze ku dlažici skáplé sem přišla často lkát; a vím, že ne-li slovo svaté v nebi, nám útěchy a utišení v lebi můž’ klidu chvíle dát. 135

NA ČEŘOVCE.
Čeřovka po větru potřásá hlavičkou zeleně kadeřavou – což se to vše asi rozjásá pod lístků směsicí třepotavou, až jitro ku zemi zatouží nadšeně, s paprskem u pohledu, takže se do záře pohrouží a sama zahoří ku posledu... V jitru, jež v růžích se zbudilo, spěla jsem nahoru pod haluze, tam v duši bájí se vesnilo v malebných obrázků čaroduze! když jsem se s tohoto vršíčku v lahodnou krajinu zadívala, nemohu za to, že v kratičku jakoby v mlze se rozplývala. 136 Ve hladké trávě se mile sní ve stínu mlází tak třepotavém, v pohledu na polní, na lesní kalíšky v zrosení mihotavém; aj což ta nebeská ptáčata v korunách zpívala převesele, že sama zem byla dojata, a stromy po lidsku rozechvělé! A přec... tys, země, tak spanilá, a půdou hřmí lidstva naříkání... byť jsi se růžemi ovila, neskryješ bolného pousmání; bože můj, co za to dala bych, jedno znát místečko bez žalosti, kde žádný člověk by nezavzdych’ ve vonném šumivém letorostí – ! 137

O POČÁTKU VELÍŠE. Pověsť.
„Nebraňte mi v cestě, hoši, hleďte si teď lovu sami, já se vydám za kolouchem, jenž mi unik’ houštinami, až ho stihnu – rána houkne – prales mi ji zodpovídá; hahoj, hoši, po své práci, jak to rád váš Lubor vídá!“ Tak děl lovec, švarný Lubor, ku druhům a služebníkům, chystajícím krátký zápas paroháčům, sokolíkům, sám se pustiv rozjařeně směrem k jihu vrchem vzhůru, kde své stopy vepsal pravěk v mocných kmenů tuhou kůru. 138 Pralesem se proplétaje, marně číhal na koloucha, tam kde hostí krahulíky smrčin klenba černorouchá, kde jen velké, děsné ticho na kosmatých větvích dřímá, a mech hustý v zapomnění stopy černé zvěře jímá. Dál a dále stoupal Lubor, zabloudiv, kam nechtěl ani; hoj, tu zaslech’ mezi smrčky podezřelé zadupání, a než si byl vědom toho, co se vlastně v houšti kuje, už jím čtvero paží drsných nešetrně zalomcuje. „Ajta, bratří, tu ten škůdce, jenž nám sklátil pohlavára, že mu rušil panský spánek; hoj, jak pomstou krev mi hárá, teď je v moci ruky naší i se skvostův pokladnicí!“ takto dravě na šlechtice sápali se loupežníci. Pak mu vzali všechno zlato i kříž z perel, dárek máti, vůdce velel ubožáka těsně k dubu přivázati, a naň šípy dlouhé – krátké vypouštěti pro zábavu v pustém smíchu, plně hodným lupičského libomravu. 139 Smutně sobě zpomněl Lubor na matičku čekající, že k ní z lovu navrátí se jenom zpráva skličující; tu se počal modlit za ni, synovskými právě slovy k vévodovi české země, ku svatému Václavovi. A hle, mocný svatý Václav učinil tam zázrak v lese, Lubor vidí – nemůž’ věřit, v oku se mu slza třese, vedle něho světec stojí – sotva zbožnou duší tušen, chytá střely ve svůj plášť, a Lubor stojí neporušen. Vyslyšena dětská prosba – šlechtic zachráněn své matce, avšak dosud v plnou pomstu lupičové věří sladce, jen se radí, zda jej ubít, zardousit a nebo stíti, „oběsiti!“ zahřměl vůdce, jako když se balvan řítí. „Velíš tedy usmrtit jej, velíš věšet bez váhání?“ ozvalo se po pralese divé lotrů zajásání, vůdce sám jej paží chápe, svírá, k dubu pozdvihuje, v jehož větvích třistaletých věčně mladý vánek duje. A hle, touže chvílí střela v svírající rámě vniká, jiná v hruď – a nebylo víc výhrůžného loupežníka; věrní hoši Luborovi, obavami polekáni, pospíšili právě včasně; boj – a vrazi překonáni. 140 Lubor padl na kolena: „Václave, náš velký svatý, jako na mne, sešli moc svou do poslední české chaty! Pod tím dubem pramen tryská – zasvětím ho jménu tvému – lid ať pije ze studánky k osvěžení žádoucnému.“ Nebe, matka, – štěstí přálo v dalším věku Luborovi, dal tam stavět na tom vrchu, vymýtiv jej, hrad si nový, v památku jej Velíš nazval a studánku opatruje, do níž podnes pod Velíšem jasný pramen vytryskuje. 141

VELÍŠSKÉ MELODIE.
1. 1.
Mák vlčí rdí se na poli jak kapky české krve vroucí, snad srdce pánů z Velíše tu v bojích haslo, v lásce žhoucí. Snad všecko dali pro svou vlasť, co jen kdy lidskou tužbu vzpíná, přec není z nich teď víc než prach, a ze hradu jich zřícenina. 2. 2.
Sem tam se šedá v mechu čásť opukané stěny, pták krouží kolem – kavka, a sedá na kameny jak v myšlénkách. [142] Své písně věčný vítr zde básní, pěje, hrává, kol vystupuje, pluje a zvučí stará sláva – jak v myšlénkách. Tak blízko zenith nebes, a země jako v hloubi, a tiše, snivě, smutně ji chmury mráčků vroubí, jak v myšlénkách. I zírám dolů v stesku: čím člověk, v snahách, v žití!? to vše můj pohled pouhý chce hravě rozluštiti jak v myšlénkách. A přece vím, to nelze; jen přání hruď nám vzpíná, by po žití jsme shasli, jak svíce uhasíná, jak v myšlénkách... 143 3. 3.
To jsi byl tak skromný, Velíši? Ze všech umlklých jsi nejtišší. Měl jsi děje slavné, Velíši; ale kdo a kde je uslyší? Sporé jsou tvé zbytky, Velíši, tak jak ty se žádný neliší. Co chceš vypravovať, Velíši, v částkách listů zrytých od myší? 144 Sotva pták ti hostem, Velíši; sotva si tě u verš vepíši. Či se rád už kloníš, Velíši, v odpočinek z vůle nejvyšší? 4. 4.
Jiné trosky halí větve v šumotu, jak by zakrývaly jejich nahotu, jenom Velíš bez ochrany ční u nejkrutší úpal sluneční. Sotva tušit možno hradu útvary, ba i mech ten na nich už je prastarý, dva, tři zbytky vyvětralých zdí – jiné stopy oko nevidí. Ejhle, tak to s věkem práce člověka; toho, jenž je sláb, to vždycky poleká, 145 však, když duch ni v hrobě neleží, co i na té práci záleží!? 5. 5.
Dešť se roní pomalounku, přetiše od oblaků nad rozvaly Velíše. Zdá se mi, že jsou to slzy veliké, nad obrazem bídy naší všeliké. Vlasti moje porobená bez citu, kde je doba, kde je sláva Husitů? Velíš v rumech, každý vichr smí ho rvát, a byl přece útočištěm kompaktát! 6. 6.
Ten povětrný mlýn u paty Velíše, jak rukama když lomí! dešť hustý roní se jak slzí ručeje, až sklánějí se stromy. 146 Už leží obilí, jakby je pokosil a nikde není ptáka, jak kdyby odumřel i zpěv, i smích, i slasť, i havěť všelijaká. Jen obzor nade vším je věčně bez změny, ten vysoký a dálný, ať smutno na zemi anebo veselo, on mračný je a kalný. 7. 7.
Tak pravidelně kopec vysoký, a na něm trosky spíš jen tušené, a žádný nad nimi dub storoký, jenž mírní mechu žluť, šeď kamene, jen vítr ječí tu, sem sletěv s mračny jak jednou v českých pralesích vlk lačný. Co máme ze svých dějin velebných? jen zpomínky, jež povzdech provází, jež nejsou hrůzou dětí hanebných, jichž ani zde, žel nebi, neschází, ba časem je ta stará sláva všecka jen pohádkami pro srdéčka dětská! 147 Až zas se naučíme tušiti, že v minulosti mluvě vznešené ta mocnosť dřímá, kteráž roznítí vzlet nadšení, jenž hroby překlene – – pak Velíš snad i se mnohými všemi už beze stopy srovnán bude s zemí.

NA LORETĚ.
Jdu hájem jako myšlénkami, strom každý jiný jak ta přání... vrch stoupá; smrček smaragdový sem tam svou sněť až k zemi sklání, a růže – rozkoš oka mého, cos tají v sobě nábožného na Loretě. Bor s doubím listnatým se střídá – chrám němý s jiným, plným vzdechů, však kdo chce poznat božstva blízkosť, ať míří mezi břízy v spěchu, 148 jež pokojně tu, v míru sídlí jak andělové bělokřídlí na Loretě. Ty štíhlé mramorové sloupky bříz vysokých svou bělí svítí, a v klenbě snivě zelenavé šum něžný neustává zníti; to modlitba je, lásky chvění a nejtklivější roztoužení na Loretě. Toť bájka ze stříbra je tkaná, toť pohádečka z bílé záře, již šeptaly mi chvějné lístky, mně, utonulé v třpytné páře, kdy hlava zpita, rozesnělározesnělá, zda bdí či dřímádřímá, nevěděla – na Loretě. Já chtěla bych vám opakovať tu pohádku, však melodie mé písně není jemna dosti, ta jenom v listech bříz se kryje 149 a bohu milým zvučí díkem – tam pod omšeným kostelíkem na Loretě.

PAMÁTCE PADLÝCH. (Ku dni 29. června 1886/1866.)
Žel věčný obětí, jež moc v tůň zkázy štvala, když války litice své vášně rozpoutala nad naším krajem! Proč vlastním zákonem si lidstvo připomíná, že víra ve štěstí tvář světa – smíchem zrývá, že pro žně smrti zrajem!? Jen kámen omšený, kříž větrem nachýlený, dnům pozdním zvěstuje, že v rubáš nevhaleny i rakve prosty sem spousty mrtvých těl kdys zahrabány tiše, kam žádné nestlány v hran zvučné, smutné pýše myrt letorosty, – 150 kam smutkem skláněl se jen kavek oblak černý, když od skal Prachovských se vydal v bezesměrný let širým polem, jen západ krvavé své růže pro ně ztrácel, a střelba hlahol svůj, než v dáli doburácel, klet divým bolem. – Ten bezejmenný hrob... ó, kterak mluví k duši! Jak trpce žaluje, jak v svědomí nám buší, nám dětem doby, že v dáli, ve hvězdách sen hasne o pokroku, když spory řešíme jen bídou dlouhých roků a smrtí – hroby! Proč padli? proč ten pláč pro syna, pro přítele? ach, bylo poslechnouť jim hlasu velitele... nic víc, nic méně. O jaký chudý los! Pal v ráně, žhavé vření, a sklesnout ochable a zemřít bez nadšení, jen unaveně... Ó spěte klidně již! Neschopen zapomnění, kdo v lásce choval vás, – a cizích želeť není. 151 Ať dešť vám světí a západ krvavý dál věnčí kámen bílý, dál kavky prachovské ať lkají tu a kvílíkvílí, když polem letí!... 152

IV.
[153]

V LIPÁCH JIČÍNSKÝCH.
Lip koruny tak snivou věstí šumí, že z okouzlených ňader vane vzdech, ba, že duch, smířen se života rumy, se blahem chví jak rosa v lupenech. Ó listí, vánku, ptáci šveholící, zdaž dobrem to anebo zkáza je, když uchvácen duch illusí se skvící? zdaž nezbudí se zničen, zoufaje? – Den pozdrav ještě zemi odesýlá v tom bledězlatém čistém růměnci tam na obzoru, kde se rozestýlá skal Prachovských lem polou u věnci. [155] Jak luzný večer! zrovna dýše touhou – tak nevýslovný, božský – do slova! – Ó jak mi bude, až tak zimou dlouhou skal obrys skryjou mračna sněhová! ––––––––– Ční z lesa Bradlec vábný, přemalebný, a v modrém plášti Kumburk nejblíže, toť večerní dvě tiché modlitebny, kdež zbožněji mi nežli u kříže. I vznáším nad ně k výším touhu vroucí, ať v píseň mou svit krás těch ukane, ať jediný jen lístek nevadnoucí kol ovinu, než noc má nastane! 156

LÍPY V JESENI.
Rudnou, siví,siví lípy naše, suché listí padá k zemi, není šero smaragdové, šumuplné pod větvemi, – rudnou, siví lípy naše. Umlknuli ptáci v lipách, kosi, drozdi, pěnkavice, uletěli na jih smavý, sladkých zpěvů není více, – umlknuli ptáci v lipách. Není v lipách už tak milo, pošmourno je; vítr hvízdá, srážeje kdes od vrcholku opuštěná ptačí hnízda, – není v lipách už tak milo. [157] Přece mám vás lípy ráda, vždyť pak není vaší vinou, že vám lístky sežloutnuvše s miliony jiných hynou, přece mám vás, lípy, ráda. Lípy naše, lípy krásné, bora táhne s pluky mraků, bylo by vás věčná škoda – odolejte severákuseveráku, lípy naše, lípy krásné! Ach, mně je tak smutno, lípy, kdo ví, kde mně konec bude, až se opět zazelená vrchol váš i tráva všude – ach, mně je tak smutno, lípy. Lípy, rcete, co je člověk? bují, roste, kvete – zmírá, bez oddechu, bez úkoje... srdce se mi žalem svírá! Lípy rcete, co je člověk? 158 Lípy naše, stůjte pevně! ještě pak, až na noc dlouhou bouřlivé mé srdce usne, se vším bolem, se vší touhou... lípy naše, stůjte pevně!

PRVNÍ SNÍH.
Poslední listí včera ještě s červánkem zlatým pohrávalo – do rána sníh! a každé lípě na kožich se ho vysypalo. Oj, s jakým plesem zavýsknou si dětičky drobné cestou v školu! vesele na vrch vyšplhají – s jásotem sjedou s vrchu dolů. Ale – „Bůh pomoz!“ lidé chudí šeptají rtoma pobledlýma. Stará to píseň, stará bolesť jako ten sníh a jak ta zima. –––––– 159 Nastaly nám zachmuřené smutné časy, – považte si, Čeřovka má bílé vlasy! V pohádku jsme včarováni staří – mladí – hle, lip našich stříbroskvělé stromořadí! Neví tenten, co strašného se venku děje, koho v srdci zlatoskvoucí láska hřeje. Ale ten, kdo osiřelý světem kluše, cítí mrazu žhavý spár až do dna duše. –––––––– Veliký mír se vznáší zamlklým, šírým krajem, země-li odpočívá pod sněžným hranostajem. 160 Co se jen odehrává v útrobách ztuhlé země!? jak by byl všemu konec, lesy, dol – vše spí temně. Jak by jen bajkou bylo, jaro že zas se vrátí, probudí radosť v polích a lidské trudy zkrátí... ––––––– Když bouřný severák k nám táhne z Krkonoš, ó seskupme se v tichu a vypravujme si o strážném duchu hor – ta bajka není k smíchu. Vždyť v báj se utají, co nemůž’ slovem hřmít, co vře jen v ňadrech lidu, jenž zvěstí příkladnou svá muka vypráví, ač s úsměvem a v klidu. Ten mocný horstva král, ten bájný Krakonoš, jenž před škůdcem kraj chrání, nic není jiného, než péče dojemná v té horalově skráni. 161 Nic není jiného, než samé lásky dech k těm horám milovaným, k těm strmým, velebným – k těm drahým, překrásným a věčně opěvaným – !

POD KAŠTANY.
V líbezném chládku tak milo je, viďte že, lidičky zlatí, čas nám jak potůček ubíhá, který se mechovím tratí. Šumivé koruny kaštanů jsou jako ochranná křídla, palčivé slunéčko nesmí sem do toho snivého sídla. Jenom ten okatý motýlek vznáší zde křidélka chvělá a jako laškovná myšlénka krouží nám okolo čela. ––––––– 162 Zrovna hýbá ptačí rej haluzemi zšeřenými, je tam zpěvu, jásotu – – hned by člověk rejdil s nimi! Jeť tak vzácna čistá slasť v divných křižovatkách žití, že když srdce najde ji, nemůž’ se jí nasytiti. Pod kaštany dětí shon, zvoní smích i hovor milý, v tom též hudba zazněla: „Proč bychom se netěšili“... –––––––– Když se těším skvostně tak v jarní kráse, není-li to naposled, vždy mi zdá se... Prcháváť jak rosný kmit blaho vždycky, ale dlouhý, bez konce žal je lidský. ––––––– 163 Kratičké noci, dlouhé dny vesele přezpívá čilý ten ptačí nárůdek, dokud dne přibývá. Ale když červen pominul, toť jako počátek rmutu, ubývá světla, zpěvu, dne – a byť jen o minutu. ––––––– Prachovské skály tak růžově večerní záplava vroubí, s šumotem lip našich dumavých klekání hlahol se snoubí. Skřivánek zpívá už „dobrou noc“, jiní s ním souhlasí skrytě, křepelka touží jen hlasitě po pěti penězích v žitě. Nic již. – Zem noří se v hvězdný sen, vítr „spi sladce“ jí hude, a byl-li lahodný zašlý den, noc ještě krásnější bude. ––––––– 164 Nezapadej ještě, slunéčko ty naše, prodli mezi stromy, v štíhlém křovisku, vždyť nám kreslíš v cestě duhovým svým šípem zlaté arabesky na písku. Budiž jako přítel trpícího lidstva, jehož trudná stezka tmou se klikatí, jemuž třeba světla, úsměvu a tepla, jinak mrazivá je mdloba zachvátí. Budiž jako posel neznámého božstva, které hřeje, chrání, žehná, miluje, paprskem svým blaží oko mučeníka i zor vlčete, jež zírá ze sluje... 165

MOTIVY Z LIBOSADU.
I. I.
Na tisíce brilliantů plane na travině stezkou rozestlané, z níž se tratí zdloužený můj stín do spletených dubů klikatin. Ptáci v šeru jásají své hymny – jásot ten je v pravdě přeupřímný, naslouchám jak tóny k tónům lnou – kéž tak dnové v písních uplynou! V duši sladkého mi padá cosi jako s jasmínu v drn krůpěj rosy, božský kraj! dech šepce v listů síť, a tu ptáček šveholil: viď; viď?! [166] II. II.
Zpěvné ptactvo jásá v listí koruny, na něž hraje vánek, jako na struny, pod košatým, svěžím křovím myšlénkám i zraku hovím. Zřítelnice slunka zlatá, spanilá větvemi své šípy ke mně vysýlá, posouvám se k chvoji řase, ono však mne najde zase. Šumot listí ptáček písní protíná, jeden končí, a deset jich začíná; bože milý, to je zpěvu! jak nebýti do úsměvu? 167 III. III.
Muška lehounká, čmel bzučí kolem ucha, záhonek se kvítím usmívá, oko tone v modru oblakovém, myslí táhne píseň zvonivá. Zvuků těch je stále víc a více jako hravých trilků skřivana, jako kvítků na lučině pestré i s těmi, jež vzpučí do rána. IV. IV.
Nad jasmínu bělostnými květy vznáší se duch vůně sladkoletý, kapkou rosy duha pohrává, oranžově, rudě do tmava. Od vrcholkův dumající hlavy stále splývá šumot dojímavý, a s ním luzně v tichou samotu písně ptačí plny jásotu. 168 Ze chvil vonných červnového jitra pusté prázdno prchá z mého nitra, je v něm plno květů, vůně z nich, plno písní ptačích jímavých. V. V.
V koruně stinné ptáče volá sladce snad nejmladšího svého miláčka, tak ticho všady, stromy sotva šumí, jen ze zátiší tluče kukačka. Zde v zamyšlení pod růžovým keřem vše pozoruju v mocném pohnutí, a modlím se, ať vše to cítím ještěještě, až v posledním se octnu vzdechnutí! VI. VI.
Co šumí z topolů – když kráčím okolo – k mé hlavě v zamyšlení snící, to mohu porovnat jen s písní vodních vil, jež plovou v řece při měsíci. 169 Můj ret se napájí tou snivou náladou, tak rozkochán a v roztoužení, že není píseň má pak o nic tuto víc než echem toho šelestění. VII. VII.
Když vidím obilí, jak vnadně vlní se, tu je mi zrovna do veselí, – mámť ráda skřivany, již struny azúru tak mladistvě vždy rozechvěli. Mám ráda šírou dál – ten obraz volnosti, a v louce květův miliony, a svátkem radostným, jejž slaví duše má, je letní večer libovonný. VIII. VIII.
Ó jakých slastí heboučkých dech vánku do mé hrudi svál! keř jasmínový nade mnou, a slavík tluče opodál. 170 I skřivan dosud šveholí tam v červánkové výši, kol mír, i šumot umlknul, i topolové tiši. Nuž, sladká země, dobrou noc! šeř pluje hloubí vesmíra – a večernice vychází – jak když se nebe otvírá. IX. IX.
Když večer nastává tu venku, před oknem se z šera zlatého, jímž mrká stromovístromoví, tak snivě vznáší stín, že toho lahodu má píseň nikdy – žel! úplně nepoví. Nad stromů vrcholky, jež zakrývají vše, jen Kumburk zvedá skráň, již věnčí modrý bor, a vánek šepotá mi bajky rozkošné, tak vonné jako květ, jenž pučí z klínu hor. 171 Už pokročila noc a dosud červánek se slabě zardívá na líci západu, a hvězdy – démanty se skvějí sálavě, a půvab nesmírný sem vane ze sadu. Přec okno zavírám a hledám podušku, jeť hlava sněním mdlá a zpita krásami, ta nízká komůrka mi chrámem velikým, já zdám se vesmírem a sny mé hvězdami – ! X. X.
Růže-li vykvěte z bílého poupěte ve sladké vůni, touha mne uchvátí v opojné závrati chci snít jen u ní! Bůh ví, ty myšlénky na lístek přetenký jak by se shlukly, a jak kdy zazvoní, veršů se vyroní kalíšek puklý! 172 XI. XI.
Ve vůni jasmínu za ranních chvilek číhával ve stínu hezounký Mílek; v toulu měl šípy na hebkém raménku, a jak květ lípy českou měl myšlénku. Předl v té hlavince se zlatou kšticí jak hravě, lehýnce v srdéčko snící vnikne, je zraní, roztouží sálavě po známé pláni, domácí doubravě... 173 XII. XII.
To ví jenom pán bůh sám, z čeho lidská hruď se skládá, že i v krásách přírodních zasteskne si, pláče ráda. Z tmavých korun borovic vánek vonný šepot loudí, pod jasmínem naslouchám, avšak sny mé v dálce bloudí. Do smrkoví dívám se, z něhož v dálku chodba dlouhá, a co vzdech můj prochvívá, to je touha – věčná touha – XIII. XIII.
V stromů korunách listů šumění jako hučení bývá splavu, luzná pohádka jako vůně dech hebce oblétá snící hlavu, 174 sad je v pravdě pln růží, jasmínu, zpita lahodou píšu ve stínu, mezi růžemi. Pásmo zpomínek z duše loudí se jako pramének z temna lesa; ptákům naslouchám, smutně zpívají, a jen některý tiše plesá; v květu přírody steskem prochvělá, odpusť, že jsem si na tě zpomněla mezi růžemi! Je tak krásně přec v jarní přírodě! brouče, světluška v trávě jásá, vždy jak vánku dech pohne větvemi, jasmín na mne své květy střásá, a vždy myšlénka sny mé pozlatí – kdybych mohla se s tebou shledati mezi růžemi! Již jsem touhy své v květy pohřbila, oko nořím v taj sladka šera, smutné myšlénky s mráčky putujou, v srdci rozkvetá píseň sterá, 175 velká vidina – trudův záhlada mysl dumavou veršem opřádá mezi růžemi. – – XIV. XIV.
V jasmínovém houští nad lavičkou pučí v květy větev za větvičkou, s dechem vůně snoubí se můj dech a co píseň zvučí na ústech. Nebe slasti v duši mou se dívá, žeť, jak když se k ránu rozednívá, z trávy kalíšků vstal květný zjev, všady jásot, všady chvalozpěv. Odpusť, přírodo, má sladká máti, že můj bol vždy o dar tvůj mne skrátí, že v tvém plesu hruď má vzdechem lká – jsemť tvá dcera, s citem člověka! Trápí mne, že k živých rakví víku odsuzuješ tolik nešťastníků, sama dobrá, pouhý zpěv a ples nedbáš stenajících do nebes – – 176 Švehol, jímž se chvěje azur volný trpce probouzí můj úsměv bolný, člověk, jenž tě miluje, tě zná, často ani radosť nepozná! – – XV. XV.
V temném loubí stromů jehličnatých, jedlí, boroviček chocholatých, snivý, melodický vánek zní v luzné elegii večerní. Ptactvo umlklo; jen skřivan ještě nade hrozny zlatitého deště s výše roní trilkovitý zpěv u vlajících vánků korouhev. Tklivý večer v duši mou se dívá jako v hoře mluva konejšivá, a v ní tiší palných tužeb vír, jak sám ohvězděný všehomír. – Bože milý, co jsou všechna přání?! dalných to hvězd matné vzplápolání, zelenavých vlnek zvučný spěch, ustavičný šumot v lupenech – – 177 A co život sámsám, než sen je pouhý, někdy chmurný, někdy úsměv dlouhý, sny jen krásné vždy, jak vůně vzdech, hvězda v modru, šumot v lupenech...

AMOR.
Spřádal Amor v sličné hlavě se zlatou kadeří, jak svým šípem pružně, hravě do srdce zaměří. Mhouřil očka v usmívání, špoulil ret jako květ – že prý se mu neubrání ani kněz, ani kmet. 178

DOJMY.
V růží a jasmínů čarovném dechu dojmy jak krůpěje rosí mne v spěchu, krůpěje čisté svatého nadšení nad vábnou krásou zemského stvoření! Proč nejsme každý den čistého ducha, když se k nám rozzvučí vyšších snů tucha, a sype v žití rokle i rovinu čarovné květy růží a jasmínu!? [179]

LOGGIE V LIBOSADĚ.
Stromovím bělá se loggie omšená, zjizvena věkem, vlašťovka prolétá oblouky v popěvku krátkém a měkkém, kvetoucí větev se nahýbá – v zvonečku ukrytý plamen, setřásá na schody rudý pel – květem svým věnčí ten kámen. Jindy se rozkvílí vichřice u večer pozdního léta, oblouky, schodištěm do vnitra lístečkův přívaly metá; [180] naslouchám hudbě té divoké, duch do ní noří se zmámen, květem svých planoucích, vroucích snů nadšeně věnčí ten kámen. Obloukem dívám se v hlubinu zarostlou keři a chvojím, nad hlavou zpívá mi ozvěna, mech kryje dlažbu, kde stojím, jasmínu dech těká okolo, pod skrání žár cítím, plamen: kéž písní ohnivou oživím, ověnčím bílý ten kámen... 181

V SOUMRAKU LETNÍM.
I. I.
Devátá s věže zazněla, – červánky dosavad hoří, na vlnách vzduchu trůní mír, snivě jak tišina v moři, ze zahrad okolních v šeru kdes opojně dýše černý bez... Žabek se ozvou chvílemi kovově zvučící sněmy, ozve se cvrček, křepelka v přeletu při samé zemi, stále pak ze zahrad, v šeru kdes opojně dýše černý bez – [182] Pod oknem růže kvetoucí, nad hlavou klenutí hvězdné – – o, jaké blesky šlehají z tužeb mých hlubiny bezdné v čarovný večer, kdy z šera kdes opojně dýše černý bez – – II. II.
Do přítmí řasnatých borovic třepotný paprsek vniká, v houštině pták jakýs samoten zvonivě lká, tiše vzlyká. Žel! snad i slavičí srdéčko touhou či bolestí puká; kolikrát?... slyš, hlasem kovovým z obory žežhulka kuká... Listí a jehličí šeptavé něco si blaženě sdílí... O kdy je krasší náš LibosadLibosad, než jasmín kvete-li bílý? 183 Velikých měsíčků tisíce travníky zdobí jak luka, hlasem pak kovově sbarveným z obory žežhulka kuká. Prázdním až do dna tu slasti číš ve vonném, kvetoucím loubí, přemýšlím, zpomínám... a můj vzdech s růžovou vůní se snoubí. Uniká čas, vzdech ho zdržuje – marně, jak motýlka ruka. Kolikrát bude mi tak jak dnes? Žežhulka neví, jen kuká. III. III.
Loggie strmí tu v samotě, nechť kvete hloh, jeřáb zraje, v dumách, jak svatyně pohanská v zátiší svatého háje, dívám se dolů, sad leží kol, na květech oči tkví vděčnévděčné, topolův zírají sloupovím do dálky nekonečné. 184 V blankytě lekníny oblaků plují, se v skupiny druží, vysoko jsou, ach tak vysoko, v pohledu tom dech se úží, plují tak pokojně, – za ten mír chvějí se v díku rty vděčné, avšak jen chvilku; vše zmizelo do dálky nekonečné. Šumte jen vrcholky, zpívejte kolem té svatyně bílé, není v ní bohův, leč sídlí zde básnický sen, dumná chvíle. Tohoto boha věk neshladí, srdce mu klaní se vděčné, krása je nesmrtná do věků, do dálky nekonečné. 185

BÍLÁ RŮŽE.
Jak růži zbožňuji! tu růži běloskvoucí, jež svítí na keři jak luna snivě vroucí, kdy stříbří mraků houšť, i jinou bělostnou tu růži s blahou vůní, jež vniká paprskem v šeř myšlénkových tůní, kdy zeje v ňadrech poušť. I zovu sličnější tu bledou květů krásku než růži červenou, jež značí lidem lásku; a čistý, vonný skvost, ač stejně planoucí jak lásky věčná síla – ten ku příteli vznět – ta v rudých růže bílá, mně nejvzácnější host. [186] Je svato přátelství, a neschopna ho duše, jež s city mělkými zní do života hluše, v níž nehárají sny; toť píseň překrásná, jež zní k nám z vyšší říše, a pro niž zemříti zde zatoužíme spíšespíše, než zbavit jí své dny. Jak oko blaženo, kdy tone v zřítelnici, jež jemu rozumí, s ním v tužbách souhlasící! je v žití šťastno dost! Jak srdce plápolá: kéž do krušné i skvělé tvé dráhy alespoň vždy bílé růže stele má vroucí oddanosť! 187

POSLEDNÍ RŮŽE.
Úsměv ten poslední jako ten prvý zemi své dala, a stojí tu sedraná v opadlých lístečků rdící se krvi. Země je nevděčnou za dar vší zdoby, žloutne a vychládá; pro květy, památky nemá než minulosť, rubáš a hroby... Růže ji posledním květem svým věnčí, tiše a bez výtek; v lásce své velika nemůž být, ani když odpouští, menší. ––––––– [188] Když loučíme se s růžemi, jimž poslední květ pálí mráz, tu na rtech jásot oněmí a zapláče si mnohý z nás. Kdy v jarní bouře šílení květ urván, jiný vzpučí zas; než – bylo-li to v jeseni... svit naděje nám pro vždy shas. A život je tak daleký, a bez růží tak jako mráz... mé růže, s bohem na věky! jak mnohý zapláče si z nás! ––––––– Co růže hovoří k mé duši roztoužené, když kalná obloha už nad zemí se klene, a zmlknul pták! Tu myslím v záchvatu, že vzletím za lem mračen, duch volá za vesnou: „ó zůstaň!“ žízniv, lačen, a šílen tak. 189 Ví bůh, co ukryto v té vůni plné taje; pak slyším anděla, an k boží harfě hraje, a bílý jest, a v srdce zraněné mír leje strunou něžnou, mír velký, hluboký, jenž plání vládne sněžnou při svitu hvězd... 190

V.
[191]

Valdštýn v Jičíně.
Dramatická báseň o jednom dějství.
OSOBY:
Albrecht z Valdštýna. Isabella Kateřina, jeho choť. Vilém Kinský. Pán z Illova. Seni, hvězdář. Bohdana, Valdštýnova někdejší vychovatelka. Bradleček, Rolnický, měšťané jičínští. Natalie.
První a druhý rytíř. Pánové a měšťané, pážata. – Děj v Jičíně.
[193] (Komnata v zámku. Stůl s knihami a psacími potřebami. U okna přístroje hvězdářské. Po straně vchod do ložnice Valdštýnovy. Zpola zastřená lampa ozařuje komnatu.)
Výjev I.
Seni u okna pozoruje oblohu, střídavě s použitím nástrojů. Bohdana tiše vstoupí a opatrně blíží se k ložnici a vždy se zase vrací.
Bohdana.
Bych zbudila jej, pán mi rozkázal, že záhy musí k dílu zasednout, leč jak jej mohu drsně vyrušiť? On po zápasech denních kolébán snů zlatokřídlých hebkou náručí si hoví v klidu a sní o slávě – – Mám mocí zpět ho v zápas uvrci? O ne, to nemohu! A přec – on děl: „Mám starosť velkou, práce tolikéž, a chceš-li zítra čím mne potěšit, tož sama přijď a v skráň mi zatepej!“ Nuž – a přec nemohu! On sladce spí. (K Senimu.) O pověz, pane, vetché stařeně, oč žádá tebe s touhou v pokoře; 194 můj odchovanec sní sen o slávě, rci, moudrý Seni, co čteš ve hvězdách, ký osud věstí hvězda jeho tam? Seni.
Ó nemluv nyní, dobrá stařeno, tak šťasten dávno, dávno nebyl jsem, jak v lesku hvězdném v této krajině; zřím četných hradů věže malebné, k nim lesy lnou i temné pralesy a stříbropěnné řeky spoustou vln kol mostů hučí, šumí u břehův, a nade vším lem horstva v obzoru plá v snivém mihotu hvězd severních, jak Nymfy safírový diadem! Bohdana (u okna).
Toť Krkonoše, pane učený, a zde ten hrad – toť Kumburk mohutný. Ó pravdu díš, jsou Čechy překrásné, žel nebi jen, že stejně nešťastny; já, pane, také pila z kalicha, a teď mne nutí vše býť poslušnou... 195 Seni.
I ty máš pravdu, šedá pěstounko; hle, já jsem stár a zde jen cizincem, a za Valdštýnem z jihu na sever mne přivábil jen odlesk genia; však to můj zdravý mozek nechápe, proč Albrecht k otčině se nehlásí. Bohdana.
Ó pane, žel; on nám je odcizen! Seni.
Tož dávno asi. Bohdana.
Útlý osiřel, já byla jeho první pěstounka, byl hoch to ryzý, Čech už statečný, jenž mile mužněl v stínu kalicha, jejž z Košumberka páni vzývali; však zlé je, pane, mnoho příbuzných, kdy radí všichni, žádný moudře však, a tu strýc jiný, Kavka ze Říčan, pán na Broumově, hocha odvedl a odevzdal jej spárům krkavčím, tož jesuitů kletých konviktu. 196 Ó kletba jim! ti Čecha zničili, jak kališníka, pekel uměním, jak všady toho smutné příklady, můj odchovanec u vší slávě své jest obětí! je stvůrou ďáblů těch, a Čechám odcizen je genius... Výjev II.
Pán z Illova, předešlí.
Bohdana.
Pán z Illova, s nímž hodlal pracovat! Ó co se stane, skoro chvěju se. – – Jen chvilku sečkej, pane z Illova, než dosní Valdštýn dumu o slávě. Illov.
Hoj, to by ještě dlouho trvalo! Snad v Rudolfově vojsku císařském, když obléhali hrdý Ostřihom se právě zaskvěl prvním rekovstvím! Neb Ferdinanda sklonil k obdivu, když s Benátčany rval se vítězně, že dvůr i všecka Vídeň slaví jej, a Isabella vášní plápolá! 197 Snad u Záblati potřel Mansfelda, či v Kroměříži Betlen-Gábora, až donutil jej k míru s císařem, neb udatenství anděl vavřín svůj mu v dánských válkách klade na hlavu! Oj, kdo by sčetl řadu triumfů, jichž vědoma si hrdinná ta skráň, jež sokyní je všechněm césarům svým vůdcovským i státním důmyslem. Oj, kdo by sčetl činů velikých, a jmenoval, v čem klíčit může sen! Jeť Valdštýn skvoucí hvězdou století, a sám jak sen, jak duma nádherná. Výjev III.
Valdštýn, předešlí.
Bohdana.
Ach, milostivě promiň, pane můj. Valdštýn.
Čím jednání své platně omluvíš? Bohdana.
Mně líto bylo spánek přervati, ten sladký, blažený sen o slávě – 198 Valdštýn.
Jak, ženo, víš, že snil jsem o slávě?! (Vzpamatuje se.)
Nuž, pro tvou něžnosť tobě promíjím; hle, to jsou ženy, v citův otroctví i sebe větší zaprou účely. (S úsměvem.)
Jáť věděl, jak mé vůli vyhovíš, i to, že duch mé touhy po činech mne zbudí sám, nuž tvému přání jen jsem povolil; a nyní s bohem buď. Bohdana.
Jak blaze mi i v zahanbení mém! můj milý pane, tys tak dobrotiv, jak velkým jsi! Ó jak ti naslouchám vždy s upjatostí sytou rozkoší! Valdštýn.
Dost toho nyní, s bohem, Bohdano. Bohdana.
Jen chvilku ještě přej mi radosti, že ve zdraví tě vidím, pane můj, vždyť byla jsem ti druhou matičkou, přej útěchy mi svého pohledu! 199 Valdštýn.
Už nech mne, práce předčí citlivosť! Bohdana.
A lásku samu – chladný vojíne, (plačíc)
kéž pozdě jednou po ní netoužíš! (Odejde.)
Valdštýn.
Teď; Seni, dopřej očím poklidu, jdi, odpočiň si, vrať se později a pak mi povíš, co jsi vyskoumal. Seni.
Ba – překvapím tě, pane, uvidíš, teď víc mi nelze bádat ve hvězdách, neb unikají denním úsvitem, jenž hory zlatí! pak tě překvapím. (Odejde.)
Valdštýn.
Ne – počkej – přec ne! Dílo nutnějším. Výjev IV.
Valdštýn. Illov.
Valdštýn (tiskne mu ruku).
V dne svitu prvním – buď mi vítaným! 200 Illov.
Buď zdar ti, pane, dnes i po vždycky; jak spalo se ti? Valdštýn.
Mně – ne, neptej se!... Tu listinu tvé péči svěřuju, a tuto svoji – ta zde, obou nás – (Probírá se v listinách, pak zasedne ku stolu, Illov taktéž.)
Valdštýn (mezi psaním).
Můj Illove, co říkáš Jičínu? Illov (taktéž mezi psaním.)
Je hnízdečko to malé, chudičké. Valdštýn.
Tím déle nebude, jsem bohatým, ba věř mi, ode dneška za rok jen tvůj výrok bude čirým nesmyslem. Illov.
Já nechtěl jsem tě, věru, pohněvat. Valdštýn.
Ten zdejší chrám jsi viděl? Illov.
Zajisté. – 201 Valdštýn.
Dost, odpověď ti na to uspořím, je bídný, ovšem; nový založím, co myslíš, podle vkusu kterého? v San Jago, chrám je velmi důstojný, di Compostella, jak ti libí se? Illov.
Že vkus tvůj mým též, sobě lichotím. Valdštýn.
A na hřbitově není žádného, i tam chci stavět, je ho potřebí, a tam v té vísce – myslím Valdice, by klášter spanile se vyjímal. Illov.
Věž úhledná – tož pěkným pohledem by přispívalo zdejším vyhlídkám. Valdštýn.
Kraj zdejší sobě dávno zasloužilzasloužil, um lidský aby z části doplnil, co slavně založila příroda; ty víš, že prochodil jsem Evropu, však věř mně, málo poloh takových jsem shledal rámcem města jakého, 202 a líbí se mi tady, přisám bůh! Nuž, jenom tato krásná krajina, být Valdštýnovým sídlem zaslouží, a já si tě, můj kraji, vyzdobím! Tvé školy opravím, a nové k nim se družit budou se vším pokrokem, jeť vzdělanosť vší slávy základem; pak o ústavech, městských budovách a podnicích, jež slouží okolí, se jednat bude zítra nebo dnes, jak starostovi dal jsem oznámit. Illov.
Ty s Ferdinandem směle závodíš, tvé bohatství už předčí císařské, i jména tvého ryzý slavozvuk se směje majestátu dědice; též jičínský tvůj dvůr již probouzí všech žárlivosť svým velkým rozměrem, – jak cestou k tobě všady viděl jsem. Valdštýn.
Aj, to-li pravda – k výši zamířím! můj zámek budou druhé Hradčany, a Jičín rozšířím až po Velíš, 203 že druhou Prahou bude – přisám bůh! Ó rci mi, Illove, můj příteli, zda Čechové mne budou milovať? Illov.
O zajisté; a proč ta otázka? Valdštýn.
Proč, Illove? – Já chci to zkusiti, jak vyjímá se v malém kralovať... Illov.
Aj, proč ta skromnosť jen? Ty budeš král Valdštýn (polekán).
Ne – – já to neřekl! Illov.
Vždyť nikdo tu – Valdštýn.
Však přece slyšely to pošmourné, – viz, posupné ty stěny, Illove. Illov.
Ty nezradí nás, drahý Valdštýne. Valdštýn.
Jak vypadám? Jsem, tuším, velmi bled, je náhle teskno mi – a nevím proč, 204 a zlá mne rozechvívá předtucha, ó jak se děsím! Přijde Seni už? on tvářil se – ha, teď si zpomínám, když sliboval mi, že mne překvapí – tak tajůplně, s vráskou na čele, a se záhadným svitem ve zraku – snad četl o soudech a popravách – – Illov.
Aj, ustaň, probůh ! Valdštýn bál by se? Valdštýn.
Máš pravdu, ale – šumot jakýsi – Výjev V.
Isabella (vstoupí tiše a zůstane v pozadí stát), předešlí.
Valdštýn.
Mně zdá se – jako tiché kročeje (zočí ji)
ha! žena jakás je tam, Illove – Isabella (se přiblížíc).
Což nezná mne můj milý manžel dnes? Valdštýn.
Ach, Isabella! proč jsi vstala už? 205 Isabella.
Tys nechtěl? Valdštýn.
Ne. Isabella.
Jsem tobě obtíží? Valdštýn,
Ba příliš záhy vstáváš ku práci, jíž nemáš vůbec a zde obzvláště, proč nespíš, pravím? proč jsi přišla sem? tys, tuším, jako ženy veškery, též žárliva; proč vyzvídala jsi? Isabella.
Můj Albrechte, já nerozumím ti. Valdštýn.
Proč naslouchalas mému hovoru, jejž měl jsem tuto s pánem z Illova? Isabella.
Já, Albrechte? Valdštýn.
Ha, ty mne popouzíš? Proč stanula jsi tiše u dveří, a naslouchala státním tajemstvím. 206 Isabella.
Bůh ví, že nevím, co jste mluvili. Valdštýn.
Tak přísahej! Isabeila.
Dím pravdu, to ví bůh a zástup bělokřídlých andělů! Valdštýn.
Však bůh ti, ženo, budiž milostiv, mne pakli klameš. Isabella.
Milý Valdštýne, tvá nedůvěra velmi bolí mne. Illov.
Již upokoj se, paní vznešená, tvůj choť je smuten, mrzut, nemocen. Isabella.
Jak, churav, vskutku, pane z Illova? a já jej chtěla trápit výčitkou! můj choti, promiň! Valdštýn.
Isabello má, jsem překonán tvou ženskou velkostí; 207 věř, byl jsem churav, bylo teskno mi, a proč, já sobě říci nedoved’, teď že jsi u mne, věrná družko má, jsem zase kliden, opět spokojen. Výjev VI.
Seni. Předešlí.
Valdštýn.
Ha, Seni! Isabella.
Nech ho, nemluv pro boha s tím hrozným mužem! bojím se ho vždy, on jest jak démon, jako smrtonoš, rád zvěstuje pád jasných božích hvězd... nemluv s ním. Valdštýn.
Dnes musím – dovol mi. Isabella.
Dnes opravdu i zítra – pozejtří! Illov.
Jeť Seni mistr velmi učený. (Hovoří s Isabellou.)
208 Valdštýn.
Nuž, Seni? Seni (s Valdštýnem u okna, mluví oba přidušeně).
Byla čarokrásná noc. Valdštýn.
Mně zdálo se v ní, že jsem králem byl – co říkáš tomu, Seni? Seni.
V pořádku. Valdštýn.
Jak, vskutku? Seni.
Byla čarokrásná noc, lem Krkonoš plál ohněm safírů, a nad mohutnou věží kumburskou tvá velká stála hvězda severní, a v třpytné přízi jejích paprsků, jak divukrásný zázrak osud tvůj tkal těžký brokát řízy královské... Kol vyvstávaly zámky ze země, jež oděla se zlatou úrodou, a svěžích sadů pestrá kytice 209 v nich zaplnila každý kouteček; lid, odchovaný štědrou dobrotou byl osvícen, a hrd a věren ti; tak zasypán tvé lásky růžemi zas z růží jen ti slavobránu tkal, jež v oslavený Jičín ústila a plnila svou vůní celou zem; i podrobil se ti sám Ferdinand a Valdštýn césarem byl celých Čech... Valdštýn (v nevýslovném rozčilení).
Ty šílíš, Seni, toť je pouhý sen! Seni.
O ne, já jenom slovy pověděl, co četl jsem dnes v noci ve hvězdách; toť jisto, Jičín hlavou říše tvé, v ní kotví velká tvoje úloha, a ústí každý pramen práce tvé; nuž, dovol starci, by ti blahopřál: ty šťasten, slavný budeš v Jičíně, je dobře, sem že jsi se obrátil, teď pozná Praha mocnou soupeřku!... Valdštýn.
Ó víro – blaho – vášní záchvate! (Potáci se k Isabelle.)
210 Proměna.
(Zahrada v zámku. V pozadí skvostně upravená tabule. V popředí po straně schůdky do hvězdářského pavillonu. Tabule obklopena hosty, rytíři i měšťany, mezi nimiž Bradleček a Rolnický. Pážata přisluhují.)
Výjev VII.
První rytíř (zvedaje pohár).
Ať žije Valdštýn, mocný vévoda! Všichni.
Ať žije! Sláva! První rytíř.
Ejhle, granátem jak hoří v číši réva burgundská, v žil pletivo žár sladký vlévajíc; jak nejásat! den jeho slavnostní – den vévodova dnes je zrození! Nuž, páni bratři, se mnou zvolejte: Ať žije Valdštýn dnes, ať žije vždy! Druhý rytíř.
Jak vlažný den – ba jarní, řekl bych, sem kdyby nevál od lip jičínských 211 ten truchlý příval vůně podzimní syt vlhkým dechem listů opadlých. Bradleček.
Ej, copak jeseň! Jičín rozkvétá, že kdyby vstali naši tatíci a přišli k nám sem takhle na táčky, hoj, jářku, že by jistě myslili, že je to ňáká Amerika. Měšťané.
Ba to jistě. Bradleček (zvedaje pohár).
Jářku, proto vévoda ať za svou dobrotu má všeho dost, ať za to zas mu pánbůh požehná! Měšťané (dotýkajíce se poháry).
Ať za to zas mu pánbůh požehná! Druhý rytíř (k prvnímu.)
Byl podivný to nápad vévodův, též pozvati si v zámek měšťanů. První rytíř.
Spíš chytrý; tak si všechny nakloní. 212 Rolnický (s pohledem po zahradě).
A je tu krásy, je tu přepychu v tom zámku – když to člověk pováží; jen to mi pověz, otče Bradlečku, nač mají tam ten velký holubník? Bradleček.
To hvězdárna je, brachu; vévoda si zbudoval ji v zámku jičínském, a se svým astronomem z Padovy v ní osudu se ptává co a jak. Rolnický.
A dozví se, co je mu souzeno? Tož s chutí tam bych také vylezl. A jářku, ti co plní číše nám jsou samé holky, otče Bradlečku? Bradleček.
Ba ne, toť předních rodin synové, již od Hradčan prý z Prahy odešli a Friedlandskému slouží s hrdostí. Rolnický.
Hm, to je divné. Bradleček.
Inu, sousede, 213 být do nedávna vůdcem nejvyšším vojsk císařských – to není maličkosť. Rolnický.
A teď mi řekni, otče Bradlečku, jak se ten Valdštýn vlastně jmenuje? Ten tak mu říká, onen zase tak, a člověk neví, co si vybrati. Bradleček.
Ba, milý brachu, ten má titulů vícvíc, nežli na jičínském náměstínáměstí, když velký trh je, stojí povozů; a o mnohém jsi ani neslyšel, tak „severního moře general“ i baltického jemu přičetli; a proč – nu proto, že tam na moři chce zaváděti loďstvo válečné. Rolnický.
Tak tedy, tak. A statků také má as jako máků, otče Bradlečku? Bradleček.
Ba skoro tolik; kdybych jmenoval je po pořádku, než bych hotov byl, 214 to naše milé, teplé slunéčko dřív zapadlo by do skal prachovských. Rolnický.
A ještě tohle; je to pravda též, že vlastní sobě razí peníze? Bradleček.
Ba pravdou jistou, milý sousede; máť právo na to jako vévoda, nu, já mu přeju všeho ze srdce, víc Jičínu je platen nežli král, a já bych chtěl zaň třeba do boje. Rolnický.
I vždyť já také, je to dobrý pán. Bradleček.
Tak – sláva mu, no, bratři, pánové! (zvedaje pohár.)
Ať žije Valdštýn! Všichni.
Sláva, sláva mu! 215 Výjev VIII.
Valdštýn, Isabella, předešlí.)
(Jásot a volání stolujících.)
Valdštýn.
Dík, pánové, a bodří měšťané, rád u veselí vídám statečnosť, jen nerušte se, pokračujte dál, bych zaručil si vaši poslušnosť, dám příklad vám – nuž, na zdar, pánové, až ke dnu pro vás prázdním tuto číš, a pro zkvět mého města Jičína! Všichni (jásajíce).
Zdar Jičínu a tobě, pane náš! Valdštýn (v popředí jeviště).
Jak omamuje mne ten jásot dnes! je významnější, neb já slabším jsem? (K ženě.)
Jak baví tě, má choti, tento rej? Isabella.
Ach, netěší mne příliš, Albrechte, že zapomíná boha věčného zpit veselostí rozjařený lid. 216 Valdštýn.
Aj, zpytuješ-li ledví srdce jich?! Isabella.
Ó, to se pozná; v očích zalesklých, a na jazyku s šumem pochvaly jim všechno tkví, jen žádná modlitba. Valdštýn.
Smích vděčnosti je také modlitbou. Isabella.
Ach, co by na to páter Inocenc ti odpověděl! Valdštýn.
To je bláhovec, jenž myslí, že má zvláštní privilej na moudrosť boží. Budíť útrpnosť. Isabella.
Můj Albrechte, ký zor mi zjevuješ? přec otci tobě byli páteři, jichž věrnějších jsi neměl pod sluncem. Valdštýn.
Že pěstouny mé kutna halila, tím zásluhy jich věru nevzrostly, 217 a mně se zdá ten kultus klášterský, žeť něčím jako směšným nesmyslem; – nic, nehroz se, má choti pobožná, a já znám čistší, vznešenější sen – mně spory ty se k smrti protiví; zde snášelivosť je to nejvyšší; tož v Německu svým vlivem způsobímzpůsobím, ať náboženskou mají svobodu. Isabella (stále se hrozíc).
Jak bludařské to nové myšlénky, můj muži, já se lekám! Valdštýn.
Friedlandský té maličkosti smí si dovolit; až moje moc i Čechy překlene, chrám volnosti i zde se zapyšní. Isabella.
Tys do srázné už dospěl výsoty – – ó muži, zpomeň, pýcha stihá pád. Valdštýn.
Aj, paní! věz, že žádné výjimky duch vládnoucího nezná Valdštýna, a choť-li uráží, tož tresce choť... 218 Isabella.
Ó, ano, cítím trestu mraznou tíž! (Zajde hlouběji do zahrady.)
Výjev IX.
Seni, předešlí.
Valdštýn.
Už čekal jsem tě, Seni, dychtivě. Seni.
Též pospíchám; než slunce zapadnezapadne, už viditelnou mému pohledu ta vlasatice bude. Na osud tvůj veliký má vliv. Já lekám se, že na zámecké zočím hvězdárněhvězdárně, co do smrti bych nechtěl uzříti... Valdštýn.
Aj, Seni, jaké sny to zbabělé!? co myslíš jen? jak tomu dávno je, co’s tušil slávu jen a vítězství?! V té pravdě svítí legionem hvězd, tvé obavy jsou chmury chorobné, jimž nevěřím, a nesmíš ani ty! 219 Seni.
Já jenom věřím pravdě hvězdnaté, již na obloze čítám; nemohu pak libovolně výklad upravit; aj, pane, ctím tě příliš hlubocehluboce, než abych – chtě se tobě líbiti, hvězd mluvu svatou lživě překroutil a sbájenou ti věštbou lichotil; co zvěstujou mi, to ti tlumočím dle pravdy jen a v šedin vážnosti; a klamu-li tě, klamu sebe též, a to-li blud, je bludem věda má. Valdštýn.
Jdi! nestačí ti zem už, patrně. Seni.
Ne, neshrdnul jsem, pane vévodo, že vznášívám se v sférách nebeských, jen božský půvab vědy vznešené mne důstojností plní přímou hruď; ji vzdornou čině proti slabosti, jež ze všech lidských zeje zřízení. Věř, pane můj, až uzřím tebe zas, že toužím poslem býti radostným. (Vystoupí po schůdkách do hvězdárny.)
220 Výjev X.
Illov (rychle vejde, tajně k Valdštýnovi).
Už Kazimíra Mušku dostihli – víš, nevěrného tvého vojína, jenž z bitvy tehdy zrádně uprchnul; má platnosti tvůj rozkaz tehdejší až dosavad? Má býti zastřelen? Valdštýn.
A ty se ještě tážeš, Illove? má dočasně jen váhy slovo mé? Illov (nejistě)
Jen myslil jsem si, že to dávno už, a milostí že bys si nezadal. – Valdštýn.
Což nejsem Valdštýn, vládce – malý král? Já chci, by pad’; to myslím, postačí. (Illov odejde.)
221 Výjev XI.
Vilém Kinský (s malou družinou). Potom Isabella a Bohdana, posléze Illov.
Kinský.
Zdráv budiž, čacký pane z Valdštýna! Valdštýn.
Ach, Vilém! nuž, tě vítám v Jičíně. Kinský,
Jdu od císaře, jeho milosti, jenž posílá ti pozdrav vznešený, a žádá sobě vzácné služby tvé. Valdštýn.
Čím zasloužím si náhlé důvěry, vždyť Ferdinand mi odňal vůdcovství, žeť vojsko moje krajů vydírá; pak do Jičína jsem se uchýlil, a růže sil, a růže klidím teď; jak zvěděl o mne mocný panovník? Vím ovšem, když mně tehdy pokořil, že z otcovských jen jednal pohnutek, chtě v moje místo syna povýšit, než, proč bych já měl jemu vyhovět? 222 Kinský.
Je krutě sevřen císař Ferdinand, dav Sasů řádí v Praze ubohé a v celých Čechách; pojď je vypudit! už lid svůj zase volej do zbraně, tys jediný, jenž schopen pomoci – já císařových opakuji slov. Valdštýn.
Dík za uznání, což mi očistou; leč nežádejte skutků nemožných, jsem nemocen. Isabella.
Můj muži, co ti jest? Valdštýn.
Jsem vysílen. – Pak jiné práce mám i necítím už ohně důvěry. Illov.
Já bych ti přece radil do pole, tak obnovil bys opět význam svůj. Valdštýn (k sobě).
Jsem nemocen – však touhou po slávě; mám prací – Jičín – nové Hradčany, 223 a necítím než oheň tužby té: zřít Ferdinanda v prosbě u svých noh! – Kinský.
Nuž, vojevůdče slavné paměti, slyš hlasu mého, ještě jedenkrát vol knězem býti války bohyně. Valdštýn.
Ne, více ne. Kinský.
Tož jmenem císařským tě snažně prosím, jak chtěl Ferdinand; už neváhej, vlasť naše trpí tím. Valdštýn (k Illovu, opojen).
Jsem větším krále. (Nahlas.)
S jednou podmínkou mi je to možno. Kinský.
Mluv již! Valdštýn.
Svobodou bych svrchovanou vše si řídil sám, ni císařského slova nedbaje... 224 Kinský. Jsem oprávněn ti všechno dovolit, což vládcovou ti stvrdím pečetí. Valdštýn.
Nuž, zvednu meče na zmar Sasíků! (K kostům kolem tabule.)
Kdo, pánové, a bodří měšťané, chce se mnou v pole? Bradleček.
Vždyť jsem povídal, víš, sousede, že šel bych proň i v boj. Rolnický.
Což teprv já bych, otče Bradlečku! Všichni.
My všichni! První rytíř.
V pole s tebou – za tebe! Druhý rytíř.
Chcem’ vítěziti s vůdcem Valdštýnem anebo umřít s pánem Jičína! 225 Všichni.
Ať žije Valdštýn! hurá, do boje! (Zazní umíráček.)
Výjev XII.
Natalie (uděšena, zoufající), předešlí.
Natalie.
Kde vévoda je – Valdštýn, – povězte mi, dobří lidé – kdo z těch pánů zde? Já neznám ho, já nevím, který jest – (Pokynou jí k Valdštýnovi.)
Ó Valdštýne, ty moje útěcho, ty naděje má vzácná, poslední, ó slyš mé prosby nářek zoufalý a buď nám pánem plným milosti; ne soudcem více přísným, ukrutným, buď slitovníka věrným obrazem! O slyš ten umíráčku hrozný hlas! má člověk umříti tvým pokynem, a žíti může jedním slůvkem tvým; dej rozkaz, ať ty zbraně složeny, 226 v nichž čekají už kulky smrtící, by Kazimíra Mušku proletly... Valdštýn.
Jak?! Za Mušku ty prosíš? Opravdu mně líto je tě, dívko; marno vše. Natalie.
Ne – pro boha, jenž nechce zatratit – Valdštýn.
Jen utiš se a klidně odpověz; Víšvíš, kdo to je? Natalie.
Ó, pane, nešťastník. Valdštýn.
Je zbabělec to, bídný, podlý sběh, ba je to zrádce, jenž svým útěkem zlým příkladem byl druhým vojínům a kázeň trestuhodně porušil; ten zločin žádá přísné pokuty, smrť okamžitou – jak jej postihli; ten zločin muže hyzdí nejvíce, neb jeho bába důstojnější jest, jež u večer se bojí strašidel, 227 vždyť omluvou jí nervstva ochablosť; než, mladý muž, a vojín Valdštýnův když takovou se hanbou poskvrní, ten smrtí jenom zas se očistí. Natalie (v bolestném štkání).
Ó, pomni, soudče, že jsi člověkem, že soudit,soudit bohu vlastně přísluší – – Valdštýn.
Tys dítě! soudím jménem zákona, jejž spravedlnost volá na pomoc. Natalie.
Vím, ale zdobou srdce lidského, tou nejkrásnější svatý soucit jest! Valdštýn.
Aj, nevědomé dítě nadšené, jak málo život znáš a jeho výš! já touže chvílí jak bych odvolal, už Valdštýnem bych nebyl; zbabělcem bych sám se stal touž chvílí osudnou, kdy děl bych, Kazimír je svoboden. 228 Natalie.
O nikoli, že’s pravý veleduch, tak veškeré by lidstvo uznalo, a se mnou by tě věčně slavilo a velebilo do dne soudného! Ó Valdštýne, já vždycky věřila, žes velikán, žes obr duševní, ó korunuj ten jásavý můj sen a zůstav věkům příklad soucitu! Valdštýn (k sobě).
Jak sluší jí ten zápal horoucí, jak krásna jest! avšak – má chladnosti pojď, zachraň mne! Natalie.
O nepřemýšlej dál, můj pane dobrý, odpusť, promíjej! Valdštýn.
Ne, nemohu. Natalie.
Dvé zmaříš životů! Valdštýn.
Je tvůj to milenec? 229 Natalie.
Nuž – ano, jest, a s jeho žitím moje utratíš. Valdštýn.
Tak vyhrožuješ pouze. Natalie.
Bože můj, zdaž mohu ještě víc jej milovat! On rájem mým je v pustém životě, v němž jedině co blaží láska jest, já miluju ho se vším peklem tím, jež provinění v hruď mu nasilo, a milovat jej budu na věky! Ó vezmi si můj život, Valdštýne, a obětuj jej právu, – prosím tě, jen Kazimíra mého zachovej; on tisíckráte smaže hanbu tu, on velkým bude ještě – přísahám! měj slitování jenom jedenkrát, on dobrý jest, on uzná velkosť tvou a promění se jistě – přísahám! měj slitování jenom jedenkrát! 230 Valdštýn (k sobě).
Ó ubohá... To byl jen okamžik.... a nikdo nezví o mém pohnutí. (K ní.)
Vstaň, Kazimír tvůj bude zastřelen. Natalie (vzkřikne).
On zastřelen! Ó bože na nebi, on umřít má, a nikdy – nikdy víc své Natalii slůvka neříci, a v potupeném hrobě zetleti – – o ne, to nechceš – nesmíš, Valdštýne, on k zemi – ke mně láskou upoután, té pásky nesmíš mocí přetrhat. Valdštýn (k sobě).
Už začíná mně býti lhostejnou i s žalem svým; nuž rychle ku konci. (K ní.)
Vrať domů se už, umře Kazimír. Natalie.
Můj bože – ne, já doufám v muce své; jak mohl bys to, pane, učinit? On mamičku má vetchou, šedivou, ta plakala by ze dne do noci – 231 – ta vypláče si oči do krve, až oslepne, až srdce pukne jí; onť živitelem svojí rodičky, mne nedbej už, já chci se káti zaň, jen pro stařenku slabou slituj se a netrestej už, smilování měj! Isabella (slzu si utírajíc).
Můj muži, promiň! Bohdana.
Prosím, odpouštěj! Illov.
I soucit článkem moci vladařské... Kinský.
Já soudím, vůdče, že si nezadáš. 232 Výjev XIII.
Seni, předešlí.
Seni (spěchá k Valdštýnovi).
Mně právě rozkázala obloha, bych varoval tě náhlé přísnosti, co děje se tu, je mi neznámo, já věstím jen, co psáno ve hvězdách... Valdštýn.
Co dorážíte na mne, bláhovci? vím nejlíp sám, jak nutno jednati; zdaž Valdštýn na to vás se bude ptát? Mám vůli svou, té nikdo nezviklá, já chci, a je to jakoby chtěl král. Natalie (kolena jeho objímajíc).
Tak chtěj, ó mocný! – Valdštýn (ji prudce odstrčí).
Ha, pryč ode mne, že chci, ten zrádce bude zastřelen!... 233 Natalie (s šíleným výkřikem).
Můj Kazimíre! ztracen na věky! (Štkajíc.)
Ó milý můj, ty ráji, blaho mé! Ha, Valdštýne, ty vrahu proklatý – (Šíleně se smějíc.)
Žes jako král, ty zpychlý démone? tvým královstvím je pýcha rouhavá, jež nazývá se hříchem smrtelným, a bůh tě najde jednou, Valdštýne... Mé oko šíleností strhané tam v dáli rudé bitvu divou zří – tam Gustav Adolf tebe přemáhá, tvé vlastní vojsko tebe opouští, tys podezříván, vlastizrádcem zván, – tě chtějí živého, či mrtvého, až v léčkách piklů těsně zamotán v bok raněn zmíráš, kopím proniknut – – (Potácí se ze zahrady. Je slyšeti zadunění výstřelů.)
Všichni (mimo Valdštýna).
Bůh lidem odpusť – – amen! 234 Valdštýn (k Senimu zděšen).
Šílená ta žena, Seni, řekla nesmysl? Seni.
Ne, vévodo; co tady pravila, – žel bohu, všechno se ti vyplní, tak četl jsem to všechno ve hvězdách. Valdštýn (zastená.)
Opona spadne.
235 OBSAH.
I. Vstup do skla Prachovských5 I skály básní7 Skalám Prachovským8 Mnich11 Lesem ověnčeny21 Na vodách23 Zima ve skalách30 Písně32 Prachovský pán38 Skály zasněžené42 Šikmá věž45 Babinec46 V roklinách56 Trosky57 Motiv ze Skalního města60 Hruboskalská panna61 Skály strážkyně71
[237] II. Pohled na Krkonoše75 Lem horstva nadchnul mne77 Krkonšské ovzduší78 Moře Krkonoš80 Akkordy severní81 Modlitba na hoře Tábor88 Kumburské melodie91 Noc pod Bradlcem103 Braňme se!105 Bradlecký hrdina107 Země114 Píseň116
III. Zebín121 Duma na Zebíně134 Na Čeřovce136 O počátku Velíše138 Velíšské melodie142 Na Loretě148 Památce padlých150
IV. V lipách jičinských155 Lípy v jeseni157 [238] První sníh159 Pod kaštany162 Motivy z Libosadu166 Amor178 Dojmy179 Loggie v Libosadě180 V soumraku letním182 Bílá růže186 Poslední růže188
V. Valdštýn v Jičíně. Dramatická báseň o jednom dějství193
E: až; 2002 [239]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich
(Knihkupectví – nakladatelství Hejda & Tuček v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 239

Sbírka Z Podkrkonoší vyšla poprvé samostatně roku 1889 péčí nakladatelů A. Hejdy a B. Tučka. V celém textu nahrazujeme znak uvozovek »« znakem „“; na straně [142] pak římskou číslici označující část básně číslicí arabskou anlogicky k tomu, jak jsou v básni značeny další části. Text sbírky maximálně šetříme. Neupravujeme kvantitu samohlásek (dešť, tísíců, myšlénky, murku místo můrku ad. - s výjimkou s. 76, ř. 8, kde je tisková chyba ve slově ssutýmí) ani kvalitu souhlásek (koncové -ť u substantiv, která se skloňují podle vzoru kost - propasť, povinnosť, zoufalosť), zachováváme původně fonetické výpustky (mlčelivé, cnost), vkladné -l- (paprslek), -v- (zavzněly - zazněly) a -h- (žežhulka) i nevokalizované předpony (sšeřená). Ponecháváme též pravopisné odchylky od dnešního úzu, ať již mají stylový příznak dobový nebo autorský: respektujeme tak distribuci s- a z- i s- (z-) místo vz- v předponách (sšedivělá, skalil, stišil, ztrnou; spurný, zpomněl, zkvétá), příslovečné spřežky psané zvlášť (na novo, z hluboka, s těží ad.), grafický (variantní) záznam jména Valdštejn - Valdštýn, jakož i slov cizího původu (kathedrála, silhouetta, zenith, akkordy, illuse, brilliantů, azúr, loggie místo lodžie ad.) a dnes nenoremní pravopis výrazů domácích (ypsilon ve slovech posýlá, ryzý, a naopak jota v substantivu trilků). Zachováváme toponyma s počátečními verzálami, včetně kolísání (Skalní Město, Hrubá Skála, skály Prachovské - skály prachovské), i nejednotné užívání velkých a malých písmen u slov Spasitel, Hospodin, bůh, pánbůh. Následujeme apostrofy v kontrakci kmenové koncovky příčestí minulého (zanik’, šleh’, natáh’, dohas’), v indikativu (milujem’, chcem’, nemůž’), futuru (budem’, půjdem’) i v substantivu zem’. Respektujeme rovněž všechny jevy na rovině lexikální a tvaroslovné: v substantivech vokativ singuláru anděle, nominativ plurálu andělové, genitiv plurálu maskulin zakončený na -ův (bleskův, hrotův, kvítkův), instrumentál plurálu křídloma, rtoma, perutěma; u sloves imperativ jdižiž, indikativ první osoby plurálu šepcí, infinitiv uvrci, přechodník skřípě; dále tvar posesivního zájmena tvojím, zájmeno tutéž v dialektické podobě túž, archaický tvar druhové číslovky dvé, jakož i další užití nářečních výrazů (súží). Text následujeme též v užívání tvarů ledných, sklenný, složenin typu šumuplné a zkrácených tvarů sloves (nemůž); analogicky zachováváme zesilující částici -ť (žeť, žeťby). Neodstraňujeme malé písmeno ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, které neuzavírají významově-syntaktický celek (na s. 227 však upravujeme ojedinělý výskyt velkého písmene po středníku). Výjimečně zasahujeme do interpunkce: doplňujeme čárku před spojovací výraz oddělující vedlejší větu (srov. např. s. 33, ř. 5 - 8), za větu vloženou (s. 12, ř. 3), mezi několikanásobný větný člen (srov. např. s. 48, ř. 2) a k oslovení (srov. např. s. 17, ř. 13). Rušíme ji naopak před spojovacím výrazem jak v nevětném spojení (s. 82, ř. 1), dále pak na s. [32], ř. 2 ve větě proč miluju, / tak horoucně ty šedé skály a v dalších analogických případech (srov. např. s. 110, ř. 3 zdola).