O POČÁTKU VELÍŠE.

O POČÁTKU VELÍŠE. Pověsť.
„Nebraňte mi v cestě, hoši, hleďte si teď lovu sami, já se vydám za kolouchem, jenž mi unik’ houštinami, až ho stihnu – rána houkne – prales mi ji zodpovídá; hahoj, hoši, po své práci, jak to rád váš Lubor vídá!“ Tak děl lovec, švarný Lubor, ku druhům a služebníkům, chystajícím krátký zápas paroháčům, sokolíkům, sám se pustiv rozjařeně směrem k jihu vrchem vzhůru, kde své stopy vepsal pravěk v mocných kmenů tuhou kůru. 138 Pralesem se proplétaje, marně číhal na koloucha, tam kde hostí krahulíky smrčin klenba černorouchá, kde jen velké, děsné ticho na kosmatých větvích dřímá, a mech hustý v zapomnění stopy černé zvěře jímá. Dál a dále stoupal Lubor, zabloudiv, kam nechtěl ani; hoj, tu zaslech’ mezi smrčky podezřelé zadupání, a než si byl vědom toho, co se vlastně v houšti kuje, už jím čtvero paží drsných nešetrně zalomcuje. „Ajta, bratří, tu ten škůdce, jenž nám sklátil pohlavára, že mu rušil panský spánek; hoj, jak pomstou krev mi hárá, teď je v moci ruky naší i se skvostův pokladnicí!“ takto dravě na šlechtice sápali se loupežníci. Pak mu vzali všechno zlato i kříž z perel, dárek máti, vůdce velel ubožáka těsně k dubu přivázati, a naň šípy dlouhé – krátké vypouštěti pro zábavu v pustém smíchu, plně hodným lupičského libomravu. 139 Smutně sobě zpomněl Lubor na matičku čekající, že k ní z lovu navrátí se jenom zpráva skličující; tu se počal modlit za ni, synovskými právě slovy k vévodovi české země, ku svatému Václavovi. A hle, mocný svatý Václav učinil tam zázrak v lese, Lubor vidí – nemůž’ věřit, v oku se mu slza třese, vedle něho světec stojí – sotva zbožnou duší tušen, chytá střely ve svůj plášť, a Lubor stojí neporušen. Vyslyšena dětská prosba – šlechtic zachráněn své matce, avšak dosud v plnou pomstu lupičové věří sladce, jen se radí, zda jej ubít, zardousit a nebo stíti, „oběsiti!“ zahřměl vůdce, jako když se balvan řítí. „Velíš tedy usmrtit jej, velíš věšet bez váhání?“ ozvalo se po pralese divé lotrů zajásání, vůdce sám jej paží chápe, svírá, k dubu pozdvihuje, v jehož větvích třistaletých věčně mladý vánek duje. A hle, touže chvílí střela v svírající rámě vniká, jiná v hruď – a nebylo víc výhrůžného loupežníka; věrní hoši Luborovi, obavami polekáni, pospíšili právě včasně; boj – a vrazi překonáni. 140 Lubor padl na kolena: „Václave, náš velký svatý, jako na mne, sešli moc svou do poslední české chaty! Pod tím dubem pramen tryská – zasvětím ho jménu tvému – lid ať pije ze studánky k osvěžení žádoucnému.“ Nebe, matka, – štěstí přálo v dalším věku Luborovi, dal tam stavět na tom vrchu, vymýtiv jej, hrad si nový, v památku jej Velíš nazval a studánku opatruje, do níž podnes pod Velíšem jasný pramen vytryskuje. 141