KUMBURSKÉ MELODIE.

KUMBURSKÉ MELODIE.
I. I.
Mezi smrčky s větví rozložitourozložitou, kde je stinno jako pod stany, od kumburských hradeb odervané leží čedičové balvany. Rozmetal je palcát boží pomsty od temene dolů do lesa, protože dál na útrapy lidu nemohla se dívat nebesa. Na svých bedrách nosívali vzhůru k stavbě kámen lidé otroci, pot i krev se lila, bez lítosti, chtěliť tomu páni vysocí! [91] A když nad hradem se v jasu koupal třpytných bání obal zlatový, vděčně dělníka z něj, stavitele, provázely – feny pánovy – II. II.
V bor utajil se Kumburk docela, jak po věku teď styděl by se za to, že též byl sídlem šlechty velmocné, jíž jméno často v lebkách českých klato. Ó, zahal zbytky slávy nepravé, ty chvojko hebká, smrčku zádumčivý, spíš k odpuštění pohne svěží strom, než hladomorny pustý vrchol sivý. III. III.
Z bývalých oken do kraje vyhlídka předaleká, přes borů tmavých vrcholy, že až mne srdce zabolí, že vše tak spousta čeká. 92 Čím lidská práce na zemi? nic než ta pára bílá, lkala bych, ale do světa neklamná víra rozkvétá, v nová a větší díla. IV. IV.
Škoda české země, byly to dřív časy! dole žila nouze a na hradě kvasy. Líp bylo se vtělit v komára neb murku, nežli robotiti pánům na Kumburku. Pánům na Kumburku nebo u Velíše, – každý trochu týral v přepychu své říše. 93 Ach ty milý bože, jsi přec spravedlivý, a pán míval země, chuďas ani dříví! Chuďas pod břemenem na skály se drápaldrápal, obětoval žití – pán však po něm šlapal. Rád mu to dal všechno a vzdech k tomu sterý, vděčen, když pán aspoň – šetřil jeho dcery... V. V.
Nad větví bez hnutí se svislou perutí nočňátko sedlo, a z noci tajemné nade mnou, kolem mne sta se jich zvedlo. 94 Všechna tak ve sboru víří tu u boru nad starou branou, a křídly šelestí – jako ty pověsti, jež od ní vanou. Pověsti báječné z půdy té sopečné krvavých citů... díky, že doba ta u věčnosť odváta, v klamném svém třpytu! Výsluní osvěty kal zhubí staletý s povrchu země... nuž větvi spletitá s motýly ze skryta dál šumte ke mně! 95 VI. VI.
Zeje na Kumburce zasypaná z pola hladomorna šklebná, do ní padá sníh i dešť, jak zuří bouře děsná, převelebná. Také dechem času, povětří a stáří sesuta je značně, nepoleká více ani malých dětí hledíc z lesa mračně... A prv děsívala jako přízrak smrti chudých lidí davy, ba i ony lepé, v biret opeřený odívané hlavy. – K vězni nepronikal v jícen hladomorny ani paprsk jeden, s obžalobou děsnou zrak se zvedal vzhůru dravou mukou sveden. Obrostly mu údy kožešinou plísně, kteráž mozek hubí. – Oj, tu klnul vězeň všemu, lidem – bohu, skřípávaje zuby, 96 zapomněl co práce, chvat a ruch a snaha, ba i lidské slovo, věčně dlouhá chvíle měnila to srdce v srdce zločincovo. – – Povždy jako psovi vhodili mu shora sporé sousto krmi, jakož hadům spolu... Ted' už na dně vyschlá věž ta k nebi strmí. – VII. VII.
Kdys – dávno tomu – vládci samozvaní se v druhých úkor zmohli na práva, vše vymýtěno, pakli chtěli páni, i pralesy, i zpěvná doubrava. Když přál si pán, již plnil lidomorny pláč beznadějný v muce šílené, tam dohas’ každý zápal světoborný a zvolna uhnil v sluji studené... 97 Ba, sténal-li pán před smrtí, prost klidu, kol vida všady oči strhané – dav zpovědníků úplatných děl lidu: „Hle, v bolu pečliv o své poddané!“ Pak o pohřbu kdo neplakal, ten stlučen, vše ku cti rodu, k boží oslavě – žeť bídákem sám, mnohý vyznal mučen a v povel smál se – s ranou na hlavě. Lid nesměl cítit, neměl cti, ni boha, krev jeho nevolala do nebes, tam prahla zem, kam stoupla jeho noha, on – otrok, nebyl člověk, on byl pes. VIII. VIII.
Kol znělo: Žižka na sta lidí pobil a tiché panny vyhnal z klášterů, bral hrady si, jež jiný po věk robil, až proklínali jej co příšeru. 98 Však pomalu jsme začli rozuměti těch dějin lidských duchu skrytému, té síle, kteráž jako orkán letí zlá a tím dobrá k všem a ku všemu. Teď každý ví, žeť velkým svatým Žižka, jenž ničil, pálil hnízda neplechy, že sídlem lidským uznána i chýžka, a chuďas okřál světlem útěchy. Dík osudu, že pozbavena země té skvrny, hanby všechněch století, že právo zvedlo pokořené témě a vinník pravý propad prokletí. Jsou příkry cesty k vybočení z bludu, jež řady věků hnětly národy, krev člověka se vssála v země hrudu, lid s bratry rván, jak s živly přírody. Až v budoucnu kdys, válka dokoná se, s tím hnusem, bezcitností veškerou; toť přirozeno, – při vší snů těch kráse, – ač není-li náš pokrok chimerou. – 99 IX. IX.
Část kumburských věží smrček štíhlý střeží – by neprchly duše z kostí, jež tam leží... Ba ne, neprchnou ti! jak kopřiva, proutí, panské viny důkaz nesmí zahynouti... X. X.
Kout trosek mechem vystlaný – tak měkounce, tak hebce, a nad ním břízka bělounká si s chvojkou něco šepce. A každý kámen vyprávívypráví, co v upomínkách vídá, a z poesie přírodní vždy k tomu něco přidá. 100 Však kdyby krásy nepřidal a zvěsť jen k pravdě ladil, tu každý v hrozném zděšení by od zřícenin pádil. – XI. XI.
Zádumčivě díváte se k nebi vyvětralé, opuštěné rozvaly, stejně vždy, ať léto zlatí pole, aneb s vlašťovkami táhne do dáli. I když smavá píseň výletníků na omšené drsné zdi se přerývá, teskno tu, ba právě; před životem hrob té minulosti propasť rozvírá. XII. XII.
Z pod oblouku polou sesutého v kraj se dívám, do mlh ukrytý, pára z lesů vystupuje k vrchům, vrchy rouškou mrakův ovity. 101 Ejhle, octla jsem se nad oblaky, dole hluboko tam leží svět, a já myslím: bylo by zde sladko, ničehož o světě nevědět! – – XIII. XIII.
Těžko se srdce odříká, než dechu sklána křídla, než v sobě sezná pustiny, jako ty šedé ssutiny hrdého jednou sídla... V slávě své Kumburk pyšen byl, a nyní v rumech v lese, vděčen když roste pomněnka na jeho zdech, chvoj přetenká, na níž se rosa třese... 102