ŠIKMÁ VĚŽ.

Irma Geisslová

ŠIKMÁ VĚŽ.
Z nestavěných hradeb mohutného zdiva k lazurnému nebi úkosem se dívá sluncem bílý obr v nachýlené věži – a ten skalní ráj nám ode věků střeží. Nuže, nevpouštěj sem nohu nešetrnou, úšklebky ať, zloba na tom prahu ztrnou, žádný chladný hled ať nepolíbí skalí, jejž ty krásy božské k slzám nedojaly! Pokojně ční věž z těch šumných jedlí šiku, ač se zdá, že sletí v příštím okamžiku; svěží zdoba mechu na nejvyšším hrotě skví se jako úsměv štěstí na životě. Pod praporem svislým jehličnatých třásní, pučí bleděmodří zvonečkové krásní, bují drobný život, – sladká hra a bídná, k čemuž shlíží dolů věž tak ledně klidná... 45 Ó ne, nevelebím výš tvou, chladná skálo! než bych odsoudila, co tam dole vzplálo, miluje a trpí... se vším, co jsem snila, raděj bych se v mrtvý balvan proměnila.