V SOUMRAKU LETNÍM.

Irma Geisslová

V SOUMRAKU LETNÍM.
I. I.
Devátá s věže zazněla, – červánky dosavad hoří, na vlnách vzduchu trůní mír, snivě jak tišina v moři, ze zahrad okolních v šeru kdes opojně dýše černý bez...
Žabek se ozvou chvílemi kovově zvučící sněmy, ozve se cvrček, křepelka v přeletu při samé zemi, stále pak ze zahrad, v šeru kdes opojně dýše černý bez – [182] Pod oknem růže kvetoucí, nad hlavou klenutí hvězdné – – o, jaké blesky šlehají z tužeb mých hlubiny bezdné v čarovný večer, kdy z šera kdes opojně dýše černý bez – –
II. II.
Do přítmí řasnatých borovic třepotný paprsek vniká, v houštině pták jakýs samoten zvonivě lká, tiše vzlyká. Žel! snad i slavičí srdéčko touhou či bolestí puká; kolikrát?... slyš, hlasem kovovým z obory žežhulka kuká...
Listí a jehličí šeptavé něco si blaženě sdílí... O kdy je krasší náš LibosadLibosad, než jasmín kvete-li bílý? 183 Velikých měsíčků tisíce travníky zdobí jak luka, hlasem pak kovově sbarveným z obory žežhulka kuká. Prázdním až do dna tu slasti číš ve vonném, kvetoucím loubí, přemýšlím, zpomínám... a můj vzdech s růžovou vůní se snoubí. Uniká čas, vzdech ho zdržuje – marně, jak motýlka ruka. Kolikrát bude mi tak jak dnes? Žežhulka neví, jen kuká.
III. III.
Loggie strmí tu v samotě, nechť kvete hloh, jeřáb zraje, v dumách, jak svatyně pohanská v zátiší svatého háje, dívám se dolů, sad leží kol, na květech oči tkví vděčnévděčné, topolův zírají sloupovím do dálky nekonečné.
184 V blankytě lekníny oblaků plují, se v skupiny druží, vysoko jsou, ach tak vysoko, v pohledu tom dech se úží, plují tak pokojně, – za ten mír chvějí se v díku rty vděčné, avšak jen chvilku; vše zmizelo do dálky nekonečné. Šumte jen vrcholky, zpívejte kolem té svatyně bílé, není v ní bohův, leč sídlí zde básnický sen, dumná chvíle. Tohoto boha věk neshladí, srdce mu klaní se vděčné, krása je nesmrtná do věků, do dálky nekonečné. 185