POSLEDNÍ RŮŽE.

POSLEDNÍ RŮŽE.
Úsměv ten poslední jako ten prvý zemi své dala, a stojí tu sedraná v opadlých lístečků rdící se krvi. Země je nevděčnou za dar vší zdoby, žloutne a vychládá; pro květy, památky nemá než minulosť, rubáš a hroby... Růže ji posledním květem svým věnčí, tiše a bez výtek; v lásce své velika nemůž být, ani když odpouští, menší. ––––––– [188] Když loučíme se s růžemi, jimž poslední květ pálí mráz, tu na rtech jásot oněmí a zapláče si mnohý z nás. Kdy v jarní bouře šílení květ urván, jiný vzpučí zas; než – bylo-li to v jeseni... svit naděje nám pro vždy shas. A život je tak daleký, a bez růží tak jako mráz... mé růže, s bohem na věky! jak mnohý zapláče si z nás! ––––––– Co růže hovoří k mé duši roztoužené, když kalná obloha už nad zemí se klene, a zmlknul pták! Tu myslím v záchvatu, že vzletím za lem mračen, duch volá za vesnou: „ó zůstaň!“ žízniv, lačen, a šílen tak. 189 Ví bůh, co ukryto v té vůni plné taje; pak slyším anděla, an k boží harfě hraje, a bílý jest, a v srdce zraněné mír leje strunou něžnou, mír velký, hluboký, jenž plání vládne sněžnou při svitu hvězd... 190