HRUBOSKALSKÁ PANNA.
Od dávných časů nad Skalním Městem
na příkré skále u nebe,
hrad stojí hrdý, v pohledu k němu
mráz tebe v údech zazebe.
Orel a jestřáb měl k němu blíže
než lidé, bídní poddaní,
a nežli holub, raděj tam dleli
v otvoru věže havrani.
Však jedno poupě milosti plné
na Hrubé Skále rozkvětlo,
to bylo čisté jak v noci hvězda,
která se halí ve světlo,
vnadou a vůní lahodných mravů
čeledi, panstvu přemilá;
to byla pána z Valdštýna vlastní
sestřenka snivě spanilá.
[61]
Nachýlil se chmurný den
ku večeru dubnovému,
touha jako jarní sen
padá k čelu bělostnému.
Ludiše se dívá v kraj
z okna hradu Hrubé Skály,
myšlénky jak divná báj
v hlavě se jí rozehrály,
jako teskný nářek sov
hučí píseň melusiny,
oknem mračný Kozákov
po komnatě množí stíny.
Ludišina bledne líc,
oko v siné dáli těká
přes vrcholky borovic
nad skaliska dávnověká.
Zírá, hledá ve výši,
kde se mraky honí v letu,
představu svou nejvyšší –
Valdštýnovu silhouettu;
za hodinu přijde hosť
neznámý a dávno drahý;
62
Ludiše mu pro radosť
květem ověnčila prahy.
Časných fial sto a víc
v hruboskalských lesích padlo,
aby vůní vzdychajíc
pod rekovou nohou zvadlo.
Nejmocnější ale vzdech
z ňader Ludišiných proudí,
než se octne v hradu zdech
vzácný pán, v nich panna bloudí.
Zavzněly trouby hlasné,
jak ryzí stříbro jasné
a kolem, na omšeném skalí,
ohlasy chvějné polétaly.
Spustili most a v bráně
lesknou se hrdé skráně,
Ludišin zrak jej vítá matný –
vznítil ji pohled majestátný.
„Vítá Vás, pane, moje pokora,
a se mnou všecka Hrubá Skála,“
řekla mu panna, on se pousmál,
viděl jak v líci barva hrála.
63
„Díky!“ děl tiše, vhroužen v sebe, –
a jí se otvíralo nebe.
Minuli dva dnové
plni rajských plesů,
jako ptačí snové
v noci červencové
na kvetoucím vřesu.
Děkovala panna
bohu, zdroji lásky,
že jí z žití rána
zbude – květy stlána,
paměť v šedin vrásky.
Ba, co víc... ta vnada
vždy ji světit bude...
v sladké kouzlo padá,
sladší naděj spřádá –
vůkol jásot hude!
Až pak milí dnové dokonali,
jako všechno v světě dokonává,
v pole vévoda se opět chystal,
válečná kdež čekala ho sláva.
64
Na terase hrdé Hrubé Skály
vévoda stál, do kraje se díval,
po skalách se toulal noční vánek,
a jak příval vůně k čelu splýval
hosta vznešeného, který v dumách
s Ludiší dlel na terase v stínu,
kochaje se v mihotavém třpytu
nebeského hvězdnatého týnu;
časem zahleděl se v oko dívky
u noh jeho choulící se v plesu,
šeptající s vášní „buď jsem jeho,
aneb ať mne shltí šelmy lesů!“
Valdštýn.
Volte, slečno, spáti –
chladnáť noc –
mnohého v ní schvátí
kouzla moc.
Ludiše.
Vy mne odháníte?
Nebi žel!
Ó což netušíte,
že z mé duše zryté
65
poklid odletěl?
že mne v přemýšlení
jímá děs,
žeťby Vaše bdění
v příštím rozednění
vraník jinam nes?
Valdštýn.
Prosím, slečno milá,
vzdechů dost!
boj mi předurčila
povinnosť.
Byl bych bída živá,
chudá ctí,
kteráž zabloudívá
v rozcestí.
Vykonám své dílo
na zemi,
byť mne rozloučilo
se všemi!
Ludiše.
Vím, můj pane, že jste silen,
ale dbejte rozvahy,
66
s ušlechtilé duše vzdorem
marno lesem, polem, borem
dokračovat na vrahy.
Valdštýn.
Věřící! já nejsem bůh,
často za mnou pádí v luh
zbrojná vojska, v týl mi sahá,
a mne tresce jako – vraha.
Ovšem nedbám úkladů;
vizte, hvězda purpurová
jak mi září vítězně
nad temenem Kozákova!
Spěchám slávy dobývat
rodu svému, zemi této,
nechať moje snažení
všemi, ba i Vámi kleto.
Ludiše.
Nuže, drahý Valdštýne,
zůstaň aspoň k prosbě ženy,
viz mou duši zoufalou,
zrak můj toužný, mukou sklenný!
67
Valdštýn.
Slečno, co jen myslíte!?
což je rekům ženy láska!...
Nedbám ani přání svých,
nechať žíly, mozek praská,
dohraju svou úlohu,
nechať lid se, papež vzpírá,
nech mi ďábel vzdoruje
i sám bůh v dně všehomíra!
Čím mi láska ženy jest
v těžké, světoborné práci!
Hvězda moje všechen klid
v nedohlednou propasť kácí.
Buďte s bohem, Ludiše,
údělem mým není štěstí,
lačním z hloubi duše své
po laurové ratolesti! –
Umlknul. Den vstával nad skalami,
červánek se zarděl pod hvězdami,
zakryla se mráčkem do tmava
Valdštýnova hvězda krvavá – –
Paměť Ludišina mdlobou mizí –
zvoníť na vraníku zlato ryzí,
68
hruboskalských paní závoje
vlajou Valdštýnovi do boje. –
Procitnula Ludiše
z příšerného svého snění,
jako durman do číše
stéká hrůza do vzrušení;
volá mukou zoufalá
za Albrechtem v ranní záři,
tam kde puklá praskála
o žití se s časem sváří,
úpí v skalách bezcitných
k miláčkovi bezcitnému,
až jí v krajích blankytných
líto vládci nadhvězdnému;
štvána bolův stvůrami
lká z jich krkavčího hejna:
„Slyš, ty bože nad námi,
nemohu žít bez Valdštejna!
Smiluj se a skrať můj žal;
mám-li žít, ať zřím jej stále –
ještě vidím z těchto skal
kroky jeho dokonalé. –
Kéž se věčně dívat smím
za malebným jeho stínem,
69
uděl síly zrakům mým
zírajícím za Valdštýnem!“
***
Ráno, když na mši volal zvon,
hledali slečnu v celém hradě,
čeledi kolem úpěl ston,
ale nech každý v sklepích, sadě
o každém tajném skrytu zvídal,
slečny víc nikdo neuhlídal.
Ale tam v kruhu šedých skal
vyvstala jedna bílá nově,
tak jako panna stepilá,
kmitající se liliově.
Byla to krásná Ludiše,
a kol ní skalná poušť, vždy stejná.
Strmí tak věčně, přetiše,
a jistě myslí na Valdštejna. –
70