SKÁLY STRÁŽKYNĚ.

SKÁLY STRÁŽKYNĚ.
Z roucha černých borů jak antická žena zvedá hladká skála prsa obnažená, hrom jí do nich bije, až z nich skučí vzdechy – přec se nevzchopí a neopustí Čechy. Snad že ví, byť v rájích všeho světa žila, hodnějšího lidu že by nestřežila, lidu – při všech chybách netknutého v jádru, jenž byl nosil víru jako skála v ňadru! Jehož dějův odlesk ještě po staletí vztekem plní škůdce, nadšením zrak dětí, svitem hvězdy jitřní prostupuje bludem jako bílý kalich na praporci rudém... [71] Lépe než mi sami snad to vědí skály, jaké v českém citu perly blýskávaly, a v něm dosud leží – zaházeny rmutem – že by kámen plakal v osudu tom krutém... Chraňte nás – ó skály, hvozdy, hory naše! snad že bludy od nás odletí kdys plaše, ne-li – co jsou lidé v světoborném zmatku!? – zůstaňte nám státi aspoň pro památku! 72