SKÁLY ZASNĚŽENÉ.

Irma Geisslová

SKÁLY ZASNĚŽENÉ.
I. I.
Když šero padá s oblaků, já zpomenu si častokráte, jak do závějí sněhových, tam v dáli, skály, zapadáte, jak sivých, hladkých vašich čel se netkne víc ni křídlo ptáka, jejž četný, drobný domeček tam dole k chudým hodům láká.
V té tišině až děsivé už holub nevolá své „vrku“, šum ulít z houštin bezlistých a hvízdá si jen v snětí smrků; 42 je tomu času nemnoho, zde mech a tráva drobnokvětá, a zpěv a ruch byl domovem, a nyní – po všem žití veta! Zda vskutku? Matka příroda snad macechou, jež v darech skoupa? Snad věsí prapor pohřební, kdež před chvílí se úsměv houpá? O ne, jen odpočívá zem, a nové jaro zas ji vzruší, tak svěží, jako naděje, tak krásné, jako láska v duši.
II. II.
Tak často zírám k severu tam v dáli, kde zapadáte do sněhu ó skály, a sním, jak k smrti truchlivo je pod vámi, kdež jedinou vám návštěvou noc s hvězdami.
43 Dny šeré; srdce bezděky bol svírá, v těch chvílích hasnou naděje i víra, než, láska k mrtvé přírodě zas oživne, jak zaklepají na čelo sny podivné, ty luzné snivé zpomínky v dny léta, kdy byly skály se hvozdy – ráj světa, že touha v srdci znaveném se rozhárá, žít aspoň ještě jako sníh, žít do jara! 44