ZEMĚ.

ZEMĚ.
Zde v údolí už ptačí zmlká hlas a spíspí, co květlo, i stoupám na hory, kde plane jas a září světlo. V té výsosti se ztrácí zemský ruch – ten svět tak malý! však srdce zdá se růst a kvésti duch – ba svět mu malý! ––––––– Tam plujou růžové a zlaté červánky jak andělové krásní, tma modrá v údolí, jen jasná čela hor bdí u výši a básní. [114] Hvězd třpytná koruna jim klesá na skráně – ó velebny jsou hory, a přece upoutá zem bídná úžeji ty milující tvory! –––––––– Nech každý umlká, jenž učí: „Odumrou kdys bouře všechněch bolů – viz vlny modrých horhor, jak pod oblakem sní, a zadívej se dolů! Tam dole tíž a rmut a bídy věčná šeř, a hory v jasu, v míru –“ Však ty se odvrátíš, bys směl ji milovat, tu zem, v muk všechněch víru. ––––––––– V tom skalním údolí, kde zvoní o kámen pěn vodních křišťál skvoucí, a podál chaloupky se krčí drobounké v své bídě nehynoucí, v tom snivém zátiší dech vane půvabu tak po česku k mé duši, že sláva zemí všech a všeho lidu zpěv mou lásku nepřehluší. 115