PÍSNĚ.

PÍSNĚ.
Sám pánbůh ví, proč miluju,miluju tak horoucně ty šedé skály, že kdyby se mnou cítily, jak plamenné by vzhůru stály. Ba zdává se mi – nejinak, než kdysi – dávno před pravěkem, že byly snivé bytosti, jež stejně cítí se člověkem. A zkamenělým po věku přec ještě cosi v nitru zbylo, by duši pěvce bludného dojalo, nadchlo, opojilo – – [32] Na skalách se houpá kapradí štíhlé, krásné jako jižní palmy, nad ním z hluboka a táhle zní šumícího hvozdu svaté žalmy. TenTen, kdo nezná toho kapradí, nevíneví, co je krása ratolesti, a kdo ve hvozdě se nemodlil, nevíneví, co je ku bohu se vznésti. –––– Aby sny mé darmo na toulku si nevyšly, pověz ty mi, smrčku, o čem skála přemýšlí? Zašumotal smrček, ševelil svým jehličím; ano, co mi šeptal, sotva jednou vylíčím. Řekl mi, že stromy, člověk, skála – jedno je, že si toho míru nedobyla bez boje. 33 Boj a bol a láska žije ve všem... nevíš-li; mrtvá nyní skála o věčnosti přemýšlí. –––––– Ty němé skály Prachovské jsou živých táborem, jich myšlénkami krása jest a báseň hovorem. A z táborů těch tajemných co pohled uchvátí, je prškou hvězdných paprsků a mysl vyzlatí... ––––––– V zášeří kouzelně lahodném Prachovský „vodopád“ hrčí, perlami drobounké krůpěje tryskají na černé smrčí. Žel, že zní v ticho jen, v samotu přírodních básní těch sloka; kdož krásu hlouběji ocení nad vděčnosť lidského oka?! 34 Avšak i samota vítána, bol náš kdy slzami plyne; nechceme, aby ty křišťály bolely srdéčko jiné. ––––––– Letěli havrani přes pole od strání, krákorali, usedli na nivě, o něčem horlivě vykládali. Sděl ty mi, havránku, po tmě i v červánku jak se mají? „V Prachovském bludišti, ladném mém rodišti – jako v ráji!“ –––––––– Vás vidím vždycky ráda, v šeř hájů skryté skály, byť od vás jaro táhlo, či mrazné větry vály. 35 A nemohu vás zříti, než v dojmu tklivé rose; i když jsem byla v dáli, mně po vás stýskalo se. –––––––– Tak úskočně, tak posupně když od západu bouře kvačí, já chvím se o vás, skály mé, jak o své hnízdo plémě ptačí. Však ne; v té kráse celistvé vás pamatují kmeti šedí, vždyť vzdorujete přívalům své síly hrdou odpovědí. –––––––– Když slunéčko se chystá již ku nočnímu snění, vám tiskne v hladké čelo poslední políbení. A vy jste jako zlaté i s kavčích křídel vzmachem, jste jako věnce z růží, jste zatopeny nachem. 36 A díváte se v dáli i s borovičkou chvějnou, a provázíte touhou dobrotu věčně stejnou – – Když celý kraj už halí noc černých třásní lemem, vy na západě čníte planoucím diademem. 37