DUMA NA ZEBÍNĚ.

Irma Geisslová

DUMA NA ZEBÍNĚ.
Kraj vidí mizet jako v hlubin klíně, kdož vystupuje vzhůru po Zebíně a ohlíží se zpět, a dole ruch tak jak když pousíná, když hlahol zvonův zbožné touhy vzpíná, by odpočinul svět. Než za to rostou vrchy na obzoru, tak divně, jako rysy bájných tvorů a hvozdy vedle nich, už vidím Trosek věže zamlžené, a v Krkonoš jak řadě rozložené se třpytí v slunci sníh... [134] Tu rostou křídla také lidské duši, když zří tu krásu, nových zdroje tuší, že snem se zdá to býť, až velkých dojmů skládá těžký vínek v tu kapličku, v níž hledá odpočinek a chce jen tiše sníť... Tu do vnitř okem v dumách pohrouženým tím okénkem se dívám zamříženým a zřím jen mír a tiš, kol obrazu tam velké kajicnice se věnce suché třesou trouchnivíce, když vánek duje v mříž... Můj vzdech – jak duní v prázdnu malé kaple tak bolesť v slze ku dlažici skáplé sem přišla často lkát; a vím, že ne-li slovo svaté v nebi, nám útěchy a utišení v lebi můž’ klidu chvíle dát. 135