DUMA NA ZEBÍNĚ.
Kraj vidí mizet jako v hlubin klíně,
kdož vystupuje vzhůru po Zebíně
a ohlíží se zpět,
a dole ruch tak jak když pousíná,
když hlahol zvonův zbožné touhy vzpíná,
by odpočinul svět.
Než za to rostou vrchy na obzoru,
tak divně, jako rysy bájných tvorů
a hvozdy vedle nich,
už vidím Trosek věže zamlžené,
a v Krkonoš jak řadě rozložené
se třpytí v slunci sníh...
[134]
Tu rostou křídla také lidské duši,
když zří tu krásu, nových zdroje tuší,
že snem se zdá to býť,
až velkých dojmů skládá těžký vínek
v tu kapličku, v níž hledá odpočinek
a chce jen tiše sníť...
Tu do vnitř okem v dumách pohrouženým
tím okénkem se dívám zamříženým
a zřím jen mír a tiš,
kol obrazu tam velké kajicnice
se věnce suché třesou trouchnivíce,
když vánek duje v mříž...
Můj vzdech – jak duní v prázdnu malé kaple
tak bolesť v slze ku dlažici skáplé
sem přišla často lkát;
a vím, že ne-li slovo svaté v nebi,
nám útěchy a utišení v lebi
můž’ klidu chvíle dát.
135