Valdštýn v Jičíně.

Valdštýn v Jičíně.
Dramatická báseň o jednom dějství.
OSOBY:
Albrecht z Valdštýna. Isabella Kateřina, jeho choť. Vilém Kinský. Pán z Illova. Seni, hvězdář. Bohdana, Valdštýnova někdejší vychovatelka. Bradleček, Rolnický, měšťané jičínští. Natalie.
První a druhý rytíř. Pánové a měšťané, pážata. – Děj v Jičíně.
[193] (Komnata v zámku. Stůl s knihami a psacími potřebami. U okna přístroje hvězdářské. Po straně vchod do ložnice Valdštýnovy. Zpola zastřená lampa ozařuje komnatu.)
Výjev I.
Seni u okna pozoruje oblohu, střídavě s použitím nástrojů. Bohdana tiše vstoupí a opatrně blíží se k ložnici a vždy se zase vrací.
Bohdana.
Bych zbudila jej, pán mi rozkázal, že záhy musí k dílu zasednout, leč jak jej mohu drsně vyrušiť? On po zápasech denních kolébán snů zlatokřídlých hebkou náručí si hoví v klidu a sní o slávě – – Mám mocí zpět ho v zápas uvrci? O ne, to nemohu! A přec – on děl: „Mám starosť velkou, práce tolikéž, a chceš-li zítra čím mne potěšit, tož sama přijď a v skráň mi zatepej!“ Nuž – a přec nemohu! On sladce spí. (K Senimu.) O pověz, pane, vetché stařeně, oč žádá tebe s touhou v pokoře; 194 můj odchovanec sní sen o slávě, rci, moudrý Seni, co čteš ve hvězdách, ký osud věstí hvězda jeho tam? Seni.
Ó nemluv nyní, dobrá stařeno, tak šťasten dávno, dávno nebyl jsem, jak v lesku hvězdném v této krajině; zřím četných hradů věže malebné, k nim lesy lnou i temné pralesy a stříbropěnné řeky spoustou vln kol mostů hučí, šumí u břehův, a nade vším lem horstva v obzoru plá v snivém mihotu hvězd severních, jak Nymfy safírový diadem! Bohdana (u okna).
Toť Krkonoše, pane učený, a zde ten hrad – toť Kumburk mohutný. Ó pravdu díš, jsou Čechy překrásné, žel nebi jen, že stejně nešťastny; já, pane, také pila z kalicha, a teď mne nutí vše býť poslušnou... 195 Seni.
I ty máš pravdu, šedá pěstounko; hle, já jsem stár a zde jen cizincem, a za Valdštýnem z jihu na sever mne přivábil jen odlesk genia; však to můj zdravý mozek nechápe, proč Albrecht k otčině se nehlásí. Bohdana.
Ó pane, žel; on nám je odcizen! Seni.
Tož dávno asi. Bohdana.
Útlý osiřel, já byla jeho první pěstounka, byl hoch to ryzý, Čech už statečný, jenž mile mužněl v stínu kalicha, jejž z Košumberka páni vzývali; však zlé je, pane, mnoho příbuzných, kdy radí všichni, žádný moudře však, a tu strýc jiný, Kavka ze Říčan, pán na Broumově, hocha odvedl a odevzdal jej spárům krkavčím, tož jesuitů kletých konviktu. 196 Ó kletba jim! ti Čecha zničili, jak kališníka, pekel uměním, jak všady toho smutné příklady, můj odchovanec u vší slávě své jest obětí! je stvůrou ďáblů těch, a Čechám odcizen je genius... Výjev II.
Pán z Illova, předešlí.
Bohdana.
Pán z Illova, s nímž hodlal pracovat! Ó co se stane, skoro chvěju se. – – Jen chvilku sečkej, pane z Illova, než dosní Valdštýn dumu o slávě. Illov.
Hoj, to by ještě dlouho trvalo! Snad v Rudolfově vojsku císařském, když obléhali hrdý Ostřihom se právě zaskvěl prvním rekovstvím! Neb Ferdinanda sklonil k obdivu, když s Benátčany rval se vítězně, že dvůr i všecka Vídeň slaví jej, a Isabella vášní plápolá! 197 Snad u Záblati potřel Mansfelda, či v Kroměříži Betlen-Gábora, až donutil jej k míru s císařem, neb udatenství anděl vavřín svůj mu v dánských válkách klade na hlavu! Oj, kdo by sčetl řadu triumfů, jichž vědoma si hrdinná ta skráň, jež sokyní je všechněm césarům svým vůdcovským i státním důmyslem. Oj, kdo by sčetl činů velikých, a jmenoval, v čem klíčit může sen! Jeť Valdštýn skvoucí hvězdou století, a sám jak sen, jak duma nádherná. Výjev III.
Valdštýn, předešlí.
Bohdana.
Ach, milostivě promiň, pane můj. Valdštýn.
Čím jednání své platně omluvíš? Bohdana.
Mně líto bylo spánek přervati, ten sladký, blažený sen o slávě – 198 Valdštýn.
Jak, ženo, víš, že snil jsem o slávě?! (Vzpamatuje se.)
Nuž, pro tvou něžnosť tobě promíjím; hle, to jsou ženy, v citův otroctví i sebe větší zaprou účely. (S úsměvem.)
Jáť věděl, jak mé vůli vyhovíš, i to, že duch mé touhy po činech mne zbudí sám, nuž tvému přání jen jsem povolil; a nyní s bohem buď. Bohdana.
Jak blaze mi i v zahanbení mém! můj milý pane, tys tak dobrotiv, jak velkým jsi! Ó jak ti naslouchám vždy s upjatostí sytou rozkoší! Valdštýn.
Dost toho nyní, s bohem, Bohdano. Bohdana.
Jen chvilku ještě přej mi radosti, že ve zdraví tě vidím, pane můj, vždyť byla jsem ti druhou matičkou, přej útěchy mi svého pohledu! 199 Valdštýn.
Už nech mne, práce předčí citlivosť! Bohdana.
A lásku samu – chladný vojíne, (plačíc)
kéž pozdě jednou po ní netoužíš! (Odejde.)
Valdštýn.
Teď; Seni, dopřej očím poklidu, jdi, odpočiň si, vrať se později a pak mi povíš, co jsi vyskoumal. Seni.
Ba – překvapím tě, pane, uvidíš, teď víc mi nelze bádat ve hvězdách, neb unikají denním úsvitem, jenž hory zlatí! pak tě překvapím. (Odejde.)
Valdštýn.
Ne – počkej – přec ne! Dílo nutnějším. Výjev IV.
Valdštýn. Illov.
Valdštýn (tiskne mu ruku).
V dne svitu prvním – buď mi vítaným! 200 Illov.
Buď zdar ti, pane, dnes i po vždycky; jak spalo se ti? Valdštýn.
Mně – ne, neptej se!... Tu listinu tvé péči svěřuju, a tuto svoji – ta zde, obou nás – (Probírá se v listinách, pak zasedne ku stolu, Illov taktéž.)
Valdštýn (mezi psaním).
Můj Illove, co říkáš Jičínu? Illov (taktéž mezi psaním.)
Je hnízdečko to malé, chudičké. Valdštýn.
Tím déle nebude, jsem bohatým, ba věř mi, ode dneška za rok jen tvůj výrok bude čirým nesmyslem. Illov.
Já nechtěl jsem tě, věru, pohněvat. Valdštýn.
Ten zdejší chrám jsi viděl? Illov.
Zajisté. – 201 Valdštýn.
Dost, odpověď ti na to uspořím, je bídný, ovšem; nový založím, co myslíš, podle vkusu kterého? v San Jago, chrám je velmi důstojný, di Compostella, jak ti libí se? Illov.
Že vkus tvůj mým též, sobě lichotím. Valdštýn.
A na hřbitově není žádného, i tam chci stavět, je ho potřebí, a tam v té vísce – myslím Valdice, by klášter spanile se vyjímal. Illov.
Věž úhledná – tož pěkným pohledem by přispívalo zdejším vyhlídkám. Valdštýn.
Kraj zdejší sobě dávno zasloužilzasloužil, um lidský aby z části doplnil, co slavně založila příroda; ty víš, že prochodil jsem Evropu, však věř mně, málo poloh takových jsem shledal rámcem města jakého, 202 a líbí se mi tady, přisám bůh! Nuž, jenom tato krásná krajina, být Valdštýnovým sídlem zaslouží, a já si tě, můj kraji, vyzdobím! Tvé školy opravím, a nové k nim se družit budou se vším pokrokem, jeť vzdělanosť vší slávy základem; pak o ústavech, městských budovách a podnicích, jež slouží okolí, se jednat bude zítra nebo dnes, jak starostovi dal jsem oznámit. Illov.
Ty s Ferdinandem směle závodíš, tvé bohatství už předčí císařské, i jména tvého ryzý slavozvuk se směje majestátu dědice; též jičínský tvůj dvůr již probouzí všech žárlivosť svým velkým rozměrem, – jak cestou k tobě všady viděl jsem. Valdštýn.
Aj, to-li pravda – k výši zamířím! můj zámek budou druhé Hradčany, a Jičín rozšířím až po Velíš, 203 že druhou Prahou bude – přisám bůh! Ó rci mi, Illove, můj příteli, zda Čechové mne budou milovať? Illov.
O zajisté; a proč ta otázka? Valdštýn.
Proč, Illove? – Já chci to zkusiti, jak vyjímá se v malém kralovať... Illov.
Aj, proč ta skromnosť jen? Ty budeš král Valdštýn (polekán).
Ne – – já to neřekl! Illov.
Vždyť nikdo tu – Valdštýn.
Však přece slyšely to pošmourné, – viz, posupné ty stěny, Illove. Illov.
Ty nezradí nás, drahý Valdštýne. Valdštýn.
Jak vypadám? Jsem, tuším, velmi bled, je náhle teskno mi – a nevím proč, 204 a zlá mne rozechvívá předtucha, ó jak se děsím! Přijde Seni už? on tvářil se – ha, teď si zpomínám, když sliboval mi, že mne překvapí – tak tajůplně, s vráskou na čele, a se záhadným svitem ve zraku – snad četl o soudech a popravách – – Illov.
Aj, ustaň, probůh ! Valdštýn bál by se? Valdštýn.
Máš pravdu, ale – šumot jakýsi – Výjev V.
Isabella (vstoupí tiše a zůstane v pozadí stát), předešlí.
Valdštýn.
Mně zdá se – jako tiché kročeje (zočí ji)
ha! žena jakás je tam, Illove – Isabella (se přiblížíc).
Což nezná mne můj milý manžel dnes? Valdštýn.
Ach, Isabella! proč jsi vstala už? 205 Isabella.
Tys nechtěl? Valdštýn.
Ne. Isabella.
Jsem tobě obtíží? Valdštýn,
Ba příliš záhy vstáváš ku práci, jíž nemáš vůbec a zde obzvláště, proč nespíš, pravím? proč jsi přišla sem? tys, tuším, jako ženy veškery, též žárliva; proč vyzvídala jsi? Isabella.
Můj Albrechte, já nerozumím ti. Valdštýn.
Proč naslouchalas mému hovoru, jejž měl jsem tuto s pánem z Illova? Isabella.
Já, Albrechte? Valdštýn.
Ha, ty mne popouzíš? Proč stanula jsi tiše u dveří, a naslouchala státním tajemstvím. 206 Isabella.
Bůh ví, že nevím, co jste mluvili. Valdštýn.
Tak přísahej! Isabeila.
Dím pravdu, to ví bůh a zástup bělokřídlých andělů! Valdštýn.
Však bůh ti, ženo, budiž milostiv, mne pakli klameš. Isabella.
Milý Valdštýne, tvá nedůvěra velmi bolí mne. Illov.
Již upokoj se, paní vznešená, tvůj choť je smuten, mrzut, nemocen. Isabella.
Jak, churav, vskutku, pane z Illova? a já jej chtěla trápit výčitkou! můj choti, promiň! Valdštýn.
Isabello má, jsem překonán tvou ženskou velkostí; 207 věř, byl jsem churav, bylo teskno mi, a proč, já sobě říci nedoved’, teď že jsi u mne, věrná družko má, jsem zase kliden, opět spokojen. Výjev VI.
Seni. Předešlí.
Valdštýn.
Ha, Seni! Isabella.
Nech ho, nemluv pro boha s tím hrozným mužem! bojím se ho vždy, on jest jak démon, jako smrtonoš, rád zvěstuje pád jasných božích hvězd... nemluv s ním. Valdštýn.
Dnes musím – dovol mi. Isabella.
Dnes opravdu i zítra – pozejtří! Illov.
Jeť Seni mistr velmi učený. (Hovoří s Isabellou.)
208 Valdštýn.
Nuž, Seni? Seni (s Valdštýnem u okna, mluví oba přidušeně).
Byla čarokrásná noc. Valdštýn.
Mně zdálo se v ní, že jsem králem byl – co říkáš tomu, Seni? Seni.
V pořádku. Valdštýn.
Jak, vskutku? Seni.
Byla čarokrásná noc, lem Krkonoš plál ohněm safírů, a nad mohutnou věží kumburskou tvá velká stála hvězda severní, a v třpytné přízi jejích paprsků, jak divukrásný zázrak osud tvůj tkal těžký brokát řízy královské... Kol vyvstávaly zámky ze země, jež oděla se zlatou úrodou, a svěžích sadů pestrá kytice 209 v nich zaplnila každý kouteček; lid, odchovaný štědrou dobrotou byl osvícen, a hrd a věren ti; tak zasypán tvé lásky růžemi zas z růží jen ti slavobránu tkal, jež v oslavený Jičín ústila a plnila svou vůní celou zem; i podrobil se ti sám Ferdinand a Valdštýn césarem byl celých Čech... Valdštýn (v nevýslovném rozčilení).
Ty šílíš, Seni, toť je pouhý sen! Seni.
O ne, já jenom slovy pověděl, co četl jsem dnes v noci ve hvězdách; toť jisto, Jičín hlavou říše tvé, v ní kotví velká tvoje úloha, a ústí každý pramen práce tvé; nuž, dovol starci, by ti blahopřál: ty šťasten, slavný budeš v Jičíně, je dobře, sem že jsi se obrátil, teď pozná Praha mocnou soupeřku!... Valdštýn.
Ó víro – blaho – vášní záchvate! (Potáci se k Isabelle.)
210 Proměna.
(Zahrada v zámku. V pozadí skvostně upravená tabule. V popředí po straně schůdky do hvězdářského pavillonu. Tabule obklopena hosty, rytíři i měšťany, mezi nimiž Bradleček a Rolnický. Pážata přisluhují.)
Výjev VII.
První rytíř (zvedaje pohár).
Ať žije Valdštýn, mocný vévoda! Všichni.
Ať žije! Sláva! První rytíř.
Ejhle, granátem jak hoří v číši réva burgundská, v žil pletivo žár sladký vlévajíc; jak nejásat! den jeho slavnostní – den vévodova dnes je zrození! Nuž, páni bratři, se mnou zvolejte: Ať žije Valdštýn dnes, ať žije vždy! Druhý rytíř.
Jak vlažný den – ba jarní, řekl bych, sem kdyby nevál od lip jičínských 211 ten truchlý příval vůně podzimní syt vlhkým dechem listů opadlých. Bradleček.
Ej, copak jeseň! Jičín rozkvétá, že kdyby vstali naši tatíci a přišli k nám sem takhle na táčky, hoj, jářku, že by jistě myslili, že je to ňáká Amerika. Měšťané.
Ba to jistě. Bradleček (zvedaje pohár).
Jářku, proto vévoda ať za svou dobrotu má všeho dost, ať za to zas mu pánbůh požehná! Měšťané (dotýkajíce se poháry).
Ať za to zas mu pánbůh požehná! Druhý rytíř (k prvnímu.)
Byl podivný to nápad vévodův, též pozvati si v zámek měšťanů. První rytíř.
Spíš chytrý; tak si všechny nakloní. 212 Rolnický (s pohledem po zahradě).
A je tu krásy, je tu přepychu v tom zámku – když to člověk pováží; jen to mi pověz, otče Bradlečku, nač mají tam ten velký holubník? Bradleček.
To hvězdárna je, brachu; vévoda si zbudoval ji v zámku jičínském, a se svým astronomem z Padovy v ní osudu se ptává co a jak. Rolnický.
A dozví se, co je mu souzeno? Tož s chutí tam bych také vylezl. A jářku, ti co plní číše nám jsou samé holky, otče Bradlečku? Bradleček.
Ba ne, toť předních rodin synové, již od Hradčan prý z Prahy odešli a Friedlandskému slouží s hrdostí. Rolnický.
Hm, to je divné. Bradleček.
Inu, sousede, 213 být do nedávna vůdcem nejvyšším vojsk císařských – to není maličkosť. Rolnický.
A teď mi řekni, otče Bradlečku, jak se ten Valdštýn vlastně jmenuje? Ten tak mu říká, onen zase tak, a člověk neví, co si vybrati. Bradleček.
Ba, milý brachu, ten má titulů vícvíc, nežli na jičínském náměstínáměstí, když velký trh je, stojí povozů; a o mnohém jsi ani neslyšel, tak „severního moře general“ i baltického jemu přičetli; a proč – nu proto, že tam na moři chce zaváděti loďstvo válečné. Rolnický.
Tak tedy, tak. A statků také má as jako máků, otče Bradlečku? Bradleček.
Ba skoro tolik; kdybych jmenoval je po pořádku, než bych hotov byl, 214 to naše milé, teplé slunéčko dřív zapadlo by do skal prachovských. Rolnický.
A ještě tohle; je to pravda též, že vlastní sobě razí peníze? Bradleček.
Ba pravdou jistou, milý sousede; máť právo na to jako vévoda, nu, já mu přeju všeho ze srdce, víc Jičínu je platen nežli král, a já bych chtěl zaň třeba do boje. Rolnický.
I vždyť já také, je to dobrý pán. Bradleček.
Tak – sláva mu, no, bratři, pánové! (zvedaje pohár.)
Ať žije Valdštýn! Všichni.
Sláva, sláva mu! 215 Výjev VIII.
Valdštýn, Isabella, předešlí.)
(Jásot a volání stolujících.)
Valdštýn.
Dík, pánové, a bodří měšťané, rád u veselí vídám statečnosť, jen nerušte se, pokračujte dál, bych zaručil si vaši poslušnosť, dám příklad vám – nuž, na zdar, pánové, až ke dnu pro vás prázdním tuto číš, a pro zkvět mého města Jičína! Všichni (jásajíce).
Zdar Jičínu a tobě, pane náš! Valdštýn (v popředí jeviště).
Jak omamuje mne ten jásot dnes! je významnější, neb já slabším jsem? (K ženě.)
Jak baví tě, má choti, tento rej? Isabella.
Ach, netěší mne příliš, Albrechte, že zapomíná boha věčného zpit veselostí rozjařený lid. 216 Valdštýn.
Aj, zpytuješ-li ledví srdce jich?! Isabella.
Ó, to se pozná; v očích zalesklých, a na jazyku s šumem pochvaly jim všechno tkví, jen žádná modlitba. Valdštýn.
Smích vděčnosti je také modlitbou. Isabella.
Ach, co by na to páter Inocenc ti odpověděl! Valdštýn.
To je bláhovec, jenž myslí, že má zvláštní privilej na moudrosť boží. Budíť útrpnosť. Isabella.
Můj Albrechte, ký zor mi zjevuješ? přec otci tobě byli páteři, jichž věrnějších jsi neměl pod sluncem. Valdštýn.
Že pěstouny mé kutna halila, tím zásluhy jich věru nevzrostly, 217 a mně se zdá ten kultus klášterský, žeť něčím jako směšným nesmyslem; – nic, nehroz se, má choti pobožná, a já znám čistší, vznešenější sen – mně spory ty se k smrti protiví; zde snášelivosť je to nejvyšší; tož v Německu svým vlivem způsobímzpůsobím, ať náboženskou mají svobodu. Isabella (stále se hrozíc).
Jak bludařské to nové myšlénky, můj muži, já se lekám! Valdštýn.
Friedlandský té maličkosti smí si dovolit; až moje moc i Čechy překlene, chrám volnosti i zde se zapyšní. Isabella.
Tys do srázné už dospěl výsoty – – ó muži, zpomeň, pýcha stihá pád. Valdštýn.
Aj, paní! věz, že žádné výjimky duch vládnoucího nezná Valdštýna, a choť-li uráží, tož tresce choť... 218 Isabella.
Ó, ano, cítím trestu mraznou tíž! (Zajde hlouběji do zahrady.)
Výjev IX.
Seni, předešlí.
Valdštýn.
Už čekal jsem tě, Seni, dychtivě. Seni.
Též pospíchám; než slunce zapadnezapadne, už viditelnou mému pohledu ta vlasatice bude. Na osud tvůj veliký má vliv. Já lekám se, že na zámecké zočím hvězdárněhvězdárně, co do smrti bych nechtěl uzříti... Valdštýn.
Aj, Seni, jaké sny to zbabělé!? co myslíš jen? jak tomu dávno je, co’s tušil slávu jen a vítězství?! V té pravdě svítí legionem hvězd, tvé obavy jsou chmury chorobné, jimž nevěřím, a nesmíš ani ty! 219 Seni.
Já jenom věřím pravdě hvězdnaté, již na obloze čítám; nemohu pak libovolně výklad upravit; aj, pane, ctím tě příliš hlubocehluboce, než abych – chtě se tobě líbiti, hvězd mluvu svatou lživě překroutil a sbájenou ti věštbou lichotil; co zvěstujou mi, to ti tlumočím dle pravdy jen a v šedin vážnosti; a klamu-li tě, klamu sebe též, a to-li blud, je bludem věda má. Valdštýn.
Jdi! nestačí ti zem už, patrně. Seni.
Ne, neshrdnul jsem, pane vévodo, že vznášívám se v sférách nebeských, jen božský půvab vědy vznešené mne důstojností plní přímou hruď; ji vzdornou čině proti slabosti, jež ze všech lidských zeje zřízení. Věř, pane můj, až uzřím tebe zas, že toužím poslem býti radostným. (Vystoupí po schůdkách do hvězdárny.)
220 Výjev X.
Illov (rychle vejde, tajně k Valdštýnovi).
Už Kazimíra Mušku dostihli – víš, nevěrného tvého vojína, jenž z bitvy tehdy zrádně uprchnul; má platnosti tvůj rozkaz tehdejší až dosavad? Má býti zastřelen? Valdštýn.
A ty se ještě tážeš, Illove? má dočasně jen váhy slovo mé? Illov (nejistě)
Jen myslil jsem si, že to dávno už, a milostí že bys si nezadal. – Valdštýn.
Což nejsem Valdštýn, vládce – malý král? Já chci, by pad’; to myslím, postačí. (Illov odejde.)
221 Výjev XI.
Vilém Kinský (s malou družinou). Potom Isabella a Bohdana, posléze Illov.
Kinský.
Zdráv budiž, čacký pane z Valdštýna! Valdštýn.
Ach, Vilém! nuž, tě vítám v Jičíně. Kinský,
Jdu od císaře, jeho milosti, jenž posílá ti pozdrav vznešený, a žádá sobě vzácné služby tvé. Valdštýn.
Čím zasloužím si náhlé důvěry, vždyť Ferdinand mi odňal vůdcovství, žeť vojsko moje krajů vydírá; pak do Jičína jsem se uchýlil, a růže sil, a růže klidím teď; jak zvěděl o mne mocný panovník? Vím ovšem, když mně tehdy pokořil, že z otcovských jen jednal pohnutek, chtě v moje místo syna povýšit, než, proč bych já měl jemu vyhovět? 222 Kinský.
Je krutě sevřen císař Ferdinand, dav Sasů řádí v Praze ubohé a v celých Čechách; pojď je vypudit! už lid svůj zase volej do zbraně, tys jediný, jenž schopen pomoci – já císařových opakuji slov. Valdštýn.
Dík za uznání, což mi očistou; leč nežádejte skutků nemožných, jsem nemocen. Isabella.
Můj muži, co ti jest? Valdštýn.
Jsem vysílen. – Pak jiné práce mám i necítím už ohně důvěry. Illov.
Já bych ti přece radil do pole, tak obnovil bys opět význam svůj. Valdštýn (k sobě).
Jsem nemocen – však touhou po slávě; mám prací – Jičín – nové Hradčany, 223 a necítím než oheň tužby té: zřít Ferdinanda v prosbě u svých noh! – Kinský.
Nuž, vojevůdče slavné paměti, slyš hlasu mého, ještě jedenkrát vol knězem býti války bohyně. Valdštýn.
Ne, více ne. Kinský.
Tož jmenem císařským tě snažně prosím, jak chtěl Ferdinand; už neváhej, vlasť naše trpí tím. Valdštýn (k Illovu, opojen).
Jsem větším krále. (Nahlas.)
S jednou podmínkou mi je to možno. Kinský.
Mluv již! Valdštýn.
Svobodou bych svrchovanou vše si řídil sám, ni císařského slova nedbaje... 224 Kinský. Jsem oprávněn ti všechno dovolit, což vládcovou ti stvrdím pečetí. Valdštýn.
Nuž, zvednu meče na zmar Sasíků! (K kostům kolem tabule.)
Kdo, pánové, a bodří měšťané, chce se mnou v pole? Bradleček.
Vždyť jsem povídal, víš, sousede, že šel bych proň i v boj. Rolnický.
Což teprv já bych, otče Bradlečku! Všichni.
My všichni! První rytíř.
V pole s tebou – za tebe! Druhý rytíř.
Chcem’ vítěziti s vůdcem Valdštýnem anebo umřít s pánem Jičína! 225 Všichni.
Ať žije Valdštýn! hurá, do boje! (Zazní umíráček.)
Výjev XII.
Natalie (uděšena, zoufající), předešlí.
Natalie.
Kde vévoda je – Valdštýn, – povězte mi, dobří lidé – kdo z těch pánů zde? Já neznám ho, já nevím, který jest – (Pokynou jí k Valdštýnovi.)
Ó Valdštýne, ty moje útěcho, ty naděje má vzácná, poslední, ó slyš mé prosby nářek zoufalý a buď nám pánem plným milosti; ne soudcem více přísným, ukrutným, buď slitovníka věrným obrazem! O slyš ten umíráčku hrozný hlas! má člověk umříti tvým pokynem, a žíti může jedním slůvkem tvým; dej rozkaz, ať ty zbraně složeny, 226 v nichž čekají už kulky smrtící, by Kazimíra Mušku proletly... Valdštýn.
Jak?! Za Mušku ty prosíš? Opravdu mně líto je tě, dívko; marno vše. Natalie.
Ne – pro boha, jenž nechce zatratit – Valdštýn.
Jen utiš se a klidně odpověz; Víšvíš, kdo to je? Natalie.
Ó, pane, nešťastník. Valdštýn.
Je zbabělec to, bídný, podlý sběh, ba je to zrádce, jenž svým útěkem zlým příkladem byl druhým vojínům a kázeň trestuhodně porušil; ten zločin žádá přísné pokuty, smrť okamžitou – jak jej postihli; ten zločin muže hyzdí nejvíce, neb jeho bába důstojnější jest, jež u večer se bojí strašidel, 227 vždyť omluvou jí nervstva ochablosť; než, mladý muž, a vojín Valdštýnův když takovou se hanbou poskvrní, ten smrtí jenom zas se očistí. Natalie (v bolestném štkání).
Ó, pomni, soudče, že jsi člověkem, že soudit,soudit bohu vlastně přísluší – – Valdštýn.
Tys dítě! soudím jménem zákona, jejž spravedlnost volá na pomoc. Natalie.
Vím, ale zdobou srdce lidského, tou nejkrásnější svatý soucit jest! Valdštýn.
Aj, nevědomé dítě nadšené, jak málo život znáš a jeho výš! já touže chvílí jak bych odvolal, už Valdštýnem bych nebyl; zbabělcem bych sám se stal touž chvílí osudnou, kdy děl bych, Kazimír je svoboden. 228 Natalie.
O nikoli, že’s pravý veleduch, tak veškeré by lidstvo uznalo, a se mnou by tě věčně slavilo a velebilo do dne soudného! Ó Valdštýne, já vždycky věřila, žes velikán, žes obr duševní, ó korunuj ten jásavý můj sen a zůstav věkům příklad soucitu! Valdštýn (k sobě).
Jak sluší jí ten zápal horoucí, jak krásna jest! avšak – má chladnosti pojď, zachraň mne! Natalie.
O nepřemýšlej dál, můj pane dobrý, odpusť, promíjej! Valdštýn.
Ne, nemohu. Natalie.
Dvé zmaříš životů! Valdštýn.
Je tvůj to milenec? 229 Natalie.
Nuž – ano, jest, a s jeho žitím moje utratíš. Valdštýn.
Tak vyhrožuješ pouze. Natalie.
Bože můj, zdaž mohu ještě víc jej milovat! On rájem mým je v pustém životě, v němž jedině co blaží láska jest, já miluju ho se vším peklem tím, jež provinění v hruď mu nasilo, a milovat jej budu na věky! Ó vezmi si můj život, Valdštýne, a obětuj jej právu, – prosím tě, jen Kazimíra mého zachovej; on tisíckráte smaže hanbu tu, on velkým bude ještě – přísahám! měj slitování jenom jedenkrát, on dobrý jest, on uzná velkosť tvou a promění se jistě – přísahám! měj slitování jenom jedenkrát! 230 Valdštýn (k sobě).
Ó ubohá... To byl jen okamžik.... a nikdo nezví o mém pohnutí. (K ní.)
Vstaň, Kazimír tvůj bude zastřelen. Natalie (vzkřikne).
On zastřelen! Ó bože na nebi, on umřít má, a nikdy – nikdy víc své Natalii slůvka neříci, a v potupeném hrobě zetleti – – o ne, to nechceš – nesmíš, Valdštýne, on k zemi – ke mně láskou upoután, té pásky nesmíš mocí přetrhat. Valdštýn (k sobě).
Už začíná mně býti lhostejnou i s žalem svým; nuž rychle ku konci. (K ní.)
Vrať domů se už, umře Kazimír. Natalie.
Můj bože – ne, já doufám v muce své; jak mohl bys to, pane, učinit? On mamičku má vetchou, šedivou, ta plakala by ze dne do noci – 231 – ta vypláče si oči do krve, až oslepne, až srdce pukne jí; onť živitelem svojí rodičky, mne nedbej už, já chci se káti zaň, jen pro stařenku slabou slituj se a netrestej už, smilování měj! Isabella (slzu si utírajíc).
Můj muži, promiň! Bohdana.
Prosím, odpouštěj! Illov.
I soucit článkem moci vladařské... Kinský.
Já soudím, vůdče, že si nezadáš. 232 Výjev XIII.
Seni, předešlí.
Seni (spěchá k Valdštýnovi).
Mně právě rozkázala obloha, bych varoval tě náhlé přísnosti, co děje se tu, je mi neznámo, já věstím jen, co psáno ve hvězdách... Valdštýn.
Co dorážíte na mne, bláhovci? vím nejlíp sám, jak nutno jednati; zdaž Valdštýn na to vás se bude ptát? Mám vůli svou, té nikdo nezviklá, já chci, a je to jakoby chtěl král. Natalie (kolena jeho objímajíc).
Tak chtěj, ó mocný! – Valdštýn (ji prudce odstrčí).
Ha, pryč ode mne, že chci, ten zrádce bude zastřelen!... 233 Natalie (s šíleným výkřikem).
Můj Kazimíre! ztracen na věky! (Štkajíc.)
Ó milý můj, ty ráji, blaho mé! Ha, Valdštýne, ty vrahu proklatý – (Šíleně se smějíc.)
Žes jako král, ty zpychlý démone? tvým královstvím je pýcha rouhavá, jež nazývá se hříchem smrtelným, a bůh tě najde jednou, Valdštýne... Mé oko šíleností strhané tam v dáli rudé bitvu divou zří – tam Gustav Adolf tebe přemáhá, tvé vlastní vojsko tebe opouští, tys podezříván, vlastizrádcem zván, – tě chtějí živého, či mrtvého, až v léčkách piklů těsně zamotán v bok raněn zmíráš, kopím proniknut – – (Potácí se ze zahrady. Je slyšeti zadunění výstřelů.)
Všichni (mimo Valdštýna).
Bůh lidem odpusť – – amen! 234 Valdštýn (k Senimu zděšen).
Šílená ta žena, Seni, řekla nesmysl? Seni.
Ne, vévodo; co tady pravila, – žel bohu, všechno se ti vyplní, tak četl jsem to všechno ve hvězdách. Valdštýn (zastená.)
Opona spadne.
235 OBSAH.
I. Vstup do skla Prachovských5 I skály básní7 Skalám Prachovským8 Mnich11 Lesem ověnčeny21 Na vodách23 Zima ve skalách30 Písně32 Prachovský pán38 Skály zasněžené42 Šikmá věž45 Babinec46 V roklinách56 Trosky57 Motiv ze Skalního města60 Hruboskalská panna61 Skály strážkyně71
[237] II. Pohled na Krkonoše75 Lem horstva nadchnul mne77 Krkonšské ovzduší78 Moře Krkonoš80 Akkordy severní81 Modlitba na hoře Tábor88 Kumburské melodie91 Noc pod Bradlcem103 Braňme se!105 Bradlecký hrdina107 Země114 Píseň116
III. Zebín121 Duma na Zebíně134 Na Čeřovce136 O počátku Velíše138 Velíšské melodie142 Na Loretě148 Památce padlých150
IV. V lipách jičinských155 Lípy v jeseni157 [238] První sníh159 Pod kaštany162 Motivy z Libosadu166 Amor178 Dojmy179 Loggie v Libosadě180 V soumraku letním182 Bílá růže186 Poslední růže188
V. Valdštýn v Jičíně. Dramatická báseň o jednom dějství193
E: až; 2002 [239]