TROSKY.

TROSKY.
Kde mnohý balvan sám tak leží v poli jak pobořená věž, sloup rozražený, jak pomník, pod nímž hlava nezabolí – pruh roviny tu náhle rozestřený a na něm vrch svou svěží hlavu zvedá, a na tom vrchu dvojitá ční skála, tak sšedivělá jako hlava děda, tak pevná jakž od věku k věku stála, a nepřístupná vskutku jako panna, a hrdá jak ti vladykové staří, jen oblaky a dravci oblétána a časem, jenž tu zubu svého maří. 57 Hle, na těch skalách čněly věže hradu – jak ozubené svědčí zříceniny, ta dvojice tak svorně, u souladu si navzájem v klín hází svoje stínystíny, jak neznala by trpké oné báje, jež z Trosek podobou tu v jedno srůstá, je stálou známou dalekého kraje, jen někdy v mrak ji schová bouře pustá; tak Panna s Bábou po Čechách se dívá a pohledem svým různé city budí, ty děsí jak vidina zádumčivá, a jiné malebností k plesům pudí. Jest jako kathedrála dvojvěžatá, jak majáky dva nad skal, lučin, mořem, k ním hruboskalských kavek mračno chvátá, v jich osamělosť touží štvaný hořem, k té Panně, Bábě, jež se v žítí rvaly jak ve vranovských lesích šelmy divé, tak že když jedna zašla v hrobní dáli, též druhá, touhou ve dny hašteřivé! Jak dlouho ještě budeš budovati, ó lidstvo, pomníky svých vin a bludů v té půdě, kterouž slunce věčně zlatí a hřeje na ní květoplodnou hrudu!? 58 Ať v jasné modři beránky jen plují, či příval stráně zemin sprostí naze, jak obrovské dva prsty pozdvihují se strmé Trosky jako ku přísaze... Ó Trosky, rcete mi, co přísaháte k té obloze, jež nad Čechami chmurnou? Snad Čechové že přece jedenkráte již porazí moc osudu tak spurnou? neb slibujete za nás, svému lidu a zemi, řeči, že zůstanem věrni, byť zkázy hrom nám zahřměl panychidu, byť zdrtili nás balvanové černí? 59